Seznam bodů

V této chvíli před Pánem uvedu ještě něco, co jsem použil už před lety, ale co má stále aktuální platnost. Vybral jsem si tehdy několik úvah Terezy z Avily: všechno, co není pro Boha, je ničím a méně než ničím. Chápete, proč člověk ztrácí pokoj a vyrovnanost, když se vzdálí od svého cíle, když zapomene, že Bůh ho stvořil ke svatosti? Snažte se tedy, abyste nikdy neztratili tento nadpřirozený smysl, ani při zábavě nebo odpočinku, tak důležitém v životě každého člověka jako jeho práce.

Ve svém povolání můžete dosáhnout špičkového výkonu, ve svém svobodném podnikání můžete dosáhnout skvělých úspěchů, ale jestliže zanedbáte tento nadpřirozený smysl, který musí předcházet každou lidskou práci, budete na své cestě jen žalostně bloudit.

Na všechno bychom měli dívat Božíma očima, nacházet nadpřirozené hledisko a počítat s tím, že Ježíš využívá i našich slabostí, aby tím víc zazářila jeho sláva. Proto když cítíme, jak se do vašeho svědomí plíží sebeláska, únava, malomyslnost, když dorážejí vášně, rychle se vzpamatujete a naslouchejte našemu Mistru, neděste se toho, jací vlastně my lidé jsme, své osobní slabosti budeme muset snášet do konce života.

Taková je cesta každého křesťana. Je tedy třeba bez ustání, s pevnou a pokornou vírou volat: Pane! Ty se na mne nemůžeš spolehnout, ale já na tebe spoléhám. A až budeme ve své duši tušit lásku, soucit a něhu, s kterou se na nás Ježíš Kristus dívá, protože on nás nikdy neopustí, pochopíme v celé hloubce apoštolova slova: virtus in infirmitate perficitur; s vírou v Pána, přes své vlastní slabosti —dokonce i se svými slabostmi— zachováme věrnost svému Bohu Otci a tak zazáří Boží moc a bude nám pomáhat i přes naši slabost.

Snažme se, aby naše pokora rostla. Protože pouze víra pokorná nám umožní dívat se nadpřirozeným pohledem. Neexistuje jiná možnost. Na tomto světě můžeme žít dvojím způsobem života: nadpřirozeným a živočišným. A ani ty ani já už nemůžeme přece žít jiný život než život Boží, život nadpřirozený, protože co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?. Co prospěje člověku všechno, co obývá zemi, všechny touhy rozumu i vůle? K čemu to všechno je, jestliže jednou všechno skončí, jestliže se všechno zřítí, jestliže všechno bohatství tohoto světa jsou jen divadelní kulisy, jestliže potom je navždy věčnost.

Toto příslovce —"navždy"— známe dobře ze života svaté Terezie Ježíšovy. Když jako malá dívka vyházela se svým bratrem Rodrigem branou Adaja v hradbách svého rodného města, aby spolu došli do země Maurů, kde chtěli, aby jim pro Krista usekli hlavy, šeptala svému bratrovi, který se cítil unaven: navždy, navždy, navždy.

Lidé nemluví pravdu, když říkají "navždy" o něčem, co se týká časných věcí. Slovo "navždy" je pravdivé, a to plně, jen vůči Bohu, A tak musíš žít i ty, mít víru, která ti při pomyšlení na věčnost, která je opravdu navždy, pomůže ucítit vůni medu sladkost nebe.

Potom když to učedníci viděli, podivili se tomu a řekli: Jak ten fíkovník hned uschl!. Oněch prvních dvanáct mužů, kteří viděli tolik Kristových zázraků, se zase diví, jejich víra ještě nehořela. Proto Pán na to říká: Amen, pravím vám. Jestliže budete mít víru a nebudete pochybovat, dokážete nejen to, co se stalo s fíkovníkem, ale i kdybyste řekli této hoře: Zdvihni se a vrhni se do moře, stane se to. Ježíš Kristus klade tuto podmínku: abychom žili z víry, protože pak budeme schopni odstraňovat i hory. A je tolik věcí, které je třeba odstraňovat… ve světě, ale nejprve v našem srdci. Je tam toho tolik, co překáží milosti! Tak tedy, mějte víru, víru, která přináší skutky, víru a oběti, víru a pokoru. Protože víra nás činí všemocnými: dostanete všechno, zač budete v modlitbě prosit s vírou.

Věřící člověk dovede správně posoudit problémy tohoto světa, ví, že všechno zde na zemi je —řečeno se svatou Terezií— zlá noc ve špatné hospodě. Je stále přesvědčen, že náš pozemský život je čas práce a zápasů, čas očišťování, abychom tak spláceli dluh Božské spravedlnosti za své hříchy. Ví také, že pozemské statky jsou jen prostředky a používá jich velkoryse a nebojácně.

Nedomnívejme se, že na této cestě kontemplace konečně zklidní naše vášně. Klamali bychom sami sebe, kdybychom předpokládali, že touha po Kristu, setkávání a hovor s ním, jeho sladká láska z nás udělají dokonalé lidi. I když s tím jistě máte vlastní zkušenosti, dovolte, abych vám to připomenul. Satan, nepřítel Boha i lidí, se nikdy nevzdává a nikdy nespí. A dotírá na nás dokonce i tehdy, když naše srdce plane láskou k Bohu. Ví, že v tomto případě je obtížnější dosáhnout našeho pádu, ale že - dojde—li k tomu, že člověk urazí svého Pána, byť i jen málo - bude moci uvrhnout na svědomí tohoto člověka silné pokušení zoufalství.

Chcete—li se poučit ze zkušeností obyčejného kněze, který se nesnaží mluvit o ničem jiném než o Bohu, pak vám poradím: až se bude tělo snažit dobý zpět svá ztracená práva nebo - což je ještě horší - se bude bouřit a vzpínat pýcha, uchylte se rychle do svatých ran, které na Kristově těle způsobily hřeby, jimiž byl přibit na kříž, a kopí, které proniklo jeho srdcem. S upřímností vložte do Pánových ran všechnu lidskou lásku … i lásku nadpřirozenou. To je toužit po spojení s Kristem, cítit se být bratrem Krista, jeho pokrevným přbuzným, synem téže matky, protože to byla ona, kdo nás dovedl k Ježíši.

Svatý kříž