Naše svatá matka Církev vždy jasně svobodu hájila a odmítala všechny druhy fatalismu, ty staré i ty novější. Učila, že člověk je pánem svého osudu, může se rozhodnout jak pro dobro, tak pro zlo: a ti, kdo se neodklonili od dobra, půjdou do věčného života, ti, kdo páchali zlo, do věčného ohně. Vždy na nás velice působí tato ohromná schopnost, tvoje i moje, všech lidí, která svědčí i o naší vznešenosti. Hřích je do té míry dobrovolným zlem, že by v žádném případě to nebyl hřích, kdyby nebyl dobrovolný; toto tvrzení je tak jasné, že s ním souhlasí těch několik málo moudrých i spousta hloupých obyvatel tohoto světa.

Znovu pozvedám své srdce k Pánu a vzdávám díky Bohu, protože mu přece nic nebránilo, aby nás stvořil dokonalé s neodolatelným tíhnutím k dobru, ale usoudil, že jeho služebníci budou lepší, boudou-li mu sloužit svobodně. Jak velká je láska a milosrdenství našeho Otce! Tváří v tvář skutečnosti, že Bůh tak pošetile miluje své děti, bych chtěl mít tisícero srdcí, ba dokonce ještě víc, abych mohl neustále chválit Boha Otce, Boha Syna a Boha Ducha svatého. Pomyslete, že ten, který je všemohoucí, ten, který řídí celý vesmír, nechce služebníky, kteří by mu museli sloužit z přinucení, chce raději svobodné děti. Do duše každého z nás —ačkoliv se rodíme proni ad peccatum, nakloněni k hříchu kvůli pádu prvního páru lidí— vložil jiskru svého nekonečného rozumu, přitažlivost dobra, touhu po trvalém míru. A dává nám pochopit, že dosáhneme pravdy, štěstí a svobody, když se snažíme, aby v nás ono semeno věčného života vzklíčilo.