Bez ulpívání na vnějších formách nebo na stereotypních větách bychom se měli zastavit a ponořit se do toho, co nám odhaluje Kristova smrt. Je nutné, abychom se zcela vžili do scény, kterou v těchto dnech znovu prožíváme: bolest Krista, slzy jeho Matky, útěk učedníků, statečnost svatých žen, odvahu Josefa z Arimatie a Nikodéma, kteří si vyžádali od Piláta Ježíšovu mrtvolu.

Jedním slovem: pokusme se přiblížit k mrtvému Ježíši, ke kříži, který se zvedá na Golgotě. Ale jděme s upřímností a s úsilím o ono vnitřní usebrání, které je znamením křesťanské zralosti. Události umučení – tak lidské a zároveň božské – proniknou pak do duše jako slova, která nám Bůh posílá, aby nám odhalil tajemství našeho srdce a zjevil, co od našeho života očekává.

Před lety jsem viděl obraz, který se mi hluboko vtiskl do srdce. Ukazuje Kristův kříž a u něho tři anděly. Jeden pláče neutěšitelně, druhý drží v ruce hřeb, jako by se sám chtěl přesvědčit, že tato událost je skutečná, a třetí je pohroužený do modlitby. Program stále aktuální pro každého z nás: plakat, věřit, modlit se.

Co tedy uděláme před křížem? Budeme plakat nad svými hříchy, nad hříchy lidstva, které způsobily Ježíšovu smrt; budeme věřit, abychom se přiblížili k vznešené pravdě, která přesahuje veškeré chápání a nutí nás žasnout nad Boží láskou; budeme se modlit, aby se Kristův život a smrt staly pro nás vzorem a podnětem pro náš život a naši oddanost. Jen tak se můžeme nazývat vítězi, protože vzkříšený Kristus v nás zvítězí a smrt se promění v život.