Seznam bodů

Být Božím vyvoleným znamená — a vyžaduje! — osobní svatost.

Odpovíš—li na volání Pána, tvůj život, tvůj ubohý život zanechá v dějinách lidstva brázdu hlubokou a širokou, úrodnou, zářící, věčnou a božskou.

Pociťuj každý den svou povinnost být svatým. Být svatým neznamená konat mimořádné skutky, nýbrž denně vést boj ve svém nitru a hrdinsky plnit povinnosti až do konce.

Svatost nespočívá ve velkých skutcích. Spočívá v neustálém boji o to, aby tvůj nadpřirozený život nevyhasl a aby ses až do poslední třísky nechal strávit ohněm ve službě Bohu na posledním místě… nebo na prvním: zkrátka tam, kde tě Pán povolá.

Pán se neomezil pouze na slovní projev své lásky, ale dokázal nám ji svými skutky, celým svým životem. A co ty?

Miluješ—li doopravdy Pána, „nutně“ pocítíš požehnanou tíhu duší, abys je k němu mohl vést.

Pro toho, kdo chce žít v Lásce s velkým L, je průměrný cíl příliš málo — je to jen lakota a ubohá vypočítavost.

Toto je průvodce tvou křesťanskou cestou: modlitba, pokání, práce bez oddechu a láskyplné plnění povinností.

Můj Bože, nauč mě lásce! Můj Bože, nauč mě modlitbě!

Musíme prosit Pána o víru, naději a lásku: s pokorou, soustavnou modlitbou, čestným chováním a ctnostnými způsoby.

Řekl jsi mi, že nevíš, jak se mi odvděčíš za svaté zanícení, které zaplavuje tvou duši. Okamžitě jsem ti odpověděl: Ne já, ale Duch svatý ti sesílá tyto vnitřní záchvěvy.

Miluj ho, obracej se k němu. Jen tak jej budeš mít stále raději a nepřestaneš mu děkovat za to, že právě on se usídlil v tvé duši proto, abys žil vnitřním životem.

Bojuj za to, aby se Nejsvětější oltářní oběť stala středem i základem tvého vnitřního života. Aby se celý tvůj pracovní den změnil v projev zbožnosti, v obřad - v pokračování mše svaté, které ses zúčastnil, a v přípravu na tu následující —, aby překypoval střelnými modlitbami, návštěvami svatostánku, obětováním tvých činností na pracovišti i v rodinném životě.

Pán ti jasně ukázal tvou cestu křesťana uprostřed světa. Přesto mě ujišťuješ, že jsi mnohokrát — řekl jsi mi, že v pozadí byla tvá pohodlnost — s trochou závisti přemýšlel, jakým štěstím je ukrýt se a pracovat, nikým nepovšimnut, v tom nejzazším koutku.

Jen Bůh a ty!

A nyní, vedle plánované misijní činnosti v Japonsku, pomýšlíš i na tento skrytý a trpitelský život. Kdyby ses ale, osvobozen od ostatních svatých pozemských povinností, snažil „skrýt“ v některém řeholním společenství, aniž bys k tomu měl povolání, nebyl bys šťasten. — Nenalezl bys klid, protože bys tak splnil svou, a ne Boží vůli.

Tvé „povolání“ by dostalo jiné jméno — odpadnutí. Nebylo by výsledkem Božího vnuknutí, ale obyčejného lidského strachu před blížícím se bojem. A to tedy ne!

Před ctnostný život a svatou čistotu se staví jedna velká překážka, které všichni čelíme. Tou je nebezpečí, že se staneme — v duchovním i profesionálním životě — měšťáky; nebezpečí, hrozící také těm, které Bůh povolal k manželství, že si budeme připadat staromládenečtí, sobečtí, bez lásky.

Bojuj ze všech sil proti tomuto nebezpečí a neustupuj.

Abys přemohl svou smyslnost — protože všichni za sebou vláčíme oslíka vlastního těla —, musíš velkomyslně prožívat každodenní malé, a občas také velké, sebezápory. Musíš též setrvat v přítomnosti Boha, který tě nikdy nepřestane sledovat.

Tvou čistotu nelze omezovat na pouhou snahu vyhýbat se pádům, příležitostem… Nemůže jí v žádném případě být chladné a vypočítavé odmítání.

