Seznam bodů

Naplnil Otcovu vůli

Jsem si jistý, že také dnes hledá Ježíš příbytek v našich srdcích. Prosme ho, aby nám odpustil naši osobní slepotu a nevděčnost. A prosme ho o milost, abychom před ním už nikdy své srdce neuzavřeli.

Pán nás nenechá v nejistotě o tom, že poslušnost, odevzdaná do Boží vůle, vyžaduje zřeknutí a oddanost, neboť láska se nedovolává svých práv: chce sloužit. Touto cestou šel jako první. Jak jsi poslouchal ty, Ježíši? Usque ad mortem, mortem autem crucis (Flp 2,8), ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Musíme se odpoutat od sebe, ochotně se „nechat vyrušit ze svého klidu“,ztratit svůj život z lásky k Bohu a k lidem. Chtěl jsi teď žít a nechtěl jsi, aby tě něco postihlo. Ale Bůh chtěl jinak. Jsou dvě vůle: tvá vůle musí být opravena, aby se sjednotila s Boží vůlí, ne abys přizpůsobil vůli Boží vůli své.

S velkou radostí jsem viděl, jak mnoho lidí dalo svůj život – jako ty, Pane: usque ad mortem, až k smrti. Svou sílu a své zaměstnání věnovali službě církvi, k prospěchu všech lidí.

Naučme se poslouchat, naučme se sloužit: není nic důstojnějšího než se dobrovolně chtít vydat a být užitečný druhým. Jestliže v nás vře pýcha a hrdost nás chce přesvědčit, že jsme nadlidé, potom přišel okamžik, abychom řekli „ne“, abychom řekli, že naše vítězství spočívá jedině v pokoře. Tím se sjednotíme s Kristem na kříži, ale ne mrzutě, úzkostlivě, nýbrž s radostným srdcem, neboť tato radost, která spočívá v zapomenutí na sebe, je nejlepším důkazem naší lásky.

Sloužit

Abychom takto jednali, abychom posvěcovali svou práce, je třeba především pracovat dobře, z lidského i nadpřirozeného hlediska poctivě. Chtěl bych nyní uvést něco, co je s tímto požadavkem v rozporu – jeden ze starých apokryfů vypráví: Ježíšův otec, který byl tesařem, vyráběl pluhy a jařma. Jednou – pokračuje toto vyprávění – měl udělat pro jistou významnou osobnost lůžko. Ale stalo se, že jedna z postranic byla kratší než druhá, a Josef nevěděl, co dělat. A tehdy malý Ježíš řekl svému otci: „Polož na zem obě prkna a na jednom konci je vyrovnej.“ Josef to udělal. Ježíš se postavil na druhý konec, vzal kratší prkno a natáhl je, až bylo dlouhé jako to první. Josef, jeho otec, se podivil tomu zázraku, objal chlapce, zahrnul ho polibky a řekl: „To mám ale štěstí, že mně dal Bůh toto dítě.“

Josef by zcela určitě z takového důvodu Bohu neděkoval, jeho práce přece taková být nemohla. Svatý Josef není člověk jednoduchých a zázračných řešení, ale člověk vytrvalého úsilí a – je-li to zapotřebí – i důvtipu. Křesťan ví, že Bůh koná zázraky, že je dělal před mnoha staletími, že je dělal i potom a že je dělá i nyní, protože non est abbreviata manus Domini (Iz 59,1), Hospodinova ruka není krátká, Boží moc není malá.

Ale zázraky jsou projevem spasitelné Boží všemohoucnosti, a nikoli prostředkem k vyřešení důsledků neschopnosti nebo prostředkem podporujícím naši pohodlnost. Zázrak, který od vás Pán žádá, je vytrvalost ve vašem křesťanském a božském poslání, posvěcování každodenní práce: zázrak, který promění každodenní prózu v báseň, v hrdinný epos, a to skrze lásku, s kterou děláte svou práci. Bůh od vás očekává smysl pro zodpovědnost, apoštolské úsilí a profesionální úroveň.

Jako heslo pro vaši práci vám proto mohu dát toto: sloužit. Protože chci-li něco udělat, musím to na prvním místě umět udělat. Nevěřím v dobrý úmysl člověka, který se nesnaží dosáhnout potřebných znalostí, aby správně splnil zadané úkoly. Nestačí jen chtít něco dělat dobře, ale je třeba umět to udělat dobře. Budeme-li opravdu chtít, budeme usilovat o to, aby to, co děláme, bylo po lidské stránce uděláno dokonale.

Ale i tato lidská služba, tato schopnost, kterou bychom mohli nazvat technickou, tato dovednost vykonávat vlastní povolání, by měla být ještě doplněna o to, co bylo základním rysem práce svatého Josefa a co by mělo být podstatné i u každého křesťana: je to duch služby, touha pracovat pro dobro ostatních lidí. Josefova práce nebyla práce, která by sledovala pouze vlastní seberealizaci, i když z něho jeho zaměstnání učinilo zralou výraznou osobnost. Tento patriarcha pracoval s vědomím, že plní Boží vůli, myslel při tom na dobro svých drahých, Ježíše a Marie, i na dobro všech obyvatel malého Nazareta.

Josef byl v Nazaretě pravděpodobně jedním z mála řemeslníků, ne-li jediným. Patrně tesařem. Ale, jak bývá zvykem v malých obcích, byl schopen dělat i jiné věci: opravit mlýn, který neběžel, nebo před příchodem zimy spravit díry ve střeše. Dobře vykonanou prací Josef jistě mnohým pomáhal z nesnází. Svou prací sloužil a pomáhal vytvářet příjemný život ostatním obyvatelům vesnice, jeho práce byla doprovázena úsměvem, vlídným slovem, poznámkou, řečenou jakoby mimochodem, ale takovou, která navrací víru a radost tomu, kdo ji skoro ztrácel.

