Seznam bodů

Podobně tomu bylo i s námi. V naší rodině, mezi našimi přáteli a známými, abych nemluvil o velké scéně světa, by se dalo bez námahy najít tolik lidí, kteří jsou více hodni Kristova povolání: jsou prostší, vzdělanější, vlivnější, významnější, vděčnější, šlechetnější než my.

Když tak o tom přemýšlím, to všechno mě zahanbuje. Ale jsem si také vědom, že naše lidské myšlení nedokáže působení milosti vysvětlit. Bůh si obvykle volí slabé nástroje, aby se jasně ukázalo, že je to jeho dílo. Hlas apoštola Pavla se ještě chvěje, když myslí na své povolání: A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče. Ano, já jsem nejnepatrnější z apoštolů; nejsem ani hoden, abych byl nazýván apoštolem, protože jsem pronásledoval Boží církev (1 Kor 15,8–9). Tak píše Šavel z Tarsu, jehož osobnost a význam v průběhu dějin ještě vzrostly.

Bez jakékoli naší zásluhy, jak jsem vám už řekl, neboť s naším povoláním je nerozlučně spojeno poznání naší ubohosti a přesvědčení, že světlo, které osvěcuje duši – víra –, láska, s kterou milujeme – caritas –, a touha, která nás nese – naděje –, jsou ryzí Boží dary. Nebudeme-li tedy růst v pokoře, ztratíme z očí cíl Božího vyvolení; ut essemus sancti (abychom byli svatí), osobní svatost.

Z této pokory můžeme teď pochopit, jak úžasné je toto božské volání. Z pšeničného pole nás vybrala Kristova ruka: Rozsévač vzal pšeničná zrnka do své probodené ruky. Kristova krev je zkropila. Potom hodil Pán zkropenou pšenici do vzduchu, aby tím, že odumře, přinesla život a poté, co byla vložena do země, se rozmnožila v zlaté klasy.

Odpověď člověka

V tomto ovzduší Božího milosrdenství se rozvíjí křesťanův život. V něm křesťan bojuje o to, aby se choval jako pravý syn svého Otce. Jaké má hlavní prostředky k upevnění svého povolání? Dnes bych tě chtěl upozornit na dva, které jsou živými osami našeho křesťanského jednání: je to duchovní život a vzdělávání se v učení církve, prohlubování znalosti víry.

Nejdříve duchovní život. Jak málo lidí to dnes chápe! Když slyší o duchovním životě, myslí na přítmí kostela, ne-li přímo na zatuchlé prostředí některých sakristií. Už víc než čtvrt století opakuji, že to není duchovní život. Jde mi o duchovní život řadových křesťanů, které obvykle potkáváme na ulici nebo v přírodě a kteří mají po celý den na ulici, při práci, v rodině a ve volném čase před očima Krista. Je to něco jiného než život neustálé modlitby? Nepocítil jsi potřebu být člověkem modlitby, stýkajícím se s Bohem, který tě dokáže „zbožštit“? To je křesťanská víra a tak ji vždy chápali lidé modlitby. Tento člověk – píše Klement z Alexandrie – se stane bohem, protože chce totéž co Bůh.

Ze začátku tě to bude něco stát; člověk se musí namáhat, aby se obrátil k Pánu a děkoval mu za jeho hmatatelnou otcovskou péči. Ponenáhlu budeš cítit Boží lásku – i když vlastně nejde o city – jako pevnou ruku, která se zmocňuje tvé duše. To nás sleduje Kristus s láskou: Hle, stojím u dveří a klepu (Zj 3,20). Jak to vypadá s tvým životem modlitby? Necítíš během dne přání mluvit s Kristem déle? Neříkáš mu: Budu ti o tom vyprávět později, budu s tebou o tom mluvit později?

Ve chvílích, které jsou zvlášť věnovány tomuto rozhovoru s Bohem, se vyleje srdce, posílí se vůle, lidský rozum pomocí Boží milosti nahlédne nadpřirozené i lidské skutečnosti. Výsledkem budou konkrétní a praktická předsevzetí: zlepším své chování, ke všem lidem budu přistupovat s láskou, s houževnatostí dobrého sportovce se pustím do tohoto křesťanského boje lásky a míru.

