Seznam bodů

Když se člověka zmocní pýcha, obvykle za ní přicházejí další neřesti: lakota, nestřídmost, závist, nespravedlnost. Pyšný člověk se marně snaží, aby zbavil trůnu Boha, který je milosrdný ke všem lidem, aby se tam usídlil on, který jedná nemilosrdně.

Měli bychom prosit Pána, aby nás nenechal upadnout do takového pokušení. Pýcha je nejhorší ze všech hříchů a je i nejsměšnější. Když se jí podaří svými četnými přeludy dostat nějakého člověka do svých kleští, ten se pak honosí jen jakýmsi zdáním, naplní se prázdnem, nafoukne se, jako ta žába z bajky, která se samou domýšlivostí tak nafukovala, až praskla. Pýcha je nepříjemná i z lidského hlediska: ten kdo se povyšuje nad všechny a nad všechno, ten jen stále pozoruje sám sebe a ostatními pohrdá, takže oni na to reagují tím, že se jeho pošetilé nadutosti vysmívají.

Když slyšíme o pýše, patrně si představujeme despotické, zotročující jednání: hlučné hlasy, které provolávají slávu vítězi, který prochází jako nějaký římský císař vysokými oblouky, trochu skloní hlavu, protože se bojí, aby se jeho slavné čelo snad nedotklo bílého mramoru.

Buďme realisté: taková pýcha patří jen mezi bájné výmysly. My musíme bojovat proti jiným formám pýchy, které se vyskytují mnohem častěji a jsou rafinovanější: je to pýcha, která oceňuje více sebe než bližního, je to zbytečné mluveni, myšlenky, gesta, jistá téměř chorobná nedůtklivost, když náš urážejí slova a činy, které žádnou urážkou nejsou.

Toto všechno může být a je vážným pokušením. Člověk se považuje za slunce a střed všehomíra. Všechno se musí točit kolem něho. A nezřídka se s chorobnou úzkostlivostí uchyluje až k předstírání bolesti, zármutku a nemoci, jen aby všichni ostatní o něho pečovali a hýčkali ho.

Mnoho konfliktů v duchovím životě mnoha lidí působí představivost: co když řekli to či ono…, co když budou myslet…, co když mě budou považovat za… A takový člověk pak trpí smutnou a hloupou nadutostí, neodůvodněnou podezíravostí. Při tomto nešťastném nepodloženém podezřívání je neustále zahořklý a snaží se vnést neklid i mezi ostatní lidi, protože neumí být pokorný, protože se nenaučil zapomínat sám na sebe a dávat se pro Boží lásku do služby druhým lidem.

Nevím, zda vám v dětství vyprávěli bajku o venkovanovi, kterému někdo daroval zlatého bažanta. Po prvním překvapení a radosti z tohoto daru přemýšlel nový majitel bažanta, kam by ho zavřel. Po několika hodinách přemýšlení, po mnoha pochybnostech a nápadech se konečně rozhodl, že ho dá do kurníku. Slepice, nadšená krásou nově příchozího tvora, kolem něho užasle kroužily, jako by v něm viděly nějakého poloboha. A přišel čas krmení. Když pán rozhodil mezi ptáky první hrsti otrub, bažant, vyhladovělý dlouhým čekáním, si začal hltavě cpát břicho. Při takové hrubé podívané —onen div krásy jedl stejně dychtivě jako ten nejobyčejnější živočich— se jeho rozčarované družky z kurníku pustily svými zobáky do tohoto padlého idolu, až mu vytrhaly všechno peří. Takto smutně končí každý samolibý člověk, tím hroznější je jeho pád, čím je takový člověk pyšnější na své vlastní síly, domýšlivě spoléhající na své vlastní schopnosti.

Vyvoďte si z tohoto příběhu praktické důsledky pro svůj každodenní život, mějte na paměti, že nám byly svěřeny vlohy —nadpřirozené i lidské— kterých byste měli správně využívat, a nepodléhejte směšnému omylu, že vám něco patří, jako by to byl výsledek pouze vašeho úsilí. Nezapomínejte, že je tady Bůh, bez kterého se nikdo nemůže obejít.

A proto se nechte přesvědčit, že když si skutečně přejeme následovat našeho Pána a věrně sloužit Bohu i celému lidstvu, musíme se umět odpoutat sami od sebe, nesmíme lpět na své inteligenci, zdraví, cti, vznešených plánech, úspěchu, zdaru.

Mám při tom na mysli —protože až sem musí dojít tvé rozhodnutí— i ty poctivé plány, kterými chceme výhradně oslavovat Boha a chválit ho. Budeme se řídit touto jasnou a pevnou zásadou: Pane, chci to či ono, jen když se to líbí Tobě, protože když ne, proč mě by to mělo zajímat? Zasadíme tak smrtelnou ránu sobectví a pýše, které se jako hadi kroutí v každém svědomí. A zároveň dosáhneme pravého pokoje pro svou duši a nebudeme na ničem lpět, a tak budeme tím více a důvěrněji poznávat Boha.

Abychom mohli napodobovat Krista, musíme mít své srdce zcela oproštěné ode všeho, co nás svazuje: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši. A k tomu vysvětluje sv. Řehoř: nestačilo by, abychom žili oproštěni od věcí, kdybychom se nedokázali vzdát sami sebe. Ale kam se dostaneme? Vlastně všeho vzdává, jestliže si sám nechá?

Musíte vědět, že jsme na jedné straně hříšníci a na druhé straně Boží tvorové. Na jedné straně jsme byli stvořeni, na druhé straně jsme tu kvůli sobě samým. Odvrhněme to, čím jsme se stali skrze hřích a buďme takoví, jakými jsme byli utvořeni skrze milost. Tak ten, kdo byl pyšný, když se obrátí ke Kristu, se stává pokorným, zapřel sám sebe; když se smilný člověk obrátí a žije zdrženlivě, i on odvrhuje to, čím byl dříve; když nějaký lakomec přestane dychtit po majetku a místo toho, aby se zmocňoval cizího, začne být štědrý, i on se zřekl sám sebe.