Seznam bodů

Odpověď člověka

V tomto ovzduší Božího milosrdenství se rozvíjí křesťanův život. V něm křesťan bojuje o to, aby se choval jako pravý syn svého Otce. Jaké má hlavní prostředky k upevnění svého povolání? Dnes bych tě chtěl upozornit na dva, které jsou živými osami našeho křesťanského jednání: je to duchovní život a vzdělávání se v učení církve, prohlubování znalosti víry.

Nejdříve duchovní život. Jak málo lidí to dnes chápe! Když slyší o duchovním životě, myslí na přítmí kostela, ne-li přímo na zatuchlé prostředí některých sakristií. Už víc než čtvrt století opakuji, že to není duchovní život. Jde mi o duchovní život řadových křesťanů, které obvykle potkáváme na ulici nebo v přírodě a kteří mají po celý den na ulici, při práci, v rodině a ve volném čase před očima Krista. Je to něco jiného než život neustálé modlitby? Nepocítil jsi potřebu být člověkem modlitby, stýkajícím se s Bohem, který tě dokáže „zbožštit“? To je křesťanská víra a tak ji vždy chápali lidé modlitby. Tento člověk – píše Klement z Alexandrie – se stane bohem, protože chce totéž co Bůh.

Ze začátku tě to bude něco stát; člověk se musí namáhat, aby se obrátil k Pánu a děkoval mu za jeho hmatatelnou otcovskou péči. Ponenáhlu budeš cítit Boží lásku – i když vlastně nejde o city – jako pevnou ruku, která se zmocňuje tvé duše. To nás sleduje Kristus s láskou: Hle, stojím u dveří a klepu (Zj 3,20). Jak to vypadá s tvým životem modlitby? Necítíš během dne přání mluvit s Kristem déle? Neříkáš mu: Budu ti o tom vyprávět později, budu s tebou o tom mluvit později?

Ve chvílích, které jsou zvlášť věnovány tomuto rozhovoru s Bohem, se vyleje srdce, posílí se vůle, lidský rozum pomocí Boží milosti nahlédne nadpřirozené i lidské skutečnosti. Výsledkem budou konkrétní a praktická předsevzetí: zlepším své chování, ke všem lidem budu přistupovat s láskou, s houževnatostí dobrého sportovce se pustím do tohoto křesťanského boje lásky a míru.

Modlitba se mi tak stane jakoby tlukotem srdce, tepem. Bez této přítomnosti Boha není možný žádný kontemplativní život; a bez kontemplativního života je práce pro Krista málo účinná, neboť nadarmo se namáhají stavitelé, když dům nestaví Bůh (srov. Žl 127[126],1).

Ježíš Kristus – dokonalý Bůh a dokonalý člověk

Syn Boží přijal lidské tělo, on, který je perfectus Deus, perfectus homo, dokonalý Bůh a dokonalý člověk. V tomto tajemství se skrývá něco, co musí vyvolávat v křesťanech neklid. Ještě dnes cítím tehdejší pohnutí. Rád bych Loreto znovu navštívil a v myšlenkách tam zalétám, abych prožil Ježíšovo dětství, když rozjímám o tom, že se zde Slovo stalo tělem.

Iesus Christus, Deus homo, Ježíš Kristus, Bůh-člověk. To je jeden z velkých Božích skutků (srov. Sk 2,11), o kterých musíme vděčně rozjímat před Pánem, který přišel, aby přinesl na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14) – všem lidem, kteří chtějí svou vůli podřídit Boží vůlí: nejen bohatým a nejen chudým, všem lidem, všem bratřím. Neboť všichni jsme bratři, Boží děti, Kristovi bratři: jeho Matka je naše Matka.

Na zemi je jen jeden lid: lid Božích dětí. My všichni se musíme naučit tuto řeč, kterou nás učí náš nebeský Otec, řeč rozhovoru Ježíše s jeho Otcem, řeč, která mluví srdcem a rozumem, řeč, kterou teď prožíváme v modlitbě. Je to řeč kontemplativních lidí, kteří vedou duchoví život, protože si uvědomili, že jsou Božími dětmi. Tato řeč se projevuje v podnětech vůle, v osvíceních rozumu, v hnutích srdce a v rozhodnutích vést poctivý život, konat dobro, šířit radost a pokoj.

