Seznam bodů

Apoštolové se ve zmatku rozutekli a rozvášněný dav vmetl Kristu do tváře všechnu svou nenávist. Pannu Marii však řev davu neděsí: jde ulicemi Jeruzaléma pár kroků za svým synem. Doprovází Vykupitele, zatímco většina přihlížejících využívá anonymity davu k tomu, aby se zbabělou statečností Krista tupila a pokořovala.

Vzývej ji usilovně: „Virgo fidelis!“ — Věrná Panno! a pros ji, abychom my, kteří si říkáme Boží přátelé, jimi byli doopravdy a každou hodinu.

Věrnost — služba Bohu a duším — kterou od tebe stále žádám, není žádné laciné nadšení, ale něco úplně jiného. Věrnost se osvědčuje uprostřed všedního života, když vidíš, jak moc je toho třeba všude udělat.

Důsledkem věrnosti je jistota, že kráčím po přímé cestě bez nestálostí a zmatků a že skutečně existuje zdravý rozum a štěstí.

— Podívej se, je-li tato jistota v tvém životě stále přítomná.

Svěřil ses mi, že Bůh tě v určitých chvílích naplňuje světlem, ale jindy zas ne.

Připomněl jsem ti důrazně, že Pán je vždycky nekonečně dobrý. Proto, abys mohl kráčet kupředu, ti stačí ty zářivé chvíle, které prožíváš, ale k užitku jsou i ty druhé, protože tě učí věrnosti.

Sůl země. — Náš Pán řekl, že jeho učedníci — také ty a já — jsou solí země: aby chránili svět před nákazou, aby zabraňovali rozkladu, aby svět ochucovali.

— Ale také dodal: „quod si sal evanuerit…“ — jestliže sůl ztratí svou chuť, bude vyhozena a pošlapána od lidí…

— Nyní, tváří v tvář mnoha událostem, které nám působí smutek, dokážeš si vysvětlit to, co sis dřív vysvětlit nedokázal?

Celý se chvěji vždy, když čtu onu pasáž z druhého listu Timoteovi, kde apoštol Pavel lituje, že Demas utekl do Soluně za rozkošemi tohoto světa… Za pakatel a ze strachu před pronásledováním zradil Boží dílo člověk, kterého svatý Pavel řadí v ostatních epištolách mezi světce.

Celý se chvěji, když poznávám svou zbabělost; a potom prosím Pána, abych byl věrný i v záležitostech, které se mi mohou jevit jakoby bezvýznamné. Jestliže mi však neslouží k tomu, abych se více spojil s Ním, nechci je.

Myslím, že na mnoho okamžiků dějin, které by si ďábel rád zopakoval, se vztahuje jedna myšlenka z tvého dopisu: „Celý den nosím v srdci, v hlavě i na rtech vroucí střelnou modlitbu: Řím!“

Veliký objev!: něco, čemu jsi rozuměl jen napolovic, se ti stalo naprosto jasným, když jsi to musel vysvětlovat druhým.

Dlouho jsi rozmlouval s jedním malomyslným, který se cítil neschopný a nechtěl být nikomu na obtíž… Tehdy jsi pochopil lépe než kdy předtím, proč ti pořád zdůrazňuji, že máme být jako oslíčkové u žentouru: věrní, s velikými klapkami na očích, abychom neviděli, ani osobně nevychutnávali výsledky naší práce — květy, plody, bujnost zahrady —, a byli si jisti jen účinností naší věrnosti.

Věrnost vyžaduje hlad po vzdělání. Veden upřímnou láskou, nechceš riskovat, že bys z nevědomosti šířil nebo hájil názory a postoje, jež jsou od pravdy na hony vzdáleny.

„Chtěl bych“ — píšeš mi — „aby moje věrnost a vytrvalost byly tak pevné a stálé, a moje služba tak bdělá a láskyplná, abyste se mohl ze mně radovat a abych vám poskytl malý odpočinek.“

— A já ti odpovídám: kéž tě Bůh upevní v tvém předsevzetí, abychom byli pomocí a odpočinkem my Jemu.

Je pravda, že někteří lidé se nadchnou, ale později odcházejí… Neznepokojuj se kvůli tomu! Oni jsou jehlou, kterou Bůh používá k tomu, aby jí provlékl nit.

— Ach, a poruč mu je!, protože snad někdy dojde k tomu, že oni budou zase postrkovat ostatní kupředu.

Pro tebe, nerozhodného a váhavého, opisuji z jednoho dopisu: „I nadále budu pravděpodobně stejně neužitečným nástrojem jako vždy předtím. Ale hlavní problém mého života a jeho řešení teď leží jinde než dřív, protože je ve mně pevné přání vytrvat… a to navždycky!“