Seznam bodů

Vraťme se k Evangeliu a zamysleme se nad naším vzorem, nad Ježíšem Kristem.

Jakub a Jan prostřednictvím své matky požádali Ježíše, aby je posadil jednoho po své levici a druhého po své pravici. Ostatní učedníci se proto na ně rozmrzeli. A co na to odpovídá náš Pán? Kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech, vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit ale, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé

Jindy šli do Kafarnaum, Ježíš kráčel —jako vždy— vepředu. A když byl v domě, zeptal se jich: O čem jste cestou rozmlouvali? Oni mlčeli, protože cestou mezi sebou rozmlouvali —znovu— o tom, kdo z nich je největší. Ježíš se posadil, zavolal si svých dvanáct a řekl jim: Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech. Pak vzal dítě, postavil ho před ně, objal ho a řekl jim: Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá, a kdo mě přijme, nepřijímá mě, ale toho, který mě poslal.

Také jste nadšeni tímto Ježíšovým postupem? Učí je, a pro lepší porozumění dává živý příklad. Zavolá si jedno dítě z těch, která tam asi po domě pobíhala, a objímá ho. Jak je výmluvné toto mlčení Našeho Pána! Vždyť tím řekl všechno: on miluje ty, kdo jsou jako děti. A potom dodává, že tato dětská prostota, pokora ducha, umožní obejmout i Jeho i Otce, který je v nebi.

Když se pak blíží hodina utrpení, Ježíš chce názorným způsobem ukázat svůj královský majestát a slavně vjíždí do Jeruzaléma, ale na oslu! Bylo psáno, že Mesiáš má být král pokorný: Řekněte siónské dceři: hle tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku té, která je podrobena jhu.

A při poslední večeři se Kristus chce rozloučit se svými učedníky, připravuje se na večeři, zatím co oni se zaplétalo do nevím kolikátého sporu o to, kdo z této skupiny bude považován za největším. Ježíš vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněné plátno. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je plátnem, které měl uvázáno kolem pasu.

A zase učí příkladem, skutkem. Ježíš se sklání před učedníky, kteří se přeli z pýchy a vychloubačnosti, a s láskou plní úkol služebníka. Potom se vrací ke stolu a říká jim: Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dojímá mě tato Kristova ohleduplnost, protože netvrdí: když to dělám já, tím spíše byste to měli dělat vy. Staví se s nimi na stejnou úroveň, nečiní na nikoho žádný nátlak: laskavě kárá nedostatek velkodušnosti těchto mužů.

Jako oněm dvanácti i nám může Pán stále radit: exemplum dedit vobis , dal jsem vám příklad pokory. Stal jsem se služebníkem, abyste i vy dokázali s tichým a pokorným srdcem sloužit všem lidem.

Na Bílou neděli si připomínám starý zbožný zvyk mého rodného kraje: Tento den, kdy nás liturgie vyzývá, abychom toužili po duchovním pokrmu —rationabile, sine dolo lac concupiscite, "mějte touhu po duchovním, nefalšovaném mléce"—, bývalo zvykem přinášet nemocným svaté přijímání —a nemuselo ani jít o vážné nemoci— aby tito nemocní mohli splnit svou velikonoční povinnost. V některých velkých městech pořádala každá farnost eucharistický průvod. Pamatuje se, že v době mých univerzitních studií se běžně stávalo, že se na hlavní ulici v Zaragoze třeba setkaly tři průvody, ve kterých kráčeli pouze muži —tisíce mužů— s velkými zapálenými svícemi. Statní muži provázeli svátostného Pána, jejich víra byla jistě větší než ty svíce, které vážily několik kilogramů.

Dnes v noci jsem se několikrát probudil a tak jsem opakoval krátkou modlitbu, quasi modo geniti infantes (1 Petr 2,2), jako novorozené děti… Protože bychom měli být velmi silní, velmi pevní, schopni ovlivňovat prostředí, ve kterém žijeme, ale přesto je správné, abychom se před Bohem považovali za malé děti.

Quasi modo geniti infantes, rationabile, sine dolo lac concupiscite, jako novorozené děti mějte touhu po duchovním nefalšovaném mléce¨. Jak báječný je tento verš z listu svatého Petra. A velmi dobře chápu, proč liturgie pokračuje takto: exultate Dei auditori nostro: jubilate Deo Jacob, plesejte Bohu, chvalte Boha Jakubova, který je i naším Pánem a Otcem. Dnes bych však chtěl, abyste se mnou rozjímali o Nejsvětější Svátosti Oltářní, která vzbuzuje v našem srdci touhu, aby co nejvíce chválilo Ježíše, chtěl bych, abychom rozjímali o tom, že máte jistotu, že jsme Boží děti a přemýšleli o tom, co z toho plyne pro ty, kdo se snaží žit se šlechetným úsilím svou křesťanskou víru.

Pro naši Matku Marii nikdy nepřestaneme být malými dětmi. Otevírá nám cestu do nebeského království, které bude dáno těm, kdo jsou jako děti (srov. Mt 19,14). Neměli bychom se nikdy vzdálit od Naší Paní. Jak ji budeme tedy uctívat? Tím, že se k ní budeme utíkat, mluvit s ní, projevovat jí svou lásku, uvažovat ve svém srdci o jejím životě, vyprávět jí o svých zápasech, o tom, co se nám podařilo, i o tom, co se nám nepodařilo.

Objevíme tak - jako bychom je odříkávali poprvé - smysl mariánských modliteb, které se modlí církev. Co jiného je Zdrávas Maria nebo Anděl Páně než vroucí chvály božského mateřství. Nebo modlitba svatého růžence, báječná modlitba, kterou doporučuji všem křesťanům, při níž procházejí hlavou i srdcem tajemství podivuhodného Mariina jednání, která jsou i základními tajemstvími víry.