Podívejme se na Dítě v jeslích, které milujeme. Podívejme se na ně, ale dobře si uvědomme, že stojíme před tajemstvím. Toto tajemství musíme přijmout vírou a vírou také zkoumat prohloubit jeho obsah. K tomu potřebujeme pokoru, která je vlastní křesťanské duši: nechtít přizpůsobovat Boží velikost našim ubohým představám a našim lidským výkladům, ale uznat, že toto tajemství je ve své záhadnosti světlem, které osvěcuje život lidí.

Vidíme, říká svatý Jan Zlatoústý,že Ježíš vyšel z nás a z naší lidské přirozenosti, že se narodil z matky a panny, a nevíme, jak k tomuto zázraku mohlo dojít. Nepokoušej se to pochopit, prostě to přijmi, jak ti to Bůh zjevil a nehloubej zvědavě nad tím, co je pro tebe zahaleno tajemstvím. Takovým postojem se naučíme chápat a milovat; a toto tajemství pro nás bude naléhavým poučením, přesvědčivějším než každý lidský důkaz.

Setkání s Ježíšem Kristem v chlebě a slově

Když umíme rozjímat o Kristových tajemstvích, když se snažíme dívat se na něho čistýma očima, uvidíme, že i dnes se k němu můžeme důvěrně přiblížit: tělesně i duchovně – skrze chléb a skrze slovo, když se budeme živit eucharistií, když jej budeme poznávat a plnit jeho učení a když se s ním budeme setkávat v modlitbě. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm (Jan 6,56). Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat (Jan 14,21).

To nejsou jen plané sliby. Je to nejvlastnější podstata života: života milosti, která nás vybízí, abychom jednali osobně a přímo s Bohem. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce (Jan 15,10). Tato Ježíšova slova při poslední večeři jsou tím nejlepším úvodem ke slavnosti Nanebevstoupení Páně. Kristus věděl, že je třeba, aby odešel, protože po nanebevstoupení přijde tajemným způsobem, který nejsme schopni pochopit, v novém přílivu lásky, třetí osoba Nejsvětější Trojice: Ale já vám říkám pravdu: Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám (Jan 16,7).

Odešel a poslal nám Ducha Svatého, který vede a posvěcuje naše duše. Když v nás působí Duch svatý, utvrzuje to, co hlásal Kristus: totiž že jsme Boží děti, že jsme nedostali ducha otroctví, abychom museli žít ve strachu, ale ducha synovství, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ (srov. Řím 8,15).

Vidíte? Je to působení Boží Trojice v našich duších. Bůh může přebývat v každém křesťanu, odpoví-li na milost, která nás spojuje s Kristem v chlebu a slově, ve svaté hostii a v modlitbě. Církev nám denně dává k rozjímání skutečný živý Chléb a věnuje mu dva velké svátky liturgického roku: Zelený čtvrtek a slavnost Těla a Krve Kristovy. Dnes, na den Nanebevstoupení Páně, se zastavme a setkejme se s Ježíšem v pozorném naslouchání jeho slovu.

Žít v Ježíšově Srdci, být s ním úzce spojen, znamená tedy stát se Božím příbytkem. Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec (Jan 14,21), řekl Pán. A Kristus a Otec v Duchu svatém přijdou do duše a učiní si v ní příbytek (srov. Jan 14,23).

Budeme-li – byť i jen málo – chápat tyto základní věci, změní se náš způsob života. Budeme mít hlad po Bohu a budeme moci vzít za svá slova žalmu z dnešních ranních chval: Bože můj, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země (srov. Žl 63[62],2). A Kristus, který v nás tuto touhu vzbudil, nám jde vstříc a říká: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). Nabízí nám své srdce, abychom v něm našli odpočinek, sílu. Když přijmeme toto pozvání, poznáme, jak jsou jeho slova pravdivá, a ještě více poroste náš hlad a žízeň a zatoužíme, aby si Bůh udělal v našem srdci místo k spočinutí a aby od nás neodnímal své světlo a své teplo.

Ignem veni mittere in terram, et quid volo nisi ut accendatur? Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! (Lk 12,49). Trochu jsme se přiblížili k ohni Boží lásky, nechme jím ovlivnit své životy, chtějme nést tento božský oheň do všech končin světa, snažme se s ním seznámit ty, kdo žijí kolem nás, aby i oni poznali Kristův pokoj a s ním našli své štěstí. Křesťan, který bude žít ve spojení s Ježíšovým Srdcem, nemůže mít jiný cíl než mír ve společnosti, mír v církvi, mír ve vlastní duši, který nastane, až k nám přijde jeho království.

