Josemaría Escrivá Obras
29

Jsou lidé, kteří se zaštiťují svou svobodou. Moje svoboda! Moje svoboda! Mají svobodu, ale nevyužívají ji, zhlížejí se v ní, dělají si z ní ve svém ubohém rozumu hliněnou modlu. Je toto opravdu svoboda? To že využívají tohoto pokladu bez vážnějšího závazku, který by jakkoliv usměrňoval celý jejich život? Takový postoj odporuje základnímu řádu, ušlechtilosti lidské osobnost. Chybí tu jakékoliv zaměření, jasná cesta, která by vedla naše kroky po této zemi; tito lidé —jistě jste se s nimi setkali stejně jako já— se nechají vláčet dětinskou pýchou, sobeckou domýšlivostí, smyslností.

Jejich svoboda je neplodná nebo vydává směšné nedozrálé plody, a to i z lidského hlediska. Ten kdo nezvolí, a to naprosto svobodně, správnou normu jednání, ten dříve či později bude žít v lhostejnosti, jako příživník, podléhající tomu, k čemu ho určí někdo jiný. Nechá sebou cloumat jakýmkoliv větrem a vždy za něj rozhodne někdo jiný. Jsou to mraky bez vody, sem tam honěné větry, stromy stojící na podzim bez plodů, dvakrát odumřelé, vykořeněné, i když se skrývají v neustálém klábosení, v ututlávání nedostatků, kterým se snaží zamlžit nedostatek charakteru, odvahy a poctivosti.

Tvrdošíjně však opakují: Nikdo mě k ničemu nedonutí! Opravdu nikdo? Ve skutečnosti může tuto klamnou a zdánlivou svobodu ovlivňovat každý, protože je to svoboda, která se neodvažuje nést odpovědně následky svobodných osobních činů. Tam, kde není Boží láska, tam se vytváří prázdno, tam, kde není místo pro osobitou a odpovědnou svobodu, tam je, přes všechno zdání, všechno jen nucením. Váhavý, nerozhodný člověk je jako plastická hmota: cokoliv ho může utvářet z různých okolností podle svého rozmaru, především vášně a ty nejhorší, hříchem porušené, přirozené sklony.

Předchozí Zobrazit celou kapitolu Další