Uvědomil sis, že čistota je ctnost a jako taková musí sílit a zdokonalovat se?

Nestačí být zdrženlivým v souladu se svým stavem, tvá čistota musí být ctností hrdinskou.

Bonus odor Christi, libá vůně Kristova, je rovněž vůní našeho počestného života, čistoty — opakuji, že se u každého řídí jeho stavem. Svatá čistota je radostným souhlasem, něčím celistvým a křehkým zároveň, co se dokonce vyhýbá i používání nevhodných slov, která se nemohou líbit Bohu.

Zvykni si děkovat předem andělům strážným, aby sis je tím ještě více zavázal.

Každému křesťanu by se mělo udělit přízvisko používané v prvních dobách: „nositel Boha“.

Pracuj tak, aby ti právem příslušelo toto obdivuhodné pojmenování.

Uvědom si, k čemu by došlo, kdybychom nechtěli žít jako křesťané, a naprav své chování.

Snaž se vidět Pána v každé situaci, za všech okolností. Jen tak z nich dokážeš vytěžit stále více Boží lásky a stále větší touhu tuto lásku opětovat. Vždyť on nás očekává neustále a nabízí nám možnost plnit průběžně naše předsevzetí: Serviam! Budu ti sloužit!

Každý pracovní den obnovuj své účinné přání — pokořit se, zapřít sám sebe, zapomínat na sebe, kráčet in novitate sensus, s novým smýšlením, a zaměnit svou vlastní ubohost za skrytou a věčnou velikost Boží.

Pane! Dej, ať natolik náležím tobě, že do mého srdce nevstoupí ani ty nejšlechetnější úmysly jinou cestou než tvým zraněným Srdcem.

Snaž se chovat ohleduplně a zachovávat dobré mravy. Nebuď obhroublý!

Ohleduplnost však neznamená strojenost.

Svatý! Dítě Boží bude muset přehánět své ctnosti, pokud je v tom možné přehánět, protože ostatní se v něm budou vzhlížet jako v zrcadle.

A jenom stanoví—li toto dítě hodně vysoký cíl, uvidí ostatní ten správný obraz.

Nestyď se odhalovat ve svém srdci fomes peccati — sklon ke zlu, který tě bude provázet celým tvým životem. Vždyť nikdo není zbaven této zátěže.

Nestyď se, protože Pán, který je všemohoucí a milosrdný, nám dal všechny vhodné prostředky k překonávání těchto sklonů: svátosti, zbožný život, posvěcování vlastní práce…

Využívej je vytrvale, buď odhodlán začínat stále znovu a neklesej na mysli.

Pane, vysvoboď mne ode mne samotného!

Apoštol bez soustavné a promyšlené modlitby se nutně stává vlažným… a přestává být apoštolem.

Pane, ať se od této chvíle stanu jiným člověkem. Ať nejsem sám sebou, ale stanu se takovým, jakého si mě ty přeješ mít.

Ať ti neodpírám nic z toho, co ode mne žádáš. Ať se umím modlit. Ať umím trpět. Ať mě neznepokojuje nic kromě tvé slávy. Ať neustále pociťuji tvou přítomnost.

Ať miluji svého Otce. Ať po tobě, Pane Ježíši, toužím v neustálém svatém přijímání. Ať mě Duch svatý osvěcuje.

Meus es tu: jsi můj, sdělil ti Pán.

Bůh, který je krása a moudrost, velikost i dobrota sama, ti stále říká, že mu náležíš!

A ty neumíš jeho slova opětovat!

Nemůžeš se divit, cítíš—li ve svém životě tíhu, o které hovořil svatý Pavel: „Pozoruji, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu…“.

Připomeň si tedy, že patříš Kristu, a obrať se k Matce Boží, která je tvou Matkou. Oni tě neopustí.

Přijímej rady svého duchovního rádce jako rady samotného Ježíše Krista.

Žádal jsi mě o radu, jak vítězit ve svých denních bitvách, a odpověděl jsem ti: Jakmile otevřeš svou duši, pověz nejdříve to, co nechceš uvést ve známost. Tak bude pokaždé ďábel přemožen.

Mezi čtyřma očima otevři jasně a prostě svou duši, aby i do jejího nejzazšího koutku vstoupilo slunce Boží lásky!