Maria, Regina pacis, Královno míru, ty jsi věřila ve splnění andělova poselství, pomoz nám, abychom i my rostli ve víře, aby se upevňovala naše naděje a prohlubovala naše láska. To je totiž to, co od nás chce tvůj Syn, když nám ukazuje své Nejsvětější Srdce.

Škola modlitby

Pán vám jistě pomůže objevit ještě mnoho dalších rysů věrné a oddané Nejsvětější Panny, které si můžeme vzít za vzor: je to její čistota, její pokora, její rozhodnost, její velkodušnost, její věrnost… Chtěl bych mluvit o jedné věci, která se týká všech, protože je to základ duchovního růstu, a sice o životě modlitby.

Abychom využili všech milostí, které nám dnes dává naše Matka, abychom napomáhali působení Ducha svatého, pastýře našich duší, musíme se aktivně snažit o setkání s Bohem. Nemůžeme se skrývat v anonymitě. Neexistuje totiž duchovní život bez osobního vztahu k Bohu. Povrchnost není nic křesťanského. Rutina v naší askesi znamená podepsat úmrtní list duchovního života. Bůh nás vyhledává každého osobně a každý musí odpovědět sám za sebe: Tady jsem, volal jsi mě (1 Sam 3,5).

Všichni víme, že modlitba je rozhovor s Bohem. Možná že se však někdo zeptá: rozhovor, ale o čem? O čem jiném než o Božích věcech a o záležitostech našeho pracovního dne. O Ježíšově narození, o jeho putování po tomto světě, o jeho skrývání a o jeho kázání, o jeho zázracích, o jeho spasitelném utrpení a o jeho kříži, i o jeho zmrtvýchvstání. A v přítomnosti trojjediného Boha, naší prostřednice Marie a našeho přímluvce svatého Josefa – kterého já osobně mám ve velké úctě – budeme mluvit i o své každodenní práci, o rodině, o přátelích, o svých velkých plánech i o všedních maličkostech.

Tématem mé modlitby je můj život. Já to alespoň tak dělám. A z toho pak zcela přirozeně vyplyne určitý a pevný úmysl, jak se změnit, jak se zlepšit, jak na sebe nechat působit Boží lásku. Úmysl jednoduchý a konkrétní. A nemůže přitom chybět ani naléhavá, ale důvěřivá prosba, aby nás neopouštěl Duch svatý, protože Bože, (…) ty jsi má síla (Žl 43[42],2).

Jsme normální křesťané, pracujeme v nejrůznějších oborech, celá naše činnost běží po zaběhaných kolejích, vše probíhá v obvyklém rytmu. Zdá se nám, že všechny dny jsou stále stejné, monotónní… Tedy dobře: tento způsob života, na pohled tak všední, má svou nadpřirozenou hodnotu, je to něco, co Boha zajímá, protože i Kristus se chtěl vtělit do naší práce a oduševnit tak zevnitř i tu nejprostší činnost.

Tato myšlenka není nadpřirozená, jasná a nepopiratelná skutečnost, není to jen nějaká útěšná úvaha, která má povzbudit ty, kdo se patrně nezapíší do zlaté knihy historie. Krista zajímá právě ta práce, kterou máme vykonávat – jednou i tisíckrát – v kanceláři, v továrně, v dílně, ve škole, na poli, při manuální i při duševní práci, zajímá ho i skrytá oběť, když nedáváme druhým najevo svou špatnou náladu.

Toto všechno tedy projděte ve své modlitbě, využijte každé příležitosti, abyste řekli Ježíši, že se mu klaníte, a můžete tak rozjímat i uprostřed světa, v pouličním ruchu, prostě všude. To je první lekce ve škole Ježíše Krista. V této škole je nejlepší učitelkou Maria, protože ona si vždy uchovala tento postoj víry – nadpřirozeného pohledu na to, co se kolem ní dělo: To všechno uchovávala ve svém srdci (Lk 2,51).

Prosme dnes svatou Pannu Marii, aby nás naučila rozjímat, aby nás naučila odpovídat na neustávající klepání našeho Pána na dveře našeho srdce. Prosme ji: Matko naše, ty jsi dala světu Ježíše, který nám zjevuje lásku našeho Boha Otce, pomoz nám, abychom ho uměli poznávat ve své každodenní práci, pomoz našemu rozumu a vůli, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu, přílivu milosti.