Seznam bodů

Když se pak blíží hodina utrpení, Ježíš chce názorným způsobem ukázat svůj královský majestát a slavně vjíždí do Jeruzaléma, ale na oslu! Bylo psáno, že Mesiáš má být král pokorný: Řekněte siónské dceři: hle tvůj král k tobě přichází pokorný, sedí na oslu, na oslátku té, která je podrobena