Seznam bodů

Ne všichni se mohou stát bohatými, moudrými, slavnými… Naopak všichni, ano „všichni“, jsme povoláni k tomu, abychom se stali svatými.

Být věrný Bohu vyžaduje boj. Boj tělo na tělo, muž proti muži — muž starý kontra muž Boží —, boj o každý centimetr, bez ochabování.

Tvá zkouška, to nepopírám, je dost tvrdá: musíš stoupat nahoru, dělat to, co je ti „proti srsti“. — Co ti poradím? — Opakuj: „omnia in bonum!“, všechno, co se děje, všechno co mě potkává, je pro moje dobro… Proto — toto je správný závěr — přijmi to, co se ti zdá tak namáhavé, jako sladkou skutečnost.

Dnes nestačí dobří mužové a ženy. — Ostatně dostatečně dobrý nemůže být člověk, který se spokojí s tím, že je téměř dobrý. Je třeba být „revolucionář“.

Oproti hedonismu, pohanskému a materialistickému břemenu, které nám svět nabízí, chce Kristus nonkonformisty, revolucionáře lásky!

Svatost ani skutečná touha jí dosáhnout nepřipouští přestávky ani prázdniny.

Někteří se chovají během svého života tak, jako by Pán mluvil o odevzdání a přímém jednání pouze k těm, které by to nic nestálo — a takoví lidé neexistují — nebo k těm, kdo potřebují bojovat.

Zapomínají na to, že Ježíš řekl nám všem: nebeské království se dobývá násilím, svatou bitvou každého okamžiku.

Jakou touhu reformovat mají mnozí! Nebylo by lepší, kdybychom se reformovali všichni, jeden každý z nás, abychom věrně plnili to, co je přikázáno?

Brodíš se v pokušeních, vydáváš se v nebezpečí, zahráváš si s pohledy a představivostí, bavíš se o hloupostech. — A pak se děsíš, že tě přepadají pochybnosti, skrupule, zmatky, smutek a malomyslnost. — Musíš mi přiznat, že jsi málo důsledný.

Po začátečním nadšení přišlo váhání, rozpaky, obavy. — Dělají ti starosti studium, rodina, ekonomická situace a především myšlenka, že nemůžeš dál, že jsi možná k ničemu, že ti chybí životní zkušenost.

Dám ti jistý prostředek k překonání těchto obav — jsou to pokušení působená ďáblem nebo tvým nedostatkem velkorysosti: pohrdej jimi, zbav svou paměť těch vzpomínek. Už před dvaceti stoletími řekl Mistr: „Neobracej se nazpátek!“

Je třeba živit v našich duších opravdovou hrůzu z hříchu. Pane — opakuj to s kajícným srdcem —, ať už tě víc neurážím!

Ale neděs se, když zjistíš přítěž ubohého těla a lidských vášní: bylo by hloupé a naivně dětské, kdyby ses teď začal zabývat tím, že „to“ existuje. Tvoje ubohost není překážkou, nýbrž ostruhou, která tě pobízí, aby ses více spojil s Bohem a abys ho vytrvale hledal, protože On nás očišťuje.

Jestliže představivost kypí všude kolem tebe, budou se z ní nutně rodit různé iluzorní situace a názory, které obyčejně nejsou v souladu s tvou cestou, hloupě tě rozptylují, činí tě chladným a vzdalují tě od přítomnosti Boží. — Marnost.

Jestliže se tvá představivost zaměří na ostatní, snadno upadneš do pokušení soudit je — i když nemáš toto poslání —, a interpretovat jejich chování přízemním a málo objektivním způsobem, — Opovážlivé soudy.

Jestliže se tvá představivost vznáší kolem tvých vlastních schopností a tvého vystupování, nebo kolem obdivu, který vyvoláváš u ostatních, vystavuješ se nebezpečí, že ztratíš přímost v jednání a dáš podnět pýše.

Pustit představivost ze řetězu obvykle znamená jen ztrátu času, ovšem jestliže je člověk nedokáže ovládnout, vystaví se řadě dobrovolných pokušení.

— Ani den nezanedbej vnitřní umrtvování!

Nebuď mi tak hloupě naivní a nemysli si, že musíš snášet pokušení, aby sis mohl být jist, že jsi s to trvale kráčet po své cestě. Bylo by to, jako kdyby sis přál, aby ti zastavili srdce, a tak ti dokázali, že chceš žít.

Často mi připadá, že mnozí lidé maskují svou zatvrzelost vůči Boží milosti slovy „zítra“ a „později“.

Jeden z paradoxů duchovní cesty: duše, jejíž stav vyžaduje menší nápravu, se více snaží jí dosáhnout a nezastaví se, dokud jí nedosáhne. A naopak.

Občas si vymyslíš „problémy“, protože nedokážeš sestoupit až ke kořenům, z nichž pochází tvé jednání.