Modlitba se mi tak stane jakoby tlukotem srdce, tepem. Bez této přítomnosti Boha není možný žádný kontemplativní život; a bez kontemplativního života je práce pro Krista málo účinná, neboť nadarmo se namáhají stavitelé, když dům nestaví Bůh (srov. Žl 127[126],1).

Kristův pokoj

Ale musím vám nabídnout ještě další úvahu. Měli bychom bez umdlení bojovat za to, aby mohlo působit dobro, protože víme, jak je těžké, abychom se my lidé vážně rozhodli konat spravedlnost, a vidíme, jak pozemské soužití má daleko k tomu, aby bylo vedeno láskou, a nikoliv nenávistí nebo lhostejností. Nemůžeme si zastírat ani skutečnost, že, i když najdeme nějaký spravedlivý způsob rozdílení majetku a dospějeme k harmonicky uspořádané společnosti, nezmizí ze světa bolest, působená nemocí, nepochopením nebo samotou, smrtí milovaných osob, vlastními nedostatky.

Na tento zármutek máme pouze jedinou konečnou odpověď, je to Kristus na kříži, Bůh, který trpí a umírá. Bůh, který nám dává své Srdce kopím probodené z lásky ke všem lidem. Náš Pán nemá v lásce žádnou nespravedlnost a odsuzuje toho, kdo se jí dopouští. Bůh nepůsobí bolest svých tvorů, ale trpí ji, protože po prvotním hříchu je součástí lidského života. Nicméně jeho Srdce plné lásky k lidem ji vzalo s křížem všechnu na sebe: naše utrpení, náš smutek, naši úzkost, náš hlad a žízeň po spravedlnosti.

Křesťanské učení o bolesti není programem laciných útěch. Je to v první řadě učení o přijetí tohoto utrpení, které je opravdu neoddělitelné od lidského života. Nemohu před vámi zakrývat – s jistou radostí, protože jsem vždycky kázal a snažil se žít v tomto duchu, že tam, kde je kříž, je i Kristus, Láska –, že i v mém životě byla bolest častým hostem a nejednou se mi chtělo plakat. Jindy jsem zase cítil, jak roste moje znechucení nad nespravedlností a zlem. A zakoušel jsem znechucení nad tím, že nemohu nic dělat, že – přes své přání a své úsilí – jsem nemohl tento špatný stav zlepšit.

Když k vám promlouvám o bolesti, nemluvím jen o teoriích. Ani se nechci omezit na to, abych přebíral zkušenosti jiných, když vám potvrdím, že, jestliže – při utrpení – budete cítit, jak se vaše duše chvěje, stačí se podívat na Krista. Kalvárie hlásá všem, že jestliže budeme žít ve spojení s Kristem, bude každé utrpení posvěceno.

Protože pak se naše utrpení, křesťansky prožívané, stane zadostiučiněním, usmířením, účastí na osudu a životě Ježíše Krista, který dobrovolně a z lásky k lidem zakusil každou bolest, každé utrpení. Narodil se, žil i zemřel v chudobě, byl napadán, urážen, pomlouván, křivě obviňován a nespravedlivě odsouzen, poznal zradu a opuštěnost od svých učedníků, zakusil samotu a trpkost trestu i smrti. I dnes Kristus stále trpí ve svých údech, v celém lidstvu, které obývá tuto zemi. On je jeho Hlavou, prvorozeným Synem, Spasitelem.

V Božích plánech má bolest své nezastupitelné místo. Je to skutečnost, ačkoli nás stojí dosti úsilí, abychom jí porozuměli. I Ježíši Kristu přišlo jako člověku zatěžko ji snášet: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). V této úzkosti z utrpení a přijetí Otcovy vůle jde Ježíš na smrt klidně a odpouští těm, kdo ho křižují.

A právě to nadpřirozené přijetí bolesti je zároveň největším vítězstvím. Ježíš smrtí na kříži přemohl smrt. Bůh ze smrti získává život. Postoj Syna Božího není postojem člověka smiřujícího se s tragickým neštěstím, je to uspokojení člověka, který už okouší vítězství. Ve jménu této vítězící Kristovy lásky bychom se my křesťané měli vydávat na všechny cesty této země, abychom tam svými slovy i skutky rozsévali pokoj a radost. Měli bychom bojovat – pokojně ovšem – proti zlu, proti nespravedlnosti, proti hříchu, a hlásat tak, že tento lidský život není konečný, že Boží láska projevená v Kristově Srdci u lidí slavně duchovně zvítězí.

