Nevím, zda vám v dětství vyprávěli bajku o venkovanovi, kterému někdo daroval zlatého bažanta. Po prvním překvapení a radosti z tohoto daru přemýšlel nový majitel bažanta, kam by ho zavřel. Po několika hodinách přemýšlení, po mnoha pochybnostech a nápadech se konečně rozhodl, že ho dá do kurníku. Slepice, nadšená krásou nově příchozího tvora, kolem něho užasle kroužily, jako by v něm viděly nějakého poloboha. A přišel čas krmení. Když pán rozhodil mezi ptáky první hrsti otrub, bažant, vyhladovělý dlouhým čekáním, si začal hltavě cpát břicho. Při takové hrubé podívané —onen div krásy jedl stejně dychtivě jako ten nejobyčejnější živočich— se jeho rozčarované družky z kurníku pustily svými zobáky do tohoto padlého idolu, až mu vytrhaly všechno peří. Takto smutně končí každý samolibý člověk, tím hroznější je jeho pád, čím je takový člověk pyšnější na své vlastní síly, domýšlivě spoléhající na své vlastní schopnosti.

Vyvoďte si z tohoto příběhu praktické důsledky pro svůj každodenní život, mějte na paměti, že nám byly svěřeny vlohy —nadpřirozené i lidské— kterých byste měli správně využívat, a nepodléhejte směšnému omylu, že vám něco patří, jako by to byl výsledek pouze vašeho úsilí. Nezapomínejte, že je tady Bůh, bez kterého se nikdo nemůže obejít.