Říci Bohu ne, odmítnout nové a nekonečné štěstí je v rukou člověka. Ale když to udělá, přestává být Božím dítětem a stává se otrokem. Každá věc je tím, k čemu je od své přirozenosti určena; proto když tíhne k vyhledávání něčeho zvláštního, nejedná podle své přirozenosti, ale z cizího popudu, a to je otrocké. Člověk je svou přirozeností tvor rozumový. Když jedná podle rozumu, jedná přirozeně, tedy svobodně. Když hřeší, jedná nerozumně a tehdy se nechává vést popudem někoho jiného, cizího, a proto ten, kdo páchá hřích, je otrokem tohoto hříchu (Jan 8, 34).

Dovolte mi, abych na to položil zvláštní důraz. Je to velmi jasné a můžeme si to i často ověřit ve svém okolí nebo sami u sebe: žádný člověk se nevyhne nějakému druhu otroctví, závislosti. Jedni padají na kolena před penězi, jiní se klanějí moci, další obdivují jistou vyrovnanost skepticismu, někteří zase nalézají své zlaté tele ve své smyslnosti. A stejné je to i s ušlechtilými záležitostmi. Pachtíme se v práci, v nějakém větším podnikání, ve vědecké, umělecké, literární nebo duchovní činnosti. Jestliže o něco usilujeme, jestliže do toho dáváme vášeň, pak ten, kdo se takto vydává, žije jako otrok, slouží s radostí pro zdárné završení svého díla.