Disciplína

Poslouchat doopravdy. — Ale s inteligencí, s láskou a smyslem pro odpovědnost, jež nemají nic společného s posuzováním toho, kdo vládne.

V apoštolátě poslouchej, aniž by sis všímal lidských vlastností toho, kdo poroučí, ani toho, jak poroučí. Opak není ctnost.

Křížů je mnoho: z briliantů, z perel, ze smaragdů, ze smaltu, ze slonové kosti…; ale také ze dřeva, jako ten našeho Pána. Všechny si zaslouží stejného uctívání, protože kříž k nám hovoří o oběti Boha, který se stal člověkem. — Obohať touto myšlenkou svou poslušnost, a nezapomínej na to, že On objal láskyplně, bez pochybování, dřevo kříže, a tam nám získal spásu.

Teprve až se naučíš poslouchat, což je důkaz přímosti úmyslu, můžeš druhé — podle stanovených zásad — bratrsky napomínat, a tak, plněním této své povinnosti, posílíš jednotu církve.

Poslouchá se rty, srdcem a myslí. — Poslouchá se ne nějaký člověk, ale Bůh.

Nemiluješ poslušnost, jestliže doopravdy nemiluješ příkaz, jestliže doopravdy nemiluješ to, co ti druzí přikázali.

Mnoho nesnází lze napravit hned. Jiné za delší dobu. Ale všechny se vyřeší, jsme-li věrní: jestliže posloucháme, jestliže plníme, co je stanoveno.

Pán od tebe chce konkrétní apoštolát, stejně konkrétní, jako byl rybolov, při němž apoštolové napravo od bárky chytili sto padesát tři velkých — zdůrazňuji velkých — ryb.

A ptáš se mně: jak to, že i když o sobě vím, že jsem rybářem lidí, i když žiji v kontaktu s mnoha druhy a dovedu rozlišit na koho se mám ve svém apoštolském působení obrátit, nelovím?… Chybí mi láska? Chybí mi vnitřní život?

Poslouchej odpověď z Petrových rtů při jiném zázračném rybolovu: — „Mistře, celou noc jsme se lopotili a nic jsme nechytili; přesto, na tvé slovo, hodím síť.“

Ve jménu Ježíše Krista začni znova. — Plný nové síly: pryč s tou slabostí!

Poslouchej bez zbytečného přemýšlení… Projevit nad příkazem smutek nebo nechuť je velice závažná chyba. Ale pouze je pociťovat není vina, nýbrž může to být i příležitost k velkému vítězství, může to být koruna aktu hrdinské ctnosti.

To si nevymýšlím já. Vzpomínáš si? Evangelium vypráví, že jeden otec pověřil své dva syny stejným úkolem… A Ježíš má radost z toho syna, který přesto, že dělal potíže, svůj úkol splnil! Raduje se, protože kázeň je plodem lásky.

Většina neposlušností pochází z toho, že člověk si příkaz nedokáže „poslechnout“, což je v podstatě nedostatek pokory nebo ochoty sloužit.

Chceš poslouchat, tak jak se má?… Tak tedy dobře naslouchej, abys pochopil dosah a ducha toho, co ti oznamují, a jestli něčemu nerozumíš, ptej se.

Jsem zvědav, kdy si konečně uvědomíš, že je třeba poslouchat!…

Nejsi poslušný, jestliže místo plnění tvého denního plánu ztrácíš čas. Všechny tvé minuty musí být naplněny: prací, studiem, získáváním nových přívrženců, vnitřním životem.

Na podobných základech jako náš vztah k církvi, která nám svou péčí a liturgií dovoluje tušit krásu tajemství našeho náboženství a které nás vede k tomu, abychom je stále více milovali, má být založen i náš vztah k našemu duchovnímu vůdci, jehož ústy k nám promlouvá Bůh. Z naší strany to má být vztah prostý jakékoliv teatrálnosti, který už na čisté vnější rovině charakterizuje bezvadné vystupování a hluboká úcta.

Když se vládne s myšlenkou na obecné blaho, je nutno počítat s tím, že — na duchovním i civilním poli — se těžko bude jeden zákon líbit všem.

— Nikdy se nelze zavděčit všem!, říká lidová moudrost.

Ale můžeš si být jist, že to není vada zákona, ale neoprávněná vzpoura pýchy či sobectví oněch několika málo.

Řád, autorita, disciplína… — Poslouchají — jestli vůbec poslouchají!, cynicky se usmívají a tvrdí — jak muži, tak ženy — že musí hájit svou svobodu.

