Seznam bodů

Připomenout křesťanovi, že jeho život nemá jiný smysl než plnit Boží vůli, neznamená odloučit ho od ostatních lidí. Naopak, Kristovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (srov. Jan 13,34–35), znamená pro mnoho křesťanů žít po boku svých bližních a žít jako oni, sloužit Bohu ve světě, aby tak všem lidem byla lépe hlásána Boží láska a připomenuto, že se na zemi otevřely Boží cesty.

Pán se neomezil na to, aby nám řekl, že nás miluje – dokázal nám to skutky. Nezapomeňme, že Kristus se stal člověkem, aby nás poučil o tom, co se teď máme naučit my: žít jako Boží děti. Připomeňme si úvod, kterým Lukáš začal vyprávění ze Skutků apoštolů: Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil (1,1). Přišel, aby nás poučil: jako Mistr svým jednáním a příkladem svého života.

Před Dítětem v jeslích budeme teď pokračovat ve zpytování svého svědomí a ptát se: Jsme ochotni se snažit, aby náš život sloužil jako vzor a ponaučení našim bratřím, našim bližním, lidem? Jsme rozhodnuti být druhým Kristem? Vyznat to ústy nestačí. Ptám se každého z vás a ptám se sám sebe: Ty, který jsi jako křesťan povolaný být druhým Kristem, může se o tobě říci, že se řídíš podle tohoto facere et docere, konat a učit? Že jednáš ve všem jako Boží dítě, které pozorně dbá Otcovy vůle? Že se snažíš pohnout lidi, aby se podíleli na dobrých, ušlechtilých božských a lidských dílech spásy? Prožíváš ve svém všedním dnu ve světě život Kristův?

Konat Boží skutky není žádná fráze, ne, je to pozvání stravovat se z lásky. Musíme zemřít sobě, abychom se zrodili k novému životu. Neboť tak poslouchal Ježíš, a byl poslušný až k smrti na kříži, mortem autem crucis; propter quod et Deus exaltavit illum (Flp 2,8–9), a proto ho Bůh povýšil. Budeme-li poslouchat Boží vůli, bude také pro nás kříž vzkříšením a povýšením. A krok za krokem se v nás bude projevovat Kristův život a my se budeme snažit, abychom byli dobrými Božími dětmi, které přes své četné slabosti a chyby putují po zemi jako Kristus a konají dobro.

Až přijde smrt, a přijde neúprosně, budeme ji očekávat s radostí, jak jsem to viděl u mnoha lidí, kteří svatě prožívali svůj všední den. Neboť když jsme následovali Krista v konání dobra, v poslušnosti a nesení kříže, také jako Kristus s radostí vstaneme z mrtvých, surrexit Dominus vere (Lk 24,34) – Pán skutečně vstal.

Přece vidíte, že Ježíš, který se stal dítětem, přemohl smrt. Boží Syn zvítězil svým ponížením, svým prostým životem, svou poslušností, tím, že vtiskl všednímu životu lidí božský ráz.

To je Kristovo vítězství. Pozvedl nás na svou úroveň, na úroveň božského synovství tím, že sestoupil na zem, na úroveň lidských dětí.

Bez ulpívání na vnějších formách nebo na stereotypních větách bychom se měli zastavit a ponořit se do toho, co nám odhaluje Kristova smrt. Je nutné, abychom se zcela vžili do scény, kterou v těchto dnech znovu prožíváme: bolest Krista, slzy jeho Matky, útěk učedníků, statečnost svatých žen, odvahu Josefa z Arimatie a Nikodéma, kteří si vyžádali od Piláta Ježíšovu mrtvolu.

Jedním slovem: pokusme se přiblížit k mrtvému Ježíši, ke kříži, který se zvedá na Golgotě. Ale jděme s upřímností a s úsilím o ono vnitřní usebrání, které je znamením křesťanské zralosti. Události umučení – tak lidské a zároveň božské – proniknou pak do duše jako slova, která nám Bůh posílá, aby nám odhalil tajemství našeho srdce a zjevil, co od našeho života očekává.

Před lety jsem viděl obraz, který se mi hluboko vtiskl do srdce. Ukazuje Kristův kříž a u něho tři anděly. Jeden pláče neutěšitelně, druhý drží v ruce hřeb, jako by se sám chtěl přesvědčit, že tato událost je skutečná, a třetí je pohroužený do modlitby. Program stále aktuální pro každého z nás: plakat, věřit, modlit se.

Co tedy uděláme před křížem? Budeme plakat nad svými hříchy, nad hříchy lidstva, které způsobily Ježíšovu smrt; budeme věřit, abychom se přiblížili k vznešené pravdě, která přesahuje veškeré chápání a nutí nás žasnout nad Boží láskou; budeme se modlit, aby se Kristův život a smrt staly pro nás vzorem a podnětem pro náš život a naši oddanost. Jen tak se můžeme nazývat vítězi, protože vzkříšený Kristus v nás zvítězí a smrt se promění v život.