Vloudí—li se do duše němý ďábel, o kterém vypráví evangelium, je všechno určeno k záhubě. Pokud se však ihned odmrští, vše dopadá dobře, cítíme se šťastni a vše se nám daří.

Rozhodni se pevně pro naprostou upřímnost v duchovním vedení, spojenou se zdvořilostí…; a ať je tato upřímnost bezprostřední!

Miluj a hledej pomoc svého duchovního rádce a dovol mu, ať ve tvém srdci objevuje všechno — i případnou zkaženost — s upřímnou snahou o uzdravení. Nestane—li se tak, tvá špatnost nikdy nevymizí.

Jdeš—li za člověkem, který vyčistí pouze povrch tvé rány, jsi zbabělec, protože chceš spíš skrývat pravdu, a tím škodíš sám sobě.

Nikdy se neboj říkat pravdu, nezapomínej však, že některé věci je lépe z lásky k bližnímu zamlčet. Nikdy ale nemlč z nedbalosti, pohodlnosti nebo zbabělosti.

Umíš—li milovat druhé a šířit jemnou a něžnou lásku Kristovu, stanete se jedni druhým oporou, takže ten, kdo by padal, pocítí, jak jej podpírá bratrská pomoc a jak na něj naléhá, aby byl věrný Bohu.

Upevňuj v sobě ducha umrtvování v drobných skutcích lásky a snaž se, abys zpříjemňoval všem lidem cestu ke svatosti uprostřed světa.

Mnohdy může být jediný úsměv nejlepším důkazem tvého pokání.

Nezapomínej se denně obětovat, abys sloužil druhým radostně, diskrétně a láskyplně a zpříjemňoval jim tak život.

Takovéto jednání je opravdovou láskou Ježíše Krista.

Musíš se snažit, aby všude, kde se objevíš, vládla ona „dobrá nálada“ — ona radost —, jež je plodem vnitřního života.

Procvičuj si neustále jedno velmi zajímavé umrtvování. Snaž se, aby se tvůj hovor netýkal pouze tvé osoby.

Jeden dobrý způsob, jak provádět zpytování svědomí:

Přijal jsem dnes jako pokání protivenství z Božích rukou? Přijal jsem i ta, která mi způsobili svou povahou moji přátelé? I ta, která zapříčinila má vlastní ubohost?

Uměl jsem nabídnout Pánu jako odčinění tutéž bolest, kterou cítím proto, že jsem ho tolikrát urazil? Nabídl jsem mu stud za své vlastní ponížení, když jsem si uvědomil, jak málo jsem pokročil na cestě ke ctnostem?

Obvyklá, pravidelná umrtvování, to ano — ale dbej, ať se nestanou tvou utkvělou myšlenkou.

Nemusíš se nutně omezovat na stále jedna a ta samá. Duch umrtvování má být stálý, trvalý, nemá však být návykem.

Chceš kráčet ve stopách Kristových, odít se jeho rouchem, ztotožnit se s Ježíšem. Ať je tedy tvá víra tvořivá, plná obětí a služeb. Musí též odhodit všechno, co jí škodí.

Svatost je ohebná jako uvolněné svalstvo. Kdo chce být svatým, umí se přizpůsobit. Zatímco koná jedno umrtvování, vynechá — není—li to urážka Boha — druhé, které jej také stojí značné úsilí, a děkuje Pánu za toto ulehčení.

Kdybychom se my křesťané nechovali tímto způsobem, vystavovali bychom se nebezpečí, že se staneme strojenými, jako hadroví panáci bez života.

Svatost není tuhá jako karton, umí se usmívat, ustupovat, čekat. Je to život, život nadpřirozený.

Neopouštěj mě, Matko! Dej, ať hledám tvého Syna, ať nalézám tvého Syna, ať miluji tvého Syna… celou svou bytostí! Pamatuj na mne, Paní, pamatuj na mne!

Když se nám kalí zrak a naše oči ztrácejí jas, potřebujeme jít ke světlu. A Ježíš Kristus nám řekl, že on je světlo světa a že přišel uzdravovat nemocné.

Ať tě proto tvé nemoci ani tvé pády, pokud je Pán dopustí, nevzdalují od Krista. Ať tě k němu naopak přibližují!

Jednou jsem si kvůli své bídě postěžoval příteli, že se mi zdá, jako by byl Ježíš na cestě… a opustil mě.