Chléb a žeň: společenství se všemi lidmi

Ježíš je – jak jsem řekl na začátku – rozsévač, který skrze křesťany pokračuje ve své božské setbě. Kristus svírá obilí ve svých probodených rukou, smáčí je svou krví, omývá je, čistí je a rozhazuje do brázdy, kterou je svět. Rozhazuje zrna jedno za druhým, aby každý křesťan mohl ve svém prostředí vydávat svědectví o plodnosti smrti a vzkříšení našeho Pána.

Jsme-li v Kristových rukou, měli bychom se sytit jeho spasitelskou krví, nechat se rozhazovat jako zrna, přijímat svůj život podle Boží vůle. A přesvědčovat se, že, aby semeno přineslo úrodu, musí padnout do země a odumřít (srov. Jan 12,24–25). Teprve potom vyroste stéblo a na něm klas. Z klasu je pak chléb, který bude Bohem proměněn v Kristovo tělo. Tak se znovu spojíme s Kristem, který byl naším rozsévačem. Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10,17).

Mějme stále na paměti, že žádný plod nevyroste bez předchozí setby, je tedy třeba velkoryse rozhazovat Boží slovo, pracovat na tom, aby lidé poznali Krista a pocítili po něm hlad. Tento svátek Corpus Christi – svátek Těla Kristova, chleba života – je vhodnou příležitostí, abychom se zamysleli, nad tímto hladem, který lze v dnešním světě pozorovat: hladem po pravdě, po spravedlnosti, po jednotě a po míru. Tváří v tvář hladu po míru bychom měli opakovat se svatým Pavlem: Kristus je náš pokoj, pax nostra (Ef 2,14). Hlad po pravdě nám má připomenout, že Ježíš je cesta, pravda a život (srov. Jan 14,6). Těm, kdo usilují o jednotu, bychom měli ukázat Krista prosícího, abychom byli consummati in unum, v dokonalé jednotě (Jan 17,23). Hlad po spravedlnosti nás má dovést k původnímu zdroji svornosti mezi lidmi: musíme si uvědomit, že jsme děti jednoho Otce, tedy bratři.

Mír, pravda, jednota, spravedlnost. Jak se to zdá někdy obtížné překonávat různé bariéry bránící lidskému soužití! A přece, my křesťané, jsme povoláni, abychom uskutečňovali tento velký zázrak bratrství, abychom s pomocí Boží milosti dosáhli toho, že se lidé budou chovat křesťansky, budou nést břemena jedni druhých (srov. Gal 6,2), jsme povoláni žít přikázání lásky, která je svorníkem dokonalosti a naplněním zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10).

Nesmíme si však zakrývat skutečnost, že je toho ještě mnoho, co zbývá udělat. Jednou, když pozoroval jemné vlnění nalitých klasů, řekl Ježíš svým učedníkům: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,37–38). Stejně jako tenkrát, i dnes je málo dělníků, kteří by snášeli břímě dne i horka (srov. Mt 20,12). A jestliže my, kdo pracujeme, nebudeme věrni, dojde k tomu, o čem píše prorok Joel: Pole bylo zpustošeno, naříkala ornice, neboť to tam je obilí, vyschl mošt, žárem vyprahl olej. Hanběte se, rolníci, naříkejte, vinaři, pro pšenici a ječmen, veta je po sklizni pole (Jl 1,10–11).

Sklizeň na poli přijde nazmar, nebudeme-li ochotni velkoryse přijmout neustálou práci, práci, která může trvat dlouho a být únavná: nebudeme-li ochotni obdělávat půdu, zasévat semena, hlídat pole, žnout, mlátit… Boží království se buduje v lidských dějinách, v čase. Bůh nám všem svěřil tento úkol a nikdo si nemůže myslet, že je od něho osvobozen. Až se dnes budeme klanět Kristu v eucharistii, pomysleme na to, že ještě nenastal čas odpočinku, že je třeba ještě pracovat.

V Knize Přísloví se uvádí: Kdo vzdělává svou půdu, má chleba dosyta (Př 12,11). Snažme se aplikovat tento výrok duchovně: ten, kdo neobdělává Boží roli, ten, kdo není věrný Božímu poslání a neslouží ostatním, nepomáhá jim poznávat Krista, ten sotva pochopí, co je to eucharistický chléb. Nikdo si neváží něčeho, co ho nestálo žádné úsilí. Abychom dovedli ocenit a milovat eucharistii, musíme projít Ježíšovou cestou, jeho postupem: být obilím, odumřít pro sebe sama, vstát k novému životu a vydat hojný užitek: stonásobný (srov. Mk 4,8).

Tuto cestu lze shrnout do jednoho slova: milovat. Milovat znamená mít velké srdce, spoluprožívat starosti lidí z našeho okolí, umět odpouštět a mít pochopení: obětovat se s Kristem za duše bližních. Budeme-li milovat jako Kristus, naučíme se sloužit a budeme ochotni odhodlaně a s láskou hájit pravdu. Abychom takto milovali, je třeba vytrhnout ze svého života všechno to, co v nás narušuje Kristův život: skon k vlastnímu pohodlí, pokušení sobectví, snahu o vlastní vyniknutí. Jen když v sobě budeme prožívat Ježíšův život, budeme ho i moci předávat druhým, jen tehdy, když na sobě zakusíme odumření obilného zrna, když budeme pracovat v hlubinách země a přeměňovat ji zevnitř, budeme schopni ji i zúrodňovat.