Končíme tuto chvíli modlitby. Připomeňte si vděčně nekonečnou Boží dobrotu – že při slovech proměňování se Kristus stává skutečně přítomným v hostii, se svým tělem, se svou krví, se svou duší i se svým božstvím. Klaňte se mu s úctou a zbožností, v jeho přítomnosti mu znovu nabídněte svou lásku, řekněte mu beze strachu, že ho máte rádi, poděkujte mu za tento každodenní důkaz jeho milosrdenství, tak plného porozumění, a udělejte si předsevzetí, že budete s důvěrou přistupovat k svatému přijímání. Žasnu nad tímto tajemstvím lásky: Pán vyhledává mé ubohé srdce jako svůj trůn a neopustí mě, jestliže já sám se od něho neodloučím.

Budeme-li se posilovat Kristovou přítomností, živit se jeho tělem a zůstaneme-li mu věrni po celý svůj pozemský život, potom se v nebi budeme, spolu s Ježíšem a Marií, nazývat vítězi. Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista (1 Kor 15,55.57).

Kristův pokoj

Ale musím vám nabídnout ještě další úvahu. Měli bychom bez umdlení bojovat za to, aby mohlo působit dobro, protože víme, jak je těžké, abychom se my lidé vážně rozhodli konat spravedlnost, a vidíme, jak pozemské soužití má daleko k tomu, aby bylo vedeno láskou, a nikoliv nenávistí nebo lhostejností. Nemůžeme si zastírat ani skutečnost, že, i když najdeme nějaký spravedlivý způsob rozdílení majetku a dospějeme k harmonicky uspořádané společnosti, nezmizí ze světa bolest, působená nemocí, nepochopením nebo samotou, smrtí milovaných osob, vlastními nedostatky.

Na tento zármutek máme pouze jedinou konečnou odpověď, je to Kristus na kříži, Bůh, který trpí a umírá. Bůh, který nám dává své Srdce kopím probodené z lásky ke všem lidem. Náš Pán nemá v lásce žádnou nespravedlnost a odsuzuje toho, kdo se jí dopouští. Bůh nepůsobí bolest svých tvorů, ale trpí ji, protože po prvotním hříchu je součástí lidského života. Nicméně jeho Srdce plné lásky k lidem ji vzalo s křížem všechnu na sebe: naše utrpení, náš smutek, naši úzkost, náš hlad a žízeň po spravedlnosti.

Křesťanské učení o bolesti není programem laciných útěch. Je to v první řadě učení o přijetí tohoto utrpení, které je opravdu neoddělitelné od lidského života. Nemohu před vámi zakrývat – s jistou radostí, protože jsem vždycky kázal a snažil se žít v tomto duchu, že tam, kde je kříž, je i Kristus, Láska –, že i v mém životě byla bolest častým hostem a nejednou se mi chtělo plakat. Jindy jsem zase cítil, jak roste moje znechucení nad nespravedlností a zlem. A zakoušel jsem znechucení nad tím, že nemohu nic dělat, že – přes své přání a své úsilí – jsem nemohl tento špatný stav zlepšit.

Když k vám promlouvám o bolesti, nemluvím jen o teoriích. Ani se nechci omezit na to, abych přebíral zkušenosti jiných, když vám potvrdím, že, jestliže – při utrpení – budete cítit, jak se vaše duše chvěje, stačí se podívat na Krista. Kalvárie hlásá všem, že jestliže budeme žít ve spojení s Kristem, bude každé utrpení posvěceno.

Protože pak se naše utrpení, křesťansky prožívané, stane zadostiučiněním, usmířením, účastí na osudu a životě Ježíše Krista, který dobrovolně a z lásky k lidem zakusil každou bolest, každé utrpení. Narodil se, žil i zemřel v chudobě, byl napadán, urážen, pomlouván, křivě obviňován a nespravedlivě odsouzen, poznal zradu a opuštěnost od svých učedníků, zakusil samotu a trpkost trestu i smrti. I dnes Kristus stále trpí ve svých údech, v celém lidstvu, které obývá tuto zemi. On je jeho Hlavou, prvorozeným Synem, Spasitelem.

V Božích plánech má bolest své nezastupitelné místo. Je to skutečnost, ačkoli nás stojí dosti úsilí, abychom jí porozuměli. I Ježíši Kristu přišlo jako člověku zatěžko ji snášet: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). V této úzkosti z utrpení a přijetí Otcovy vůle jde Ježíš na smrt klidně a odpouští těm, kdo ho křižují.

A právě to nadpřirozené přijetí bolesti je zároveň největším vítězstvím. Ježíš smrtí na kříži přemohl smrt. Bůh ze smrti získává život. Postoj Syna Božího není postojem člověka smiřujícího se s tragickým neštěstím, je to uspokojení člověka, který už okouší vítězství. Ve jménu této vítězící Kristovy lásky bychom se my křesťané měli vydávat na všechny cesty této země, abychom tam svými slovy i skutky rozsévali pokoj a radost. Měli bychom bojovat – pokojně ovšem – proti zlu, proti nespravedlnosti, proti hříchu, a hlásat tak, že tento lidský život není konečný, že Boží láska projevená v Kristově Srdci u lidí slavně duchovně zvítězí.