Ihned jsem si s bolestí a plný důvěry odpověděl: není tomu tak, má Lásko, to já jsem se nepochybně vzdálil od tebe. Už nikdy více!

Tolik hrubostí v mém chování a tolik nevěrnosti milosti, které se mi dostalo!

Matko moje, Útočiště hříšníků, pros za mne, ať už nikdy nekladu překážky Božímu dílu ve své duši.

Tak blízko Kristu, po tolik let a… takový hříšník! Nevyvolává Ježíšův důvěrný vztah k tobě tvůj pláč?

Nechybí mi opravdová radost, ba naopak. A přece, poznávám—li svou vlastní ubohost, musím nutně volat se svatým Pavlem: „Jak ubohý jsem to člověk!“

Jen tak sílí touha odstranit překážku, kterou tvoří mé vlastní já.

Nelekej se ani nezoufej, objevíš—li své vlastní chyby. A jaké chyby! Bojuj za jejich vykořenění. A zatímco budeš bojovat, přesvědčuj sám sebe, jak je dobré uvědomit si vlastní slabosti. V opačném případě bys totiž zpychl a pýcha tě vzdaluje od Boha.

Žasni nad Boží dobrotou, protože Kristus chce žít i v tobě, který si uvědomuješ všechnu tíhu své ubohosti, svého hříšného těla, své podlosti i nečistoty.

Ano, také tehdy měj na paměti volání Boží: Ježíš Kristus, který je Bůh i člověk, mi rozumí a pečuje o mne, protože je mým Bratrem i Přítelem.

Žiješ spokojeně, velmi šťastně, i když občas pocítíš závan smutku, ba dokonce téměř pravidelně v sobě pociťuješ jakousi usazeninu zármutku.

Radost i úzkost mohou společně přebývat každá ve „svém člověku“ - ta první v novém, druhá ve starém.

Pokora se rodí jako plod poznání Boha, poznání sebe sama.

Pane, žádám od tebe dar: Lásku… Lásku, která by mě očistila. A ještě jeden dar: poznání sebe samého, abych se naplnil pokorou.

Mohou se považovat za svaté ti, kteří bojují až do konce svého života, kteří dokáží vstát po každém klopýtnutí, po každém pádu, aby statečně pokračovali v cestě s pokorou, láskou a nadějí.

Pokud tě tvé omyly činí pokornějším, pokud tě vedou k ještě usilovnějšímu hledání ochranné ruky Boží, jsou cestou k svatosti. Felix culpa, šťastná vina, zpívá církev.

Modlitba - i ta moje! - je všemocná.

Pokora řídí každou duši tak, aby si nezoufala nad vlastními chybami.

Opravdová pokora vede k prosbě o odpuštění.

Vzývej Pána a vyprošuj si osobního ducha pokání, vlastní tomu, kdo umí každý den vítězit sám nad sebou, a mlčky a obětavě mu nabízej toto každodenní vítězství.

Až pocítíš slabost svého těla, opakuj neustále ve své osobní modlitbě: „Pane, Kříž pro toto ubohé tělo, které se unavuje a odpírá mi poslušnost.“

Jakou pravdu měl onen kněz, který kázal toto: „Ježíš mi odpustil velké množství hříchů navzdory mé nevděčnosti. Jaká šlechetnost! A jestliže svaté Máří Magdaléně odpustil hodně hříchů, protože hodně milovala, jak velký dluh v lásce mám já, kterému bylo odpuštěno ještě více!“

Ježíši, chci tě milovat hrdinně, až k šílenství. A i kdybych měl pro tebe zemřít, nikdy tě neopustím.

Lazar vstal z mrtvých, protože uslyšel Boží hlas a ihned ochotně vyšel ze svého hrobu. Kdyby se „nechtěl“ pohnout, byl by zemřel znovu.

Upřímné předsevzetí: Stále věřit v Boha, stále doufat v Boha, stále milovat Boha, který nás nikdy neopustí, i kdybychom se již rozkládali jako Lazar.

Obdivuj tento krásný paradox křesťanského života - naše vlastní nedokonalost nás přivádí pod Boží ochranu, ke „zbožštění“. A s Ním můžeme všechno.

