Seznam bodů

Pospěš k Betlému, přistup k Dítěti, zatanči mu, říkej mu spoustu plamenných slov, přiviň ho na své srdce…

Nemluvím o dětinskosti, ale o lásce! A ta se dokazuje skutky… Uvnitř své duše můžeš Dítě s klidem objímat.

Dokažme Ježíšovi, že jsme dětmi. Co jen zakusí maličké a nezkušené dítě, než vystoupí na jeden schůdek! Ztratí zdánlivě spoustu času, ale nakonec ho zdolá. A přijde další schod. Rukama, nohama, celým tělíčkem nakonec dosáhne nového úspěchu — další schod je překonán. A znovu od začátku. To je ale práce! Už zbývá jen málo, ale… jedno malé uklouznutí… a pád dolů… Celé otlučené, s očima plnýma slz se ubohé dítě znovu a znovu pokouší o výstup.

To se stává i nám, Ježíši, zůstaneme—li sami. Uchop nás svýma milostivýma rukama tak, jako dobrý velký Přítel chrání malé dítě. Nepouštěj nás, dokud se nedostaneme nahoru. A tehdy, tehdy budeme umět s dětskou odvahou opětovat tvou milostivou Lásku a řekneme Ti, nejsladší Pane: kromě Marie a Josefa nebylo a nebude smrtelníka — a bylo jich mnoho doopravdy velmi šílených Láskou —, který by tě miloval tak jako já.

Podle mé rady by ti nemělo být zatěžko dopouštět se občasných dětinskostí. Tyto kousky nebudou neplodné, nestanou—li se rutinou. Předpokládejme, že jedna duše kráčející cestou duchovního dětství pociťuje každý večer, když je čas ke spánku, potřebu přikrývat dřevěnou sošku nejsvětější Panny.

Rozum se bouří proti podobnému skutku, zdá se mu, že není k ničemu. Dětská duše poznamenaná milostí však přesně ví, že dítě by z lásky dělalo totéž.

Mužná vůle všech „duchovních“ dětí se nakonec vzbouří a donutí rozum, aby se vzdal. A když dětská duše každý den přikrývá sochu naší Paní, koná malou dětinskost, velmi záslužnou v očích Božích.

Až se staneš upřímným dítětem a dáš se cestou dětství — pokud tě Pán povede touto cestou —, budeš nepřemožitelný.

Důvěřivá prosba malého dítěte: Pane, chtěl bych dosáhnout stejné lítosti jako ti, kteří tě uměli nejvíce potěšit.

Dítě, přestaneš být dítětem, postaví—li se někdo nebo něco mezi Boha a tebe.

Nemusím Ježíše o nic žádat. Omezím se pouze na svou snahu ve všem se mu zalíbit a budu mu, tak jako malé dítě svému otci, vyprávět věci, o kterých zdánlivě neví.

Dítě, řekni Ježíši: „Nespokojím se s ničím menším, než jsi Ty.“

Jak dětinské řeči vedeš ke svému Pánu v modlitbě duchovního dětství! Důvěřuješ mu jako dítě hovořící s velkým Přítelem, jehož láskou si je jisté. „Kéž bych žil pouze pro tvou slávu!“

Připomeneš si a poctivě přiznáš, že děláš všechno špatně.

„Můj Ježíši,“ připojíš, „to nemůže upoutat tvou pozornost. Není možné, abych něco udělal správně. Pomoz mi, udělej to pro mne a uvidíš, jak dobře všechno dopadne.“

Poté odvážně, aniž by ses odchýlil od pravdy, pokračuješ: „Vlij do mne svého Ducha, ať se jím zpiji a konám tvou vůli. Chci ji plnit. Pokud bych ji nesplnil, znamenalo by to, že mi nepomáháš. Ale ty mi přece pomáháš!“

Musíš cítit naléhavou potřebu vidět sebe sama malého, slabého, všeho zbaveného. Tehdy se uchýlíš do klína naší nebeské Matky se střelnými modlitbami, láskyplnými pohledy, mariánskými pobožnostmi…, které jsou základem tvého synovského ducha.

Ona tě ochrání.