Seznam bodů

Síla umrtvování

Chce-li se řadový křesťan posvětit, nemusí být řeholníkem a nemusí se odvracet od světa, neboť svět je místo, kde se setkává s Bohem – není třeba žádné vnější znamení, žádný hábit. Jeho poznávací znamení jsou vnitřní: ustavičná přítomnost Boha a duch umrtvování. Obojí je vlastně jedna věc, neboť umrtvování není nic jiného než modlitba smyslů.

Křesťanské povolání je povolání k oběti, k pokání, ke smíru. Musíme přinášet zadostiučinění za své hříchy – jak často jsme asi odvrátili tvář, abychom neviděli Boha! – a za všechny hříchy lidí. Musíme následovat Krista zblízka: Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, Kristovo odříkání, jeho ponížení na kříži, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle (2 Kor 4,10). Naše cesta je cesta obětování a v tomto sebezáporu najdeme gaudium cum pace, radost a pokoj.

Nedívejme se na svět se smutnou tváří. Pisatelé životů svatých, kteří chtěli u Božích služebníků od prvního výdechu za každou cenu objevovat zázračné věci, prokázali katechezi, jistě neúmyslně, špatnou službu. O mnoha svatých se říká, že jako děti nikdy neplakali nebo se umrtvovali tak, že se v pátek nenechali kojit… Ty i já jsme při narození pořádně plakali, sáli z matčina prsu a nestarali se o postní dobu nebo kvatembrové dny…

Teď jsme se s pomocí Boží naučili vidět ve zdánlivé jednotvárnosti všedního dne dobu pravého pokání, spatium vere poenitentiae. A v tomto okamžiku jsme udělali předsevzetí o emendatio vitae, o polepšení svého života. Je to cesta k připravení se na milost a vnuknutí Ducha svatého v duši. A opakuji – s touto milostí přichází gaudium cum pace: dostaví se radost, pokoj a vytrvalost na naší cestě.

Umrtvování je solí našeho života. A to umrtvování je nejlepší, které – v nepatrných maličkostech po celý den – potírá žádost těla, žádost očí a pýchu života, ale pomáhá nám, abychom byli citlivější, vnímavější, otevřenější pro všechny ostatní. Nemáš ducha pravého umrtvování, jsi-li přecitlivělý, hledíš-li jen na svá sobecká přání, využíváš-li druhé, nedokážeš-li se zříci zbytečných věcí, a někdy i nutných, jsi-li smutný jen proto, že to nebo ono nejde podle tvých představ. Pravého ducha umrtvení budeš mít jen tehdy, když pochopíš, že se máš stát všem vším, abys zachránil aspoň některé (srov. 1 Kor 9,22).

Neustálý boj

Křesťan musí bez ustání bojovat. Ve svém vnitřním životě musí totiž stále začínat a stále znovu začínat. To nám pomůže, abychom nezpyšněli a nenamlouvali si, že jsme už dokonalí. Na této cestě nevyhnutelně narazíme na potíže. Kdybychom nenarazili na překážky, nebyli bychom lidmi z masa a krve; stále budeme mít co dělat s vášněmi, které nás táhnou dolů, a stále se budeme muset bránit proti těmto více nebo méně prudkým útokům.

Nesmí pro nás být nic nového, když na těle a na duši pocítíme osten pýchy, závisti, lenosti a sklonu zotročovat lidi kolem sebe. Toto zlo je dávno známé, neustále nám to potvrzuje vlastní zkušenost; je to východisko a obvyklé pozadí našeho vnitřního boje o vítězství, našeho běhu do Otcova domu. Proto říká svatý Pavel: Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen (1 Kor 9,26–27).

Křesťan nesmí čekat, že započetí nebo pokračování tohoto boje se navenek nějak projeví, nebo že bude mít nějaké kladné pocity. Vnitřní život není věc citu nebo nálady, ale věc Boží milosti a naší vůle, lásky. Všichni učedníci byli schopni následovat Krista při jeho triumfu v Jeruzalémě, ale skoro všichni ho opustili při jeho potupné smrti na kříži.

Abychom skutečně milovali, potřebujeme statečnost a věrnost, mít srdce pevně zakotveno ve víře, naději a lásce. Jen kdo je lehkomyslný nebo povrchní, mění předmět své lásky podle nálady; ale to potom není láska, nýbrž uspokojování vlastního sobectví. Kde je láska, tam je také naprostá odevzdanost: schopnost dát se, ochota obětovat se a zříkat se. A právě při tomto sebedarování, v této oběti a zříkání, nalézáme v protivenství i soužení štěstí a radost. Radost, kterou nám nemůže vzít nic a nikdo.

V tomto boji lásky nás nesmí zarmoutit pády – ani velké ne –, hledáme-li s lítostí a dobrým předsevzetím útočiště u Boha ve svátosti pokání. Křesťan nelpí křečovitě na tom, aby za své skutky od Boha dostal výborné vysvědčení. Náš Pán Ježíš Kristus byl sice dojat nevinností a věrností Janovou, ale po Petrově pádu je obměkčen jeho lítostí. Ježíš má pochopení pro naši slabost a vede nás jemně vzhůru k sobě. Očekává, že se budeme snažit, abychom se denně dostali trochu výš. Přichází k nám, jako přišel ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz a jako přišel k Tomášovi, ukázal mu otevřené rány na svých rukou a ve svém boku, a vyzval ho, aby se jich dotkl. Právě proto, že Ježíš zná naši slabost, stále čeká, že se k němu vrátíme.

