Seznam bodů

Odpověď člověka

V tomto ovzduší Božího milosrdenství se rozvíjí křesťanův život. V něm křesťan bojuje o to, aby se choval jako pravý syn svého Otce. Jaké má hlavní prostředky k upevnění svého povolání? Dnes bych tě chtěl upozornit na dva, které jsou živými osami našeho křesťanského jednání: je to duchovní život a vzdělávání se v učení církve, prohlubování znalosti víry.

Nejdříve duchovní život. Jak málo lidí to dnes chápe! Když slyší o duchovním životě, myslí na přítmí kostela, ne-li přímo na zatuchlé prostředí některých sakristií. Už víc než čtvrt století opakuji, že to není duchovní život. Jde mi o duchovní život řadových křesťanů, které obvykle potkáváme na ulici nebo v přírodě a kteří mají po celý den na ulici, při práci, v rodině a ve volném čase před očima Krista. Je to něco jiného než život neustálé modlitby? Nepocítil jsi potřebu být člověkem modlitby, stýkajícím se s Bohem, který tě dokáže „zbožštit“? To je křesťanská víra a tak ji vždy chápali lidé modlitby. Tento člověk – píše Klement z Alexandrie – se stane bohem, protože chce totéž co Bůh.

Ze začátku tě to bude něco stát; člověk se musí namáhat, aby se obrátil k Pánu a děkoval mu za jeho hmatatelnou otcovskou péči. Ponenáhlu budeš cítit Boží lásku – i když vlastně nejde o city – jako pevnou ruku, která se zmocňuje tvé duše. To nás sleduje Kristus s láskou: Hle, stojím u dveří a klepu (Zj 3,20). Jak to vypadá s tvým životem modlitby? Necítíš během dne přání mluvit s Kristem déle? Neříkáš mu: Budu ti o tom vyprávět později, budu s tebou o tom mluvit později?

Ve chvílích, které jsou zvlášť věnovány tomuto rozhovoru s Bohem, se vyleje srdce, posílí se vůle, lidský rozum pomocí Boží milosti nahlédne nadpřirozené i lidské skutečnosti. Výsledkem budou konkrétní a praktická předsevzetí: zlepším své chování, ke všem lidem budu přistupovat s láskou, s houževnatostí dobrého sportovce se pustím do tohoto křesťanského boje lásky a míru.

Modlitba se mi tak stane jakoby tlukotem srdce, tepem. Bez této přítomnosti Boha není možný žádný kontemplativní život; a bez kontemplativního života je práce pro Krista málo účinná, neboť nadarmo se namáhají stavitelé, když dům nestaví Bůh (srov. Žl 127[126],1).

Síla umrtvování

Chce-li se řadový křesťan posvětit, nemusí být řeholníkem a nemusí se odvracet od světa, neboť svět je místo, kde se setkává s Bohem – není třeba žádné vnější znamení, žádný hábit. Jeho poznávací znamení jsou vnitřní: ustavičná přítomnost Boha a duch umrtvování. Obojí je vlastně jedna věc, neboť umrtvování není nic jiného než modlitba smyslů.

Křesťanské povolání je povolání k oběti, k pokání, ke smíru. Musíme přinášet zadostiučinění za své hříchy – jak často jsme asi odvrátili tvář, abychom neviděli Boha! – a za všechny hříchy lidí. Musíme následovat Krista zblízka: Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, Kristovo odříkání, jeho ponížení na kříži, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle (2 Kor 4,10). Naše cesta je cesta obětování a v tomto sebezáporu najdeme gaudium cum pace, radost a pokoj.

Nedívejme se na svět se smutnou tváří. Pisatelé životů svatých, kteří chtěli u Božích služebníků od prvního výdechu za každou cenu objevovat zázračné věci, prokázali katechezi, jistě neúmyslně, špatnou službu. O mnoha svatých se říká, že jako děti nikdy neplakali nebo se umrtvovali tak, že se v pátek nenechali kojit… Ty i já jsme při narození pořádně plakali, sáli z matčina prsu a nestarali se o postní dobu nebo kvatembrové dny…

Teď jsme se s pomocí Boží naučili vidět ve zdánlivé jednotvárnosti všedního dne dobu pravého pokání, spatium vere poenitentiae. A v tomto okamžiku jsme udělali předsevzetí o emendatio vitae, o polepšení svého života. Je to cesta k připravení se na milost a vnuknutí Ducha svatého v duši. A opakuji – s touto milostí přichází gaudium cum pace: dostaví se radost, pokoj a vytrvalost na naší cestě.