Škola modlitby

Pán vám jistě pomůže objevit ještě mnoho dalších rysů věrné a oddané Nejsvětější Panny, které si můžeme vzít za vzor: je to její čistota, její pokora, její rozhodnost, její velkodušnost, její věrnost… Chtěl bych mluvit o jedné věci, která se týká všech, protože je to základ duchovního růstu, a sice o životě modlitby.

Abychom využili všech milostí, které nám dnes dává naše Matka, abychom napomáhali působení Ducha svatého, pastýře našich duší, musíme se aktivně snažit o setkání s Bohem. Nemůžeme se skrývat v anonymitě. Neexistuje totiž duchovní život bez osobního vztahu k Bohu. Povrchnost není nic křesťanského. Rutina v naší askesi znamená podepsat úmrtní list duchovního života. Bůh nás vyhledává každého osobně a každý musí odpovědět sám za sebe: Tady jsem, volal jsi mě (1 Sam 3,5).

Všichni víme, že modlitba je rozhovor s Bohem. Možná že se však někdo zeptá: rozhovor, ale o čem? O čem jiném než o Božích věcech a o záležitostech našeho pracovního dne. O Ježíšově narození, o jeho putování po tomto světě, o jeho skrývání a o jeho kázání, o jeho zázracích, o jeho spasitelném utrpení a o jeho kříži, i o jeho zmrtvýchvstání. A v přítomnosti trojjediného Boha, naší prostřednice Marie a našeho přímluvce svatého Josefa – kterého já osobně mám ve velké úctě – budeme mluvit i o své každodenní práci, o rodině, o přátelích, o svých velkých plánech i o všedních maličkostech.

Tématem mé modlitby je můj život. Já to alespoň tak dělám. A z toho pak zcela přirozeně vyplyne určitý a pevný úmysl, jak se změnit, jak se zlepšit, jak na sebe nechat působit Boží lásku. Úmysl jednoduchý a konkrétní. A nemůže přitom chybět ani naléhavá, ale důvěřivá prosba, aby nás neopouštěl Duch svatý, protože Bože, (…) ty jsi má síla (Žl 43[42],2).

Jsme normální křesťané, pracujeme v nejrůznějších oborech, celá naše činnost běží po zaběhaných kolejích, vše probíhá v obvyklém rytmu. Zdá se nám, že všechny dny jsou stále stejné, monotónní… Tedy dobře: tento způsob života, na pohled tak všední, má svou nadpřirozenou hodnotu, je to něco, co Boha zajímá, protože i Kristus se chtěl vtělit do naší práce a oduševnit tak zevnitř i tu nejprostší činnost.

Tato myšlenka není nadpřirozená, jasná a nepopiratelná skutečnost, není to jen nějaká útěšná úvaha, která má povzbudit ty, kdo se patrně nezapíší do zlaté knihy historie. Krista zajímá právě ta práce, kterou máme vykonávat – jednou i tisíckrát – v kanceláři, v továrně, v dílně, ve škole, na poli, při manuální i při duševní práci, zajímá ho i skrytá oběť, když nedáváme druhým najevo svou špatnou náladu.

Toto všechno tedy projděte ve své modlitbě, využijte každé příležitosti, abyste řekli Ježíši, že se mu klaníte, a můžete tak rozjímat i uprostřed světa, v pouličním ruchu, prostě všude. To je první lekce ve škole Ježíše Krista. V této škole je nejlepší učitelkou Maria, protože ona si vždy uchovala tento postoj víry – nadpřirozeného pohledu na to, co se kolem ní dělo: To všechno uchovávala ve svém srdci (Lk 2,51).

Prosme dnes svatou Pannu Marii, aby nás naučila rozjímat, aby nás naučila odpovídat na neustávající klepání našeho Pána na dveře našeho srdce. Prosme ji: Matko naše, ty jsi dala světu Ježíše, který nám zjevuje lásku našeho Boha Otce, pomoz nám, abychom ho uměli poznávat ve své každodenní práci, pomoz našemu rozumu a vůli, abychom uměli naslouchat Božímu hlasu, přílivu milosti.