Upadl—li jsi a cítíš—li se unavený tíhou své bídy, opakuj pln naděje: „Pane, pohleď, jak jsem nemocný. Pane, ty, který jsi z lásky ke mně zemřel na Kříži, přijď mě vyléčit.“

Říkám ti: Věř, vytrvale volej k jeho nejvíce milujícímu Srdci. Tak jako malomocným z evangelia, i tobě dá zdraví.

Naplň se vírou v Boha a každý den prohlubuj své velké přání, abys ho nikdy neopustil.

Panno neposkvrněná, Matko! Neopouštěj mě! Pohleď, jak se moje ubohé srdce naplňuje slzami. Nechci urážet svého Boha!

Vím už a doufám, že nikdy nezapomenu na to, že nemám žádnou cenu: jak mě tíží moje malost, moje samota. Ale… nejsem sám: ty, přesladká Paní, ani můj Bůh Otec mě neopouštíte. I přes vzpouru svého těla a přes ďábelská pokušení namířená proti mé víře miluji Ježíše a věřím v něho.

Miluji a věřím.

Řiď se radou svatého Pavla: Hora est iam nos de somno surgere! Už je čas k práci. K práci uvnitř, při budování tvé duše, i k práci venku, na tvém místě při budování Božího království.

Říkáš mi kajícně: „Jak špatný si připadám! Taková je má tupost a taková je má žádostivost, že se cítím, jako bych se byl nikdy nesnažil přiblížit k Bohu. Stále jen začínat a začínat. Ach, Pane, pořád jsem jen v začátcích. Nicméně, vynasnažím se celou svou duší každý den o krůček postoupit.“

Kéž On žehná tvým touhám.

Říkal jsi mi: „Otče, často se mýlím, hodně chybuji.“

Vím o tom, odpověděl jsem ti. Ale Bůh náš Pán o tom také ví a počítá s tím. Žádá od tebe pokorné přiznání a boj za zlepšení, chce, abys mu den ode dne sloužil lépe, abys rozvíjel svůj vnitřní život ve stálé modlitbě i zbožnosti a využíval všechny prostředky vhodné k posvěcování své práce.

Kéž bys získal — a ty je chceš získat — ctností oslíka! Je pokorný, tvrdohlavý, věrný, pilně a vytrvale pracuje, kráčí sebejistě, a má—li dobrého pána, dokáže být vděčný a poslušný.

Ano, tvou starostí musejí být „oni“. Ale svou první starostí musíš být ty sám a tvůj vnitřní život, protože jinak jim nebudeš moci sloužit.

Kolik úsilí tě stojí ten sebezápor, který ti našeptává Duch svatý! Pohlédni pozorně na krucifix… a zamiluješ si tento způsob pokání.

Nechat se přibít na Kříž! Tato touha jako nové světlo často osvěcovala rozum, srdce i ústa jedné duše.

Nechat se přibít na Kříž? Jak je to těžké, říkala si pro sebe. A to přitom velmi dobře znala cestu: Agere contra! — zapřít sama sebe. Prosila proto: „Pomoz mi, Pane!“

Stojíme na Kalvárii, kde Ježíš zemřel, a zkušenost s našimi vlastními hříchy v nás musí vyvolat bolest i pevné rozhodnutí — již nikdy ho neurážet.

Každý den trochu — jako když opracováváme kámen nebo dřevo — musíme obrušovat nerovnosti, odstraňovat vady vlastního osobního života, a to duchem pokání a malými sebezápory: aktivními, které vyhledáváme během dne a sbíráme jako květiny, a pasivními, které přicházejí zvenčí a jsou přijímány s obtížemi. Ježíš Kristus pak doplní, co chybí.

Jak nádherným krucifixem se staneš, budeš—li na vše odpovídat velkomyslně, radostně, úplně!

Pán tě s otevřenou náručí prosí o neustálé almužny lásky.

Přistup k Ježíši, který za tebe zemřel, přistup ke Kříži tyčícímu se na vrcholu Golgoty…

Přistup však upřímně, s vnitřním usebráním, znamením křesťanské zralosti, aby božské i lidské utrpení proniklo do tvé duše.

Musíme přijímat umrtvování se stejnými pocity, jaké měl Ježíš Kristus ve svém svatém utrpení.

Umrtvování je nezbytným předpokladem každého apoštolátu i jeho dokonalého uplatňování.