Umrtvování je solí našeho života. A to umrtvování je nejlepší, které – v nepatrných maličkostech po celý den – potírá žádost těla, žádost očí a pýchu života, ale pomáhá nám, abychom byli citlivější, vnímavější, otevřenější pro všechny ostatní. Nemáš ducha pravého umrtvování, jsi-li přecitlivělý, hledíš-li jen na svá sobecká přání, využíváš-li druhé, nedokážeš-li se zříci zbytečných věcí, a někdy i nutných, jsi-li smutný jen proto, že to nebo ono nejde podle tvých představ. Pravého ducha umrtvení budeš mít jen tehdy, když pochopíš, že se máš stát všem vším, abys zachránil aspoň některé (srov. 1 Kor 9,22).

Víra a rozum

Život modlitby a pokání i vědomí, že jsme Božími dětmi, z nás udělá hluboce zbožné křesťany, kteří jsou před Bohem jako malé děti. Zbožnost je ctnost dětí vůči jejich rodičům, a aby se dítě mohlo svěřit do náruče svého otce, musí být malé, potřebné. Často jsem rozjímal o tomto životě duchovního dětství, který je spojený se statečností, neboť vyžaduje silnou vůli, vyváženou zralost, pevný a otevřený charakter.

Být zbožný jako dítě; ale ne nevědoucí, neboť každý se musí věnovat podle svých schopností vážnému, vědeckému studiu víry; to všechno je teologie. Tedy: zbožnost dětí a bezpečná nauka teologů.

Touhu získat tyto teologické vědomosti – spolehlivou a pevnou křesťanskou nauku – působí především přání seznámit se s Bohem a zamilovat si ho. Současně to však přivádí věřící duše k tomu, aby hlouběji poznaly tento svět, který je dílem Stvořitele. Mnozí se znovu jednotvárně pokoušejí oživit domnělou neslučitelnost víry a vědy, Božího zjevení a lidského rozumu. K zdánlivé neslučitelnosti může dojít jenom tehdy, když nepochopíme skutečné cíle tohoto problému.

Jestliže svět pochází z Božích rukou, jestliže Bůh stvořil člověka podle svého obrazu a své podoby (srov. Gn 1,26) a jestliže mu dal jiskru svého světla, potom musí práce rozumu – i když může být velmi namáhavá – najít božský smysl, který mají samozřejmě všechny věci; a ve světle víry poznáme také jejich nadpřirozený smysl, který mají pro naše povýšení do řádu milosti. Nemusíme mít z vědy žádný strach, neboť každá skutečná vědecká práce usiluje o pravdu. A Kristus řekl: Ego sum veritas (Jan 14,6). Já jsem pravda.

Křesťan musí mít hlad po vědění. Neboť všechno – od péče o nejabstraktnější vědy až k řemeslnickým dovednostem – může a musí vést k Bohu. Neboť neexistuje lidská činnost, která by nemohla být posvěcována a sama by nebyla podnětem k našemu posvěcení a ke spolupráci s Bohem při posvěcování našich bližních. Světlo Kristova učedníka nesmí zůstat dole v údolí, ale musí svítit na vrcholu hory, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích (Mt 5,16).

Kdo takto pracuje, modlí se. Kdo takto studuje, modlí se. Kdo takto bádá, modlí se. Neustále docházíme ke stejnému závěru: všechno je modlitba, všechno nás může a musí vést k Bohu, ke stálému kontaktu s ním – od rána do večera. Každá poctivá práce může být modlitbou; a každá práce, která je modlitbou, je také apoštolátem. V naplno prožívaném a zároveň obyčejném životě tak duše sílí.

Víra a křesťanské povolání ovlivňuje celý náš život, nejenom některou jeho část. Vztah k Bohu je nutně vztahem odevzdanosti, naprosté odevzdanosti. Člověk víry vidí život ve všech jeho dimenzích z nového pohledu, z toho pohledu, který nám dává Bůh.

Vy, kdo se mnou dnes slavíte svátek svatého Josefa, pracujete všichni v různých povoláních, vytváříte domovy, patříte k nejrůznějším národnostem, jste různých jazyků i ras. Vzdělávali jste se ve školách nebo dílnách a kancelářích, po léta jste pracovali ve svém povolání, navázali jste pracovní i osobní vztahy se svými kolegy, měli jste podíl na řešení společných problému ve svých podnicích i ve společnosti.

Znovu vám připomínám, že to všechno není v rozporu s Božími záměry. Povolání být člověkem je součástí, a to velmi důležitou součástí, vašeho božského povolání. Proto se musíte posvěcovat a tím současně přispívat k posvěcování ostatních, svých bližních, právě tím, že posvěcujete vaši práci a vaše prostředí: zaměstnání nebo úřad, který naplňuje vaše dny, který zvláštním způsobem utváří vaši lidskou osobnost, které je vaším způsobem bytí ve světě; váš domov a rodinu, národ, v němž jste se narodili a který milujete.

Pravá úcta ke Kristovu Srdci

Všimněme si vší té nádhery, která se skrývá ve slovech „Nejsvětější Srdce Ježíšovo“. Když mluvíme o lidském srdci, nemáme na mysli pouze city, ale celého člověka, který miluje, má rád a má nějaký vztah k druhým lidem. A ve způsobu vyjadřování autorů Písma, kteří chtěli, abychom pochopili Boží záležitosti, je srdce považováno za souhrn i pramen, za výraz pro nejlepší obsah a prazáklad myšlenek, slov i skutků. Naším jazykem řečeno, člověk je takový, jaké má srdce.

V srdci se rodí radost: Pro tvou pomoc ať zaplesá mé srdce (Žl 13[12],6); lítost: Mé srdce je jako vosk, roztavuje se mi v útrobách (Žl 22[21],15); chvála Boha: Srdce mi překypuje radostnými slovy (Žl 45[44],2); rozhodnutí naslouchat Pánu: Plné důvěry je mé srdce (Žl 57[56],8); láskyplné bdění: Spím, ale mé srdce bdí (Pís 5,2); a také pochybnost a obava: Ať se vaše srdce nechvěje! Věříte v Boha, věřte i ve mne (Jan 14,1).

Srdce je schopno nejen cítit, ale i poznávat a rozumět. Boží zákon je přijímán v srdci (srov. Žl 40[39],9), v něm je zapsán (srov. Př 7,3). A Písmo ještě dodává: Ústa přece mluví to, čeho je srdce plné (Mt 12,34). Pán vmetl do tváře jednomu ze zákoníků: Proč smýšlíte špatně ve svém srdci? (Mt 9,4). A aby shrnul všechny hříchy, kterých se člověk může dopustit, řekl: Ze srdce vystupují špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, krádeže, křivá svědectví, rouhání (Mt 15,19).

Když se v Písmu svatém mluví o srdci, nejedná se o nějaký prchavý cit, který působí dojetí a slzy. Mluví se o srdci a myslí se tím osoba, která, jak vyjádřil Ježíš Kristus, se zaměřuje celá – duší i tělem – na to, co považuje za dobro: Vždyť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6,21).

A proto, když dnes mluvíme o Ježíšově Srdci, můžeme prokázat jistotu Boží lásky a opravdovost jeho oběti za nás. Když doporučujeme úctu k Nejsvětějšímu Srdci, doporučujeme, abychom se utíkali, celou svou osobností, svými city, svými myšlenkami, svými slovy i skutky, svou prací i svými radostmi k celému Ježíši.

Pravá úcta k Ježíšovu Srdci spočívá v poznávání Boha a v poznávání sama sebe, v následování Ježíše a utíkání se k němu – k tomu, který nás povzbuzuje, poučuje, vede. Při této úctě není místa pro žádnou povrchnost, ledaže člověk, po lidské stránce nedokonalý, nedokáže dobře chápat vtěleného Boha.