Seznam bodů

Lépe pochopit smysl Kristovy smrti

Toto odbočení v našich úvahách nás mělo přivést k ústřední pravdě: křesťanský život má svůj smysl v Bohu. Lidé nebyli stvořeni jen k tomu, aby vybudovali co možná nejspravedlivější svět, jsme posláni na zemi, abychom vstoupili do společenství se samým Bohem. Ježíš nám neslíbil ani časné pohodlí, ani pozemskou slávu, ale dům Boha Otce, který na nás čeká na konci cesty (srov. Jan 14,2).

V liturgii Svatého týdne je krásný hymnus Crux fidelis. Vybízí nás, abychom oslavovali a opěvovali slavný boj Pána, vítězství kříže, triumf Krista. Vykupitel vesmíru vítězí svou obětí. Bůh, Pán všeho stvořeného, nás ujišťuje o své přítomnosti ne silou zbraně, ani pozemskou mocí svých věřících, ale velikostí své nekonečné lásky.

Pán neničí svobodu člověka. Právě Pán nás stvořil svobodné. Proto nechce vynucenou odpověď, chce rozhodnutí, které pochází z hloubi srdce. A od nás křesťanů očekává, že budeme žít takovým životem, aby všichni lidé v naší blízkosti přes naše ubohosti, chyby a nedostatky postřehli ozvěnu dramatu na Golgotě. Všechno, co máme, jsme dostali od Boha, abychom byli solí, která dává sílu, a světlem, které přináší lidem radostné poselství o tom, který je náš Otec a bezmezně nás miluje. Křesťan není sůl a světlo světa proto, že by vítězil nebo triumfoval, ale proto, že vydává svědectví o Boží lásce. A nebude solí, nehodí-li se k solení; nebude světlem, nevydá-li svým příkladem a slovem svědectví o Ježíši, tedy ztratí-li to, co vytváří základ jeho existence.

Kralovat službou

Když Kristu dovolíme, aby kraloval v našem srdci, nestaneme se tím vládci, staneme se služebníky všech lidí. Toto slovo se mi velmi líbí! Sloužit svému Králi a skrze něho všem těm, kdo byli vykoupeni jeho krví. Kéž bychom, my křesťané, uměli sloužit! Svěřme Pánu své rozhodnutí, že se chceme naučit sloužit, protože jen službou budeme moci poznat a milovat Krista a hlásat ho ostatním lidem a podaří se nám, aby ho i oni milovali.

A jak ho ukážeme svým bližním? Příkladem. Musíme být jeho svědky jako ochotní služebníci Ježíše Krista při všem, co děláme, protože on je Pánem našeho života, protože on je první i poslední příčinou našeho bytí. A potom, až vydáme svým příkladem toto svědectví, budeme schopni poučovat také slovem, učením. Tak jednal i Kristus: coepit facere et docere (Sk 1,1), nejprve učil skutky, potom kázal slovy.

Sloužit druhým skrze Krista vyžaduje, abychom byli velmi lidští, přirození. Jestliže náš život není po lidské stránce v pořádku, Bůh v něm nemůže nic vykonat, protože on nestaví na nepořádku, na sobectví ani na domýšlivosti. Musíme se snažit všechny chápat, musíme usilovat o dobré vztahy se všemi, všechny omlouvat, všem odpouštět. Nebudeme samozřejmě říkat, že něco nesprávného je správné, že urážka Boha není urážka Boha, že zlo je dobro. Na zlo však nebudeme odpovídat dalším zlem: umlčíme je hojností dobra (srov. Řím 12,21). Tak bude Kristus kralovat v našem srdci i v srdci našich bližních.

Někteří lidé se snaží o vybudování míru na světě, aniž by vpustili Boží lásku do svých vlastních srdcí, aniž by skrze tuto Boží lásku sloužili lidem. Jak bude pak možné uskutečnit mírové poslání? Kristův pokoj je pokoj Kristova království. A království našeho Pána musí být založeno na touze po svatosti, na pokojné ochotě přijímat milosti, na statečném konání spravedlnosti, na nesmírné Boží lásce.

