Seznam bodů

Abych řekl něco konkrétního, i když jen velmi obecně, o tom, jak se obracet k Duchu svatému a spolu s ním k Otci i Synu a být tak v důvěrném spojení s Utěšitelem, chtěl bych se zaměřit na tři základní věci: je to poslušnost, o které jsem už mluvil, dále je to život modlitby a sjednocení s křížem.

Na prvním místě je to tedy poslušnost, protože Duch svatý svými vnuknutími postupně udává nadpřirozený tón našim myšlenkám, přáním i skutkům. To on nás vede, abychom přilnuli ke Kristovu učení a do hloubky je pochopili, to on nám dává své světlo, abychom si uvědomovali své vlastní povolání, a sílu pro uskutečnění všeho, co od nás Bůh očekává. Jestliže budeme poslušni Ducha svatého, bude se v nás postupně utvářet Kristův obraz a každým dnem se budeme přibližovat Bohu Otci. Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové (Řím 8,14).

Necháme-li se vést tímto původcem života v nás, Duchem svatým, bude postupně růst i náš duchovní život a my se zcela odevzdáme do rukou našeho Boha Otce se stejnou samozřejmostí, s jakou se dítě vrhá do náruče svého otce. Jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3). Je to stará duchovní cesta dětství, což není slabošstvím ani nedostatkem lidské zralosti: je to zralost nadpřirozená, která nám pomáhá proniknout do hlubin velké Boží lásky, pomáhá nám také uznat vlastní slabost a plně ztotožnit naši vůli s vůlí Boží.

Být v lásce k Bohu jako děti

Uvažujme pozorně o tomto bodu, protože nám může pomoci pochopit velmi důležité věci, protože Mariino tajemství nás učí, že, abychom se přiblížili k Bohu, je třeba stát se malými. Amen, pravím vám – řekl Pán svým učedníkům –, jestliže znovu nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království (Mt 18,3).

Být jako děti: vzdát se pýchy soběstačnosti, uznat, že my sami nic nezmůžeme, protože potřebujeme milost a sílu našeho Boha Otce, abychom se naučili kráčet po cestě a vytrvat na ní. Být malým vyžaduje, abychom na sebe nedbali, jako na sebe nedbají děti, abychom věřili, jako věří děti, abychom prosili, jako prosí děti.

A toto všechno se naučíme, když se budeme utíkat k Marii. Úcta k Nejsvětější Panně není něco změkčilého nebo slabošského: je to útěcha a radost, která naplňuje duši, zároveň však předpokládá hluboké a angažované prožívání víry, která nás nutí, abychom vyšli sami ze sebe a vložili svou naději v Pána. Hospodin je můj pastýř – zpívá žalm –, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou (Žl 23[22],1–4).

Maria je matkou, její uctívání nás učí být dětmi: bezvýhradně milovat pravdu, být prostými, bez komplikací, které pocházejí ze sobectví, když myslíme sami na sebe; být radostnými, protože víme, že nic nemůže zničit naději. Začátek cesty, která vede k nádheře Boží lásky, je důvěřivá láska k Nejsvětější Panně. Tak jsem to napsal už před mnoha lety v předmluvě k výkladu svatého růžence, a od té doby si stále znovu ověřuji platnost oněch slov. Nebudu tady rozvíjet úvahy o této myšlence, spíše bych vás chtěl vybídnout, abyste vy sami udělali svou zkušenost, abyste na to přišli sami, až se budete s láskou obracet k Marii, až jí budete otvírat svá srdce, svěřovat jí své radosti i své bolesti, když ji budete prosit, aby vám pomáhala poznávat a následovat Ježíše.