Duch pokání je založen převážně na využívání oněch četných maličkostí — činů, odříkání, obětí, služeb… - které každý den nalézáme na cestě a proměňujeme v projevy lásky, lítosti, umrtvování. Na konci dne z nich uvijeme krásnou kytici, kterou nabídneme Bohu!

Nejlepší obětí je vytrvat v započaté práci, když ji děláme s radostí a když je obtížná.

Předlož duchovnímu rádci svůj plán umrtvování, aby je zmírnil.

Zmírnit ale neznamená vždy zmenšovat, může je také zvětšit, uzná—li to za vhodné. — Ať tomu bude jakkoli, přijmi tyto úpravy!

Svatosti dosáhneme pomocí Ducha svatého sídlícího v našich duších, prostřednictvím milosti udílené ve svátostech a neustálého asketického boje.

Opakuji do omrzení: „Synu, nedělejme si iluze. Ty i já budeme muset bojovat stále, až do konce života. Tak budeme milovat i udílet pokoj a získáme věčnou odměnu.“

K Utěšiteli — Duchu svatému — pouze nehovoř, ale také mu naslouchej!

Při modlitbě si představ vlastní dětství, kdy jsi do hloubky poznal své Boží synovství, což tě naplnilo láskou k Otci. Mysli na to, jak jsi přes Marii šel k Ježíši, kterého uctíváš jako přítele, bratra, milovanou bytost, jíž náležíš.

Jakmile jsi vyslechl mou radu, pochopil jsi, že dosud jsi věděl, že Duch svatý sídlí v tvé duši, aby ji posvětil…, tuto pravdu o jeho přítomnosti jsi ale „nechápal“. Musel jsem ti proto připomenout: „Nyní k němu cítíš Lásku, chceš s ním jednat jako s přítelem a důvěrníkem, chceš mu usnadňovat práci s broušením hran, odvracením zla, prosvětlováním.“

„To nesvedu!“ myslil sis. „Naslouchej mu!“ trvám na svém. Dodá ti sílu, a chceš—li, vykoná všechno sám… A ty chceš!

Modli se k němu takto: Božský Hoste, Učiteli, Světlo, Vůdce, Lásko! Kéž tě dokážu přijímat, řídit se tvým učením, rozsvěcovat se, následovat tě i milovat tě.

Aby ses přiblížil k Bohu a dolétl k němu, potřebuješ silná a šlechetná křídla modlitby zadostiučinění.

Při svých ústních modlitbách se vyhýbej rutině. Snaž se proto říkat je se stejnou láskou, jako bys poprvé hovořil s milovanou bytostí a jako bys měl poslední příležitost k rozmluvě s Pánem.

Jsi—li hrdý na to, že jsi synem Panny Marie, polož si otázku: Kolikrát během celého dne, od rána do večera, projevuji úctu svaté Panně?

Říkal mi jeden přítel: Jsou mimo jiné dva důvody k tomu, abych vždy v sobotu a v předvečer svátku věnoval svou snahu o odčinění hříchů své Neposkvrněné Matce.

Druhým důvodem je, že se lidé o nedělích a svátcích svaté Panny - stačí se rozhlédnout kolem sebe - věnují namísto modlitbě veřejným hříchům a skandálním zločinům urážejícím našeho Pána Ježíše.

Prvním důvodem je, že i my, kteří chceme být dobrými syny, nevěnujeme, možná pod satanovým vlivem, náležitou pozornost těmto dnům patřícím Pánovi a jeho Matce.

Jak vidíš, tyto důvody jsou naneštěstí stále velmi aktuální. I my se musíme snažit o odčinění hříchů.

Vždycky jsem chápal modlitbu křesťana jako láskyplný rozhovor s Ježíšem, který nelze přerušit ani ve chvílích, kdy jsme vzdáleni od svatostánku. Vždyť celý náš život je serenádou lidské lásky k našemu Bohu… a milovat lze vždycky.

Láska Boha k jeho dětem je nesmírná. Jako projev naší velké vděčnosti by se proto pokaždé při mši svaté měly zastavovat všechny hodiny.

Ratolesti spojené s kmenem vinné révy zrají a vydávají plody. Stejně tak ty i já se musíme prostřednictvím Chleba a Slova pevně spojit s Ježíšem Kristem, který je naší révou, a říkat mu, tak jako zamilovaní, láskyplná slova po celý den.