— Jediné, co potřebuješ, je rozhodující změna postoje: plnit poctivě svou povinnost a být věrný pokynům, které jsi dostal od duchovního vůdce.

Uvědomuješ si se stále větší naléhavostí, že je nutné být svatý, a proto ses pustil bez váhání do každodenního boje, přesvědčen, že musíš statečně bojovat proti všem příznakům změšťáčtění.

Později, při rozhovoru s Pánem v modlitbě jsi pochopil s větší jasností, že boj je synonymem lásky a prosil jsi ho o větší lásku, bez strachu z boje, který tě čeká, protože budeš bojovat o Něho, s Ním a v Něm.

Zmatky? Buď upřímný a přiznej, že dáváš přednost být otrokem svého sobectví, místo abys sloužil Bohu nebo duším. — Ustup!

„Beatus vir qui suffert tentationem…“ — Blahoslavený muž, který trpí pokušení, protože poté, co byl vyzkoušen, dostává korunu Života.

Nenaplňuje tě radostí zjišťovat, že tvůj vnitřní zápas je pramenem pokoje, který nikdy nevysychá?

„Nunc coepi!“ — Teď začínám! je výkřik zamilované duše, která v každém okamžiku, ať byla věrná nebo ať jí chyběla velkorysost, obnovuje své přání sloužit s naprostou oddaností našemu Bohu, a tak mu dokazovat svou lásku.

Bolelo tě v duši, když ti řekli, že to, co hledáš, není obrácení, ale útočiště pro tvé ubohosti, abys mohl pokračovat pohodlně — byť s příchutí pelyňku! — ve svém způsobu života a vléci za sebou ten smutný náklad.

Nevíš, jestli to,, co se tě zmocnilo, je fyzická skleslost nebo nějaký druh vnitřní únavy nebo obě věci zároveň: bojuješ bez boje, bez touhy opravdu, viditelně se polepšit, abys mohl přinést duším Kristovu radost a lásku.

Chci ti připomenout jasná slova Ducha svatého: korunován bude pouze ten, kdo bojoval „legitime“ — opravdově, všemu navzdory.

Mohl bych se chovat lépe, být rozhodnější, rozdávat víc nadšení… Proč to nedělám?

Protože — promiň mi moji upřímnost — jsi moula: ďábel ví velice dobře, že jedny z nejhůře hlídaných dveří duše jsou dveře jednoho druhu lidské hlouposti, totiž ješitnosti. Na ni teď soustředí všechny své síly: pseudo sentimentální vzpomínky, hysterií podbarvený komplex černé ovce, dojem jakéhosi hypotetického nedostatku svobody…

Na co čekáš? Znáš přece Kristovu větu: Bděte a modlete se, protože nevíte dne ani hodiny.

Vykládals mi rozšafně a přitom nejistě: jedni jdou nahoru, jiní dolů… A takoví jako já upadli a leží na cestě.

Zarmoucen tvou lhostejností jsem ti odpověděl: ležící mohou „vzít do vleku“ ti, co stoupají, ale častěji se stává, že je s sebou strhnou ti, kdo sami padají. Pomysli, jak trpké chvíle si chystáš!

Naznačil to ostatně už svatý biskup z Hippony: nejít kupředu znamená zůstat pozadu.

V tvém životě jsou dvě věci, které spolu neladí: rozum a cit.

Inteligence — osvícená vírou — ti jasně ukazuje nejen cestu, ale také rozdíl mezi hrdinským a hlupáckým způsobem, jak po ní kráčet. Především před tebe staví velikost a božskou krásu díla, které Trojice nechává v našich rukou.

Cit naopak lne k tomu, čím pohrdáš, dokonce i tehdy, když si uvědomuješ, že je to hodno opovržení. Zdá se, jako by v tvém nitru čekaly na svou příležitost tisíce maličkostí. S tím jak se tvoje ubohá vůle oslabuje — následkem fyzické únavy nebo ztráty nadpřirozeného vidění — tyto maličkosti útočí stále více na tvou představivost, až ji nakonec zaplní, a tak tě podrobí a zbaví tě odvahy: těmito maličkostmi jsou například: neúspěchy v práci, nechuť poslouchat, nedostatek prostředků, pozlátka marnivého života, malá i velká nepříjemná pokušení, záchvaty přecitlivělosti, únava, hořká pachuť duchovní prostřednosti… A někdy také strach: strach, protože víš, že Bůh tě chce mít svatého, a ty jím nejsi.

Dovol mi, abych k tobě mluvil zcela otevřeně. Máš nadbytek „důvodů“, abys odvrátil svou tvář, ale chybí ti odvaha odpovědět na milost, kterou ti On poskytuje, protože tě povolal, abys byl druhým Kristem — „ipse Christus“! — samotným Kristem. Zapomněl jsi na to, že Pán napomíná apoštola Pavla slovy: „Stačí ti moje milost!“, což potvrzuje, že jestliže chceš, můžeš.