Ti samí lidé pak chtějí, abychom respektovali jejich pomýlení, nebo abychom se jim dokonce přizpůsobili, nevybíravě nás napadají a nechápou, že jejich způsoby nejsou — a ani nemohou být — přijaty lidmi, kteří chtějí žít opravdu svobodně.

Ti, kdo rozdělují duchovní úkoly, se musí zajímat o všechno lidské, aby to pozvedli do nadpřirozeného řádu a zbožštili to.

Jestliže to zbožštit nelze, můžeš si být jist, že to není lidské, ale „zvířecí“, cizí rozumné bytosti.

Autorita. — Nespočívá v tom, že by ten nahoře „křičel“ na toho nižšího a ten zas na toho, kdo je ještě níž.

S tímto náhledem — karikaturou autority —, kromě toho, že mu zjevně chybí láska a slušnost, by se dosáhlo pouze toho, že by se ten, kdo je hlavou, pomalu vzdaloval od těch, kterým vládne, protože jim neslouží, ale nanejvýš jich používá.

Nepatři k těm, kteří proto, že špatně vládnou ve svém vlastním domě, se snaží vmísit do vlády v domech jiných.

Ale… opravdu si myslíš, že všechno víš, protože ti byla svěřena určitá pravomoc?

— Dobře mě poslouchej: dobrý vládce „ví“, že může, že se musí, učit od ostatních.

Svoboda svědomí: ne! — Kolik zla přinesl národům a jednotlivcům tento politováníhodný omyl, který člověku dovoluje jednat proti vnuknutím, vycházejícím z jeho vlastního nitra.

Svoboda „svědomí“ v množném čísle, ano: neboť znamená povinnost řídit se svým vnitřním hlasem…, ovšem teprve poté, co jsme dostali solidní formaci!

Vládnout neznamená působit příkoří.

Pro tebe, který jsi v postavení vládce. Rozvažuj: nejsilnější a nejúčinnější nástroje, pokud se s nimi zachází špatně, se poškozují, opotřebovávají a stávají se neužitečnými.

Rozhodnutí, které má být určitým vodítkem, které však učinila pouze jedna jediná osoba a navíc bez důkladné znalosti problému, je vždycky, nebo téměř vždycky, hned při svém zrodu poznamenáno jednostranným viděním problémů.

— I když je to je příprava důkladná a máš velký talent, přesto musíš vyslechnout i ty, kdo se s tebou na řízení podílejí.

Nikdy nepopřávej sluchu anonymnímu udání: je to postup proradných lidí.

Kritérium pro dobrou vládu: lidi je třeba brát takové, jací jsou, pomáhat jim stát se lepšími a nikdy jimi nepohrdat.

Myslím, že je velmi dobré, jestliže se každým dnem snažíš prohlubovat svou starostlivost o podřízené: cítit se obklopen a chráněn pochopením nadřízeného může být pro lidi, kterým máš svou vládou sloužit, velice důležité.

Jakou škodu způsobují lidé, jimž byl svěřen nějaký úřad, jestliže soudí a mluví lehkomyslně, nepodloženě a přitom kategoricky, o osobách nebo věcech, které neznají, a dokonce přijímají opatření, která jsou plodem nevěrnosti!

Jestliže se autorita stane diktátorským autoritářstvím a tato situace trvá dlouhou dobu, ztrácí se historická kontinuita, lidé zastávající důležité úřady umírají nebo stárnou, lidé ve zralém věku nemohou získat žádné zkušenosti s řízením, a mládež — nezkušená a bouřící se — chce vzít otěže vlády do svých rukou: kolik zla a kolik urážek Boha — vlastních a cizích — má na svědomí ten, kdo tak špatně užívá autority!

Když ten, kdo poroučí, je uzavřený a podezíravý, snadno upadá do tyranie.

Snaž se být ve své řídící práci přísně objektivní. Vyvaruj se toho, abys jako mnoho lidí kolem tebe, viděl spíše — někdy pouze — to, co nefunguje, omyly.

— Buď plný radosti, jist si tím, že Pán dal všem schopnost stát se svatým, a to právě v boji proti vlastním chybám.

Touha po novotách může vést k bezvládí.

— Potřebujeme nová pravidla, říkáš… — Ty věříš, že lidské tělo by se zlepšilo, kdyby mělo jiný nervový či tepelný systém?

S jakým zápalem usilují někteří o masovost! Proměňují jednotu v amorfní uniformitu a utápějí tak svobodu.