Kristus nade vším

To není jen nějaký marný sen, toto všechno lze uskutečnit. Jen kdybychom se my lidé rozhodli chovat ve svých srdcích Boží lásku! Kristus, náš Pán, byl ukřižován a povýšením na kříž spasil svět a smířil Boha s lidmi. Ježíš Kristus myslí na všechny: Et ego, si exaltatus fuero a terra, omnia traham ad meipsum (Jan 12,32: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě), jestliže mě povýšíte nad všechny pozemské záležitosti, budete okamžik za okamžikem plnit své povinnosti. Budete mými svědky v tom, co se zdá být velké, i v tom, co se zdá být maličkostí, omnia traham ad meipsum, všechno potáhnu k sobě. Moje království mezi vámi se pak stane skutečností.

Kristus, náš Pán, se stále snaží rozsévat dílo spasení lidí a všeho stvoření, tohoto našeho světa, který je dobrý, protože jako dobrý vyšel z Božích rukou. To jen Adamova urážka Boha, lidská pýcha, porušila božský soulad všeho stvořeného.

Když však nastala plnost času, poslal Bůh Otec svého jednorozeného Syna, který skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny, aby nastolil obnovený pokoj, aby vykoupil člověka z hříchu a abychom adoptionem filiorum reciperemus (Gal 4,5), byli přijati za syny, schopné účasti na Božím tajemství, aby tomuto novému člověku, těmto novým Božím dětem (srov. Řím 6,4–5), tak bylo dáno osvobodit celý vesmír od chaosu a obnovit všechno v Kristu (srov. Ef 1,9–10), který všechno smířil s Bohem (srov. Kol 1,20).

K tomuto úkolu jsme byli povoláni i my, křesťané, je to náš apoštolský úkol a měla by nás stravovat touha po uskutečňování Božího království, kde by už nebyla nenávist a krutost, abychom na zemi šířili silný a pokojný balzám lásky. Prosme dnes našeho Krále, aby nám dovolil pokorně a oddaně spolupracovat na Božím plánu – rovnat, co je zkřiveno, napravovat to, co člověk pokazil, přivádět na správnou cestu to, co zbloudilo, obnovovat harmonii všeho stvořeného.

Přijmout křesťanskou víru znamená pokračovat v Ježíšově poslání mezi lidmi. Každý z nás musí být alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, samotný Kristus. Pouze tak se budeme moci dát do tohoto důležitého, velkého a nekonečného úkolu: posvěcovat zevnitř všechny pozemské struktury a vnášet do nich kvas vykoupení.

Nikdy nemluvím o politice. Nemyslím na poslání křesťanů na této zemi jako na nějaký politicko-náboženský proud – bylo by to pošetilé –, ani kdybych měl dobrý úmysl vlít Kristova ducha do všech oborů lidské činnosti. To, co je třeba svěřit Bohu, je srdce každého člověka, ať je to kdokoliv. Snažme se, aby každý křesťan byl ochoten vydávat svědectví – příkladem i slovy – víře, kterou vyznává, a to tam, kde právě je, bez ohledu na okolnosti, které nemůže ovlivnit, bez ohledu na jeho postavení v církvi nebo ve společnosti.

Křesťan žije ve světě plným právem, protože je člověk. Jestliže dovolí, aby v jeho srdci kraloval Kristus, pak se při každé práci setká, a to velmi silně, s účinnou spasitelnou pomocí našeho Pána. A vůbec nezáleží na tom, zde je tato práce, jak se říká, vznešená nebo nedůležitá, protože v Božích očích to, co je z lidského hlediska vznešené, může být naopak nepatrné; a to, o čem říkáme, že je nedůležité a skromné, může být křesťanským vrcholem svatosti a služby.