Vnitřní boj

Snášej se mnou obtíže jako dobrý voják Krista Ježíše (2 Tim 2,3), říká nám svatý Pavel. Život křesťana je vojenská služba, boj, hrdinný boj za pokoj, který nemá nic společného s lidskými válečnými akcemi, neboť z nich vane duch odloučení a často také nenávisti, kdežto boj Božích dětí proti sebelásce vyrůstá z úsilí o jednotu a lásku. Žijeme ovšem v lidském těle, ale boj vedeme ne pro zájmy lidské. Naše zbraně, kterými bojujeme, nejsou přece jen lidské ale podivuhodně mocné na zbourání bašt: boříme rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti nauce od Boha (2 Kor 10,3–5). Je to neúprosná bitva proti pýše, proti ješitnosti, které nás vedou ke zlému, proti naduté domýšlivosti.

Teď na Květnou neděli, kdy Pán vstupuje do rozhodného týdne našeho vykoupení, zanecháme povrchních úvah. Pronikněme k tomu, co je skutečně důležité. Hleďte, chceme se dostat do nebe, jinak se náš život nevyplatí. Do nebe dojdeme, když se budeme věrně řídit Kristovým učením; a věrni budeme, když budeme ustavičně bojovat s překážkami, které se staví proti našemu věčnému štěstí.

Vím, že když se mluví o boji, máme hned před očima svou slabost, myslíme na pády, omyly. Ale s tím Bůh počítá. Protože jsme na cestě, nevyhneme se tomu, abychom při chůzi nezvířili prach. Jsme tvorové plní slabostí. Dokonce se mi zdá, že slabost musí být v naší duši jako stín, od kterého se tím jasněji odráží Boží milost a naše úsilí spolupracovat s tímto Božím darem. Jen obojí – světlo i tma – z nás udělá lidi pokorné, plné pochopení a velkorysosti.

Nemylme se! Počítáme-li ve svém životě s postupem a úspěchy, musíme počítat také s nezdary a pády. To byla vždy cesta křesťana na zemi, i cesta těch, které dnes uctíváme jako svaté. Vzpomeňte si jen na Petra, Augustina a Františka. Nikdy se mi nelíbily životopisy svatých, které nám z naivnosti nebo též z nedostatku křesťanské nauky představovaly svaté tak, jako by byli od mateřského lůna utvrzeni v Boží milosti. Ne, pravé životy svatých se přesně podobají našim životům. Bojovali a vítězili, bojovali a podléhali, a znovu se s lítostí pouštěli do boje.

Neměli bychom se divit, že jsme poměrně často zakusili ztroskotání, i když přitom šlo o obyčejné, snad nepatrné věci, které nám působí bolest, jako by měly velký význam. Jestliže milujeme Boha, jsme pokorní a bojujeme, nebudeme takové nezdary nikdy brát příliš vážně. Neboť potom také vydržíme v bojích a dobudeme velkých vítězství v Božích očích. Neexistují nezdary, jestliže pracujeme s ryzím úmyslem, snažíme se plnit vůli Boží a stále počítáme s jeho milostí a naší ubohostí.

Číhá na nás však mocný nepřítel, který se staví proti našemu úsilí plně žít podle Kristova učení; je to pýcha, která roste, když po nějaké porážce nebo úspěchu přestaneme hledat pomocnou ruku Pánovu. To se pak v duši objeví soumrak a tma; duše si myslí, že je ztracena. Obrazotvornost vynalézá překážky, které ve skutečnosti neexistují a zmizely by, kdybychom se na ně podívali s trochou pokory. Pýcha a představivost vytvářejí často v duši bolestnou Golgotu. Ale tam Krista nenajdeme, neboť tam, kde je Pán, vládne pokoj a radost, i když je duše samá rána a cítí, že je obklopena temnotou.

Musíme počítat také s dalším pokryteckým nepřítelem našeho posvěcení: s myšlenkou, že se v tomto vnitřním boji setkáme s neobvyklými překážkami, s drakem chrlícím oheň. Zde se ukazuje pýcha v jiném hávu. Jsme ochotni bojovat, ale jen s bubny a trubkami a s vlajícími prapory.

Nezapomeňme, že ani špičák, ani sekera, ani údery nějakého jiného nástroje, byť velmi ostrého, nejsou nejnebezpečnějšími nepřáteli skály, ale voda, která po kapkách vniká do trhlin, až celou skálu roztrhne. Pro křesťana spočívá velké nebezpečí v tom, že podceňuje boj v těchto potyčkách, které postupně prosáknou duši, takže nakonec ochabne, stane se nepevnou, lhostejnou a nevnímavou na Boží hlas.

Poslyšme, co nám říká Pán: Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci (Lk 16,10). Je to, jako by nám řekl: Bojuj pevně v těchto zdánlivě bezvýznamných maličkostech, neboť jsou v mých očích velké; plň přesně své povinnosti, usměj se na toho, kdo to potřebuje, i když máš v duši smutek; věnuj bez lítosti potřebný čas modlitbě; jdi vstříc každému, kdo u tebe hledá pomoc; konej spravedlnost a zdokonaluj ji láskou.

Takové a podobné podněty cítíme denně ve svém nitru; je to tichá výzva k tréninku v tomto nadpřirozeném sportu – v sebezáporu. Boží světlo ať nás osvítí, abychom lépe postřehli Boží napomenutí; Pán ať nám pomáhá v boji a stojí po našem boku ve vítězství; ať nás neopouští v hodině pádu, abychom mohli vstát a bojovat dál.

Nesmíme se zastavit. Pán od nás žádá, abychom bojovali stále rázněji, důkladněji a energičtěji. Máme za úkol vystupovat stále výš, neboť jediný cíl v tomto zápase je nebeská sláva. Nedosáhneme-li nebe, je všechno nadarmo.