Miluj vroucně našeho Pána. Střež a podporuj lásku k němu ve své duši. Miluj Boha zvláště nyní, kdy mu možná mnozí lidé držící ho v svých rukou neprojevují dostatečnou lásku, zacházejí s ním nevhodně a zanedbávají ho.

Chovej se náležitě k Pánu při mši svaté i po celý den.

Modlitba je nejmocnější zbraní křesťana. Činí nás úspěšnými i šťastnými, dodává nám síly potřebné k plnění Božích příkazů.

Ano! Celý tvůj život může a musí být modlitbou.

Osobní svatost není entelechie, ale skutečnost božská i lidská zároveň, projevující se stálými, každodenními skutky Lásky.

Musíš žít se svými lidskými bratry, chápat je, být jim opravdovým bratrem. Musíš vložit lásku — jak praví kastilský mystik — tam, kde není lásky, abys získal lásku.

Nejsme dobrými bratry svých lidských bratří, nejsme—li schopni dodržovat zásady správného chování, i kdyby si je naše okolí vysvětlovalo mylně a reagovalo na ně nepříjemnými způsobem.

Tvá služba církvi svaté ani láska k ní nemohou být ovlivňovány větší nebo menší osobní svatostí jejích členů, i kdyby sis vroucně přál všeobecnou křesťanskou dokonalost.

Musíš milovat nevěstu Kristovu, svou Matku—církev, která je a bude vždycky čistá a bez poskvrny.

Práce na našem osobním posvěcování se odráží ve svatosti mnohých duší i církve Boží.

Přesvědč se! Jestli chceš — Bůh ti totiž naslouchá, miluje tě a slibuje ti slávu —, můžeš být jako ten, kdo je chráněn všemocnou paží svého nebeského Otce, člověkem plným síly, schopným vydávat všude svědectví o jeho láskyplném a pravdivém učení.

Pole Páně je úrodné a jeho setba dobrá. Proto objeví—li se na tomto světě plevel, nepochybuj: lidé, zejména křesťané, Bohu nedostatečně odpovídali, usnuli a nechali pole otevřené nepříteli.)

Nestěžuj si tedy, to je marné (zbytečné): přemýšlej nad vlastním chováním.

I tebe donutí k zamyšlení poznámka, jež mě velmi zabolela. „Všude vidím nedostatek odolnosti a její malou účinnost vůči hanebným zákonům lidstva, protože nahoře, dole i uprostřed nalézám mnoho, přemnoho tuctových lidí.“

Nepřátelé Boha a jeho církve, ovládaní nehynoucí nenávistí satana, se bez přestání sdružují a organizují.

S „příkladnou“ vytrvalostí vytvářejí své šiky, podporují školy, vůdce i agitátory a v skrytu, ale účinně propagují své myšlenky a zasévají do domovů i na pracoviště semínko rozkolu celé náboženské ideologie.

Co bychom měli dělat my křesťané, abychom sloužili našemu Pánu soustavně a vytrvale?

Nepleť si klid s leností, zanedbáváním povinností, s opožděným rozhodováním nebo pozdní přípravou své práce.

Klid se vždy pojí s pracovitostí, ctností nezbytnou k promýšlení a okamžitému řešení neprozkoumaných otázek.

Synu, kam se poděl Kristus, kterého v tobě druzí hledají? Je ve tvé pýše? V tvém přání vnucovat se ostatním? V drobných nedostatcích tvé povahy, které nechceš napravit? Ve tvé paličatosti? Tam je tedy Kristus? Nikoliv!

Souhlasím, že se musíš stát osobností, ale takovou, která usiluje o ztotožnění s Kristem.

Navrhnu ti dobrý způsob, jak prožívat bratrství a ducha služby: až ty budeš chybět, ať ostatní mohou pokračovat ve tvém úkolu díky zkušenosti, kterou jim předtím velkoryse předáš, jelikož se nebudeš dělat nepostradatelným.

Navzdory svým vášním jsi zodpovědný za svatost a účinný křesťanský život ostatních.

Nejsi pouhým jednotlivcem. Zastavíš—li se, mnoho lidí můžeš zastavit, mnohým můžeš ublížit!