Zdá se, že nic nevědí o úžasné jednotě lidského těla, obdivuhodně složeného z mnoha různých údů, z nichž každý má svou vlastní funkci, ale které zároveň všechny společně přispívají ke zdraví člověka.

— Bůh nechtěl, aby všichni byli stejní, ani abychom všichni uniformě kráčeli po jediné cestě.

Je třeba naučit lidi pracovat, ale nepřehánět přitom přípravu na práci: vždyť „dělat“ znamená také formovat se — a přijmout předem nevyhnutelné nedokonalosti: to, co je nejlepší, je nepřítelem toho, co je jen dobré.

Nespoléhej se nikdy pouze na organizaci.

Dobrý pastýř nepotřebuje zastrašovat své ovce: to dělají jen špatní vládci. Proto nikoho neudivuje, že končí nenáviděni a sami.

Vládnout mnohdy spočívá v umění táhnout za sebou lidi, s trpělivostí a láskou.

Dobrá vláda se nestaví proti nezbytné dávce pružnosti, ale zároveň neslevuje ze svých nároků.

„K hříchu mne dosud nesvedli!“ — Působivá slova jednoho mladého člověka, jehož osobní život i veškeré úsilí člověka a křesťana téměř zničili mocní nepřátelé.

— Medituj a uč se: ať tě nesvedou ke hříchu!

Ne všichni občané jsou součástí pravidelné armády. Ale když vypukne válka, všichni se na ní nějak podílejí… Pán řekl: „Nepřišel jsem nastolit mír, ale válku.“

„Byl jsem partyzán“ — píše —, „chodil jsem po horách a střílel, kdy se mi jen zachtělo. Ale pak jsem se přihlásil jako voják, protože jsem pochopil, že vyhrát válku je snadnější pro organizovanou a disciplinovanou armádu. Ubohý izolovaný partyzán nemůže dobývat celá města ani obsadit svět. Pověsil jsem svoji pušku na hřebík — dnes mi připadá jako muzejní kus — a jsem už lépe ozbrojen. Zároveň vím, že teď se už nemohu natáhnout v lese, ve stínu stromu, a snít o tom, že já samotinký vyhraju válku.“

— Požehnaná disciplína a požehnaná jednota naší svaté Matky církve.

Bouřícím se katolíkům bych chtěl říci, že se zpronevěřují své povinnosti ti, kdo se — místo aby zachovávali kázeň a poslušnost vůči zákonné autoritě — stávají stranou, nepatrnou straničkou, červy nesvornosti, spiklenci a klepaři, podněcovateli stupidních osobních šarvátek, tkalci přediva závistí a krizí.

Jemný větřík a uragán jsou dvě různé věci.. Prvnímu se dokáže postavit kdokoliv, je to jen dětská hra, parodie boje.

— Malé rozpory, nedostatek, drobná trápení… Snášels je radostně a prožíval jsi vnitřní radost při pomyšlení: ano, teď opravdu pracuji pro Boha, protože dávám k dobru svůj kříž!

Ale, můj ubohý synu, přihnal se uragán, smýká s tebou a dopadají na tebe rány, které by vyrvaly staleté stromy. To všechno uvnitř i zvnějšku. Důvěřuj! Nebude moci vyrvat z kořenů tvou víru a tvou lásku, ani svést tě z tvé cesty, jestliže ty se nevzdálíš od „hlavy“, jestliže budeš ctít jednotu.

Jak je pro tebe snadné naplnit své životní poslání či dělat to, co máš uloženo, hůře, než kdybys to opomíjel!… Takhle si chceš stále více zamilovávat svou cestu, abys pak dokázal nakazit touto láskou i ostatní?

Nikoliv ambice, pouze jedno právo: právo plnit svou povinnost.

Že je náklad těžký? Ne, a stokrát ne! Povinnosti, které jsi přijal svobodně, jsou křídla, jež tě zvedají nad zrádné bahno vášní.

Cítí snad ptáci tíhu svých křídel? Uřízni je, polož na misku vah: jak jsou těžké! Může však létat pták, když mu je utrhnou? Potřebuje ta křídla taková, jaká jsou, a neuvědomuje si jejich váhu, protože mu při létání vysoko v oblacích nijak nepřekážejí.

Také tvoje „křídla“ tíží! Ale kdyby ti chyběla, spadl bys do těch nejšpinavějších bažin.

„Maria to všechno uchovávala ve svém srdci…“

Kde je čistá a upřímná láska, tam kázeň — i když hodně stojí — neznamená přítěž, protože spojuje s Milovaným.

Odkazy na Písmo svaté
Odkazy na Písmo svaté
Kapitola v jiném jazyce