Seznam bodů

Když křesťan usiluje o získání těchto ctností, jeho duše je připravena pro účinné přijetí milosti Ducha Svatého. A tyto přirozené lidské ctnosti jsou posilovány působením Ducha Svatého. Třetí Božská osoba —sladký host naší duše — nám uděluje své dary: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, vědění, zbožnosti, bázně Boží.

Na takovém člověku je pak vidět radost a pokoj, radostný pokoj, vnitřní radost i lidská radost. Když se domníváme, že se všechno před našima očima hroutí, nehroutí se nic, protože, ty jsi přece moje záštita, Bože. Jestliže v naší duši přebývá Bůh, pak všechno ostatní, by se to zdálo sebedůležitější, je jenom nepodstatné pomíjivé, a naopak my jsme získali to, co je trvalé.

Duch Svatý nám pomáhá darem zbožnosti, abychom se s jistotou považovali za Boží děti. A Boží děti přece nemají důvod ke smutku. Smutek je jakási zplodina sobectví, budeme—li žít pro Boha, budeme radostní, i když budeme vidět své chyby a nedostatky. Radost vejde i do života modlitby, takže se nakonec dáme do zpěvu, protože milujeme a zpěv je přece projevem zamilovaných.

Když budeme takto žít, budeme tím usilovat o pokoj ve světě, budeme ukazovat druhým lidem, že sloužit Bohu znamená radost, protože Bůh miluje radostného dárce. Křesťan žije ve společnosti jako každý jiný člověk, ale z jeho srdce tryská radost člověka, který s neustálou pomocí milosti je ochoten plnit vůli Otce. A nepociťuje to jako nějakou oběť, ani se necítí nijak ponižovaný nebo omezovaný. Jde se vztyčenou hlavou, protože je člověk a Boží syn.

Naše víra přikládá velký význam těm ctnostem, které by žádný člověk neměl zanedbávat. Nikdo by neměl překonat křesťana v lidskosti. Proto ten, kdo následuje Krista, je schopen —ne pro své vlastní zásluhy, ale skrze Boží milost— sdělovat svém bližním to, co oni často jen tuší, ale nejsou schopni to pochopit, že totiž pravé štěstí, opravdová služba bližním prochází jen Srdcem našeho Vykupitele, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Utíkejme se k naší Matce Marii, nejdokonalejšímu tvoru, který kdy vyšel z Božích rukou. Prosme ji, aby z nás udělala dobré lidi a aby ty přirozené lidské ctnosti napojené na život milosti, se staly nejlepší pomocí pro ty, kdo s námi ve světě pracují za pokoj a štěstí všech lidí.

Nevěřte ani trochu těm, kdo tvrdí, že ctnost pokory znamená lidské pokoření nebo věčné odsouzení ke smutku. Cítit se jako zadrátovaná hliněná nádoba je zdrojem neustále radosti, znamená to, že uznávám před Bohem svou nepatrnost, že jsem dítě, syn. A existuje snad větší radost než ta, že se cítíme sice jako malí a slabí, ale víme, že jsme Boží děti? Proč vlastně my lidé upadáme do smutku? Protože náš život se nevyvíjí tak, jak jsme očekávali, protože vyvstávají překážky, které nám brání dělat to, co chceme nebo nám to alespoň ztěžují.

Nic z toho se nemůže stát, když člověk prožívá nadpřirozeně Boží synovství. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Ať jsou smutni ti, kdo se zatvrzele nechtějí uznat za Boží děti, říkávám od nepaměti.

Na závěr najdeme v dnešní liturgii dvě prosby, které by měly vycházet z vašeho i z mého srdce jako střelná modlitba: všemohoucí Bože, dej, ať si skrze Božská tajemství vždy zasloužíme dary nebeské A prosíme tě, Pane, dovol nám, abychom ti bez přestání podle tvé vůle sloužili. Sloužit a zase sloužit, moje synové, to je náš úkol, být služebníky všech, aby v našich dnech neustále rostl věrný lid.

A nyní v Boží přítomnosti —jak povzbudivá je Ježíšova blízkost ve svatostánku— budeme uvažovat o tomto krásném Božím daru, o naději, která nás naplňuje radostí, spe gaudentes, radujeme se, protože —budeme—li věrni— čeká nás nekonečná Láska.

Nikdy nesmíme zapomínat, že člověk tedy i každý z nás, může prožít svůj život na této zemi dvojím způsobem: Buď budeme žít životem Božím, budeme usilovat o to, abychom se líbili Bohu; nebo budeme žít živočišným životem víceméně vzdělaných lidí, kteří na Boha nedbají. Podle mého názoru nemají příliš velký význam lidé velice dobří, řeklo by se svatí, kteří však stavějí na odiv, že nejsou věřící. Mám je velmi rád jako všechny lidi, své bratry, obdivuji jejich dobrou vůli, v jistém ohledu hrdinskou, ale je mi jich líto, protože mají to strašně neštěstí, že jim chybí Boží světlo a teplo, nepopsatelná radost křesťanské naděje.

Poctivý křesťan, žijící v souladu se svou vírou, nejedná jinak než v souladu s Bohem, na všechno pohlíží nadpřirozeným pohledem, pracuje na tomto světě a je na něm velmi rád, je zcela zaujat pozemskými starostmi, ale zároveň stále vzhlíží k nebi. Potvrzuje nám to svatý Pavel: Quae sursum sunt quaerite; usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví —skrze křest pro věci tohoto světa— a váš život je s Kristem skrytý v Bohu.