Seznam bodů

Nemluvím o nějakých pomyslných ideálech. Opírám se o zcela konkrétní skutečnost zásadní důležitosti, která je schopná změnit podle Božích požadavků, i velmi pohanské a nepřátelské prostředí., jak se to stávalo v prvních dobách naší spásy. Zamyslete se nad slovy neznámého autora z té doby, který takto mluví o velikosti našeho povolání: křesťané jsou pro svět tím, čím je pro tělo duše. Žijí ve světě, ale nejsou ze světa, jako duše je v těle, ale není tělesná. Sídlí ve všech obcích jako duše ve všech částech těla, žijí duchovním životem, ale není to vidět, jako i duše žije svým životem… Žijí jako poutníci mezi pomíjivými věcmi v očekávání neporušitelnosti nebes, jako nesmrtelná duše nyní přebývá ve smrtelném stánku. Zdokonalují se v pronásledování, jako se duše krášlí umrtvováním… A křesťanům není dovoleno opouštět své poslání ve světě, jako duši není doceleno odloučit se dobrovolně od těla.

Šli bychom tedy špatnou cestou, kdybychom nedbali na světské starosti. I tady nás Pán očekává. Buďte ujištěni, že skrze obyčejný život, který řídí nebo dopouští Boží prozřetelnost ve své nekonečné moudrosti, se my lidé máme přibližovat k Bohu. Tohoto cíle nedosáhneme, nebudeme—li se snažit dělat dobře svou práci, jestliže lidsky i nadpřirozeně rozhodně nevytrváme v započaté práci, jestliže nebudeme dělat svou práci co nejlépe, a je—li možno —myslím, že jestliže opravdu budeš chtít, pak to i bude možno — dělat ji opravdu velmi dobře, protože použijeme všech čestných nutných pozemských i duchovních prostředků, abychom mohli našemu Pánu nabídnout prvotřídní práci, důkladně provedenou do všech detailů.

Nemít v nenávisti nepřítele, neoplácet zlým za zlé, vzdát se pomsty, odpouštět bez hněvu se tehdy považovalo, a považuje se to i dnes, neklamme se, za jednání neobvyklé, příliš hrdinské, nenormální. Taková je lidská nedokonalost. Ježíš Kristus, který přišel, aby spasil všechny lidi, a chce křesťany zapojit do tohoto svého vykupitelského díla, chtěl ukázat svým učedníkům —tobě i mně— velkou, pravou ušlechtilou a mocnou lásku: máme se navzájem milovat, jako miluje Kristus každého z nás. Pouze takto, když budeme napodobovat —při své vlastní nedokonalosti lidské— způsoby božské, podaří se nám otevřít své srdce všem lidem, milovat je způsobem vyšším, zcela novým.

První křesťané dokázali velmi dobře praktikovat tuto vroucí lásku, která přesahuje pouhou solidaritu nebo laskavost. Milovali se navzájem, byli k sobě laskaví, milovali se z celého —Kristova— srdce. Spisovatel Tertulián zaznamenal ve II. století komentář pohanů, kteří obdivovali chování tehdejších věřících, které bylo nadpřirozeně i lidsky velmi přitažlivé. Říkali: Hleďte, jak se milují.

Jestliže cítíš, že si nyní i ve svém denním životě tuto chválu nezasloužíš, že tvé srdce nereaguje na Boží požadavky, jak by mělo, snaž se to napravit. Přijmi výzvu svatého Pavla: prokazujte dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny, těm kdo patří k mystickému Tělu Kristovu.

Ve Skutcích apoštolů je zaznamenán výjev, který se mi velmi líbí, protože nám dává jasný, vždy aktuální příklad: Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách (Sk 2,42). Ve vyprávění o životě prvních Kristových následovníků se důrazně poznamenává: Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1,14). A když dojde k uvěznění Petra, protože neohroženě hlásal pravdu, rozhodují se apoštolé, že se budou modlit. Církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu (Sk 12,5).

Modlitba byla tehdy, stejně jako i dnes, jedinou zbraní, tím nejmocnějším prostředkem k vítězství v duchovním boji. Vede se někomu z vás špatně? Ať se modlí (Jak 5,13). A sv. Pavel shrnuje: Bez přestání se modlete (1 Sol 5,17), nikdy nepřestaňte prosit.

Jak se máme modlit

Teď by bylo vhodné si připomenout jednu příhodu, která ukazuje, jak živě dokázali konat apoštolát první křesťané. Neuplynulo ještě ani celé čtvrtstoletí od Ježíšova nanebevstoupení a již v mnoha městech a osadách se hlásala jeho sláva. Do Efezu přichází muž jménem Apollos. Byl to dobrý řečník a výborně se vyznal v Písmu. Byl poučen o nauce Páně, mluvil nadšeně a uměl přiléhavě vykládat o Ježíšovi, ačkoli znal jen křest Janův (Sk 18,24—25).

Ten člověk poznal Kristovo světlo, slyšel o něm, hlásá o něm ostatním lidem. Ale ještě se potřeboval dozvědět více, mít víru a opravdově milovat Pána. Jeho řeč poslouchají manželé Priscila a Akvila, oba křesťané, a nezůstávají nečinní a lhostejní. Ani je nenapadne, aby si mysleli: ten už toho ví dost, nikdo nám neříká, že ho máme poučit. Ale protože měli pravého apoštolského ducha, přišli k Apollonovi, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží nauku. (Sk 18,26).

Můžeme též obdivovat jednání sv. Pavla. Uvězněn za šíření Kristova učení, nevynechá žádnou příležitost, aby šířil evangelium. Před Festem a Agrippou neváhá vyznat: Ale s pomocí Boží jsem živ ještě dnes a vydávám svědectví před malými i velkými. A říkám jen to, co mluvili proroci i Mojžíš, že se má stát: že totiž Mesiáš je podroben utrpení, že jako první vstane z mrtvých a že zvěstuje světlo jak židovskému lidu, tak pohanům (Sk 26,22—23).

Apoštol nemlčí, neutajuje svou víru ani její hlásání, které bylo příčinou nenávisti jeho pronásledovatelů, dále hlásá všem lidem spásu. A s podivuhodnou odvahou říká Agrippovi do očí: Věříš prorokům? Vím, že jim věříš (Sk 26,27). A když Agrippa řekl: "Málem mě chceš přesvědčit, abych se stal křesťanem!" Pavel mu odpověděl: "Ať už málem nebo mnohem, dej Bůh, abyste vy všichni, ty i ti ostatní, kteří mě dnes slyší, byli to, co jsem já - až na tahle pouta" (Sk 26,28—29).