Nikdy nebudeme schopni pochopit tuto Ježíšovu svobodu, tak nesmírnou a nekonečnou jako jeho láska. Ale jeho velkomyslná oběť by nás měla vést k zamyšlení: proč jsi mi, Pane, dal tuto výsadu, která mi dovoluje následovat tvé kroky, ale také tě urážet? A tak docházíme k zamyšlení, jak správně této svobody využít: může směřovat k dobru nebo je její zaměření chybné, zapomíná na nejvyšší Lásku a odloučí se od ní. Osobní svobody člověka —kterou hájím a vždy budu hájit za všech sil— mě vede k tomu, abych se ptal s přesvědčivou jistotou, vědomou si i své slabosti: Co ode mne, Pane, očekáváš, abych to mohl svobodně udělat?

Na to nám odpovídá sám Kristus: veritas liberabit vos, pravda vás osvobodí. Co je to však za pravdu, která v celém našem životě počíná a dovršuje cestu svobody? Je to radost a jistota, která vychází ze vztahu mezi Bohem a jeho tvory, z poznání, že jsme vyšli z Božích rukou, že v nás našla zalíbení Nejsvětější Trojice, že jsme děti tak báječného Otce. A já prosím svého Pána, abychom si to konečně uvědomili, abychom se z toho stále více těšili, pak budeme totiž jednat jako svobodní lidé. Nezapomeňte na to, že ten, kdo si není vědom toho, že je Boží syn, nezná pravdu a ve svém jednání postrádá sebeovládání, které dobře znají ti, kdo milují Boha nade vše.

Měli byste vědět, že abychom získali nebe, musíme se o to snažit svobodně, musíme se rozhodovat naplno, trvale a dobrovolně. Ale svoboda nestačí sama o sobě, potřebuje nějaké vodítko, nějakého průvodce. Nestačí, aby člověk kráčel sám, aniž by ho někdo vedl; a proto byl osvobozen, aby měl za krále Krista, "jehož jho netlačí a jeho břemeno netíží" (Mt 11, 30), a ne ďábla, jehož království tíží.

Odvrhněte omyl těch, kdo se spokojí smutným pokřikováním: svoboda! svoboda! Často se v tomto volání skrývá tragická závislost, protože volba, která dává přednost omylu, neosvobozuje, jediný, kdo osvobozuje, je Kristus, neboť jen on sám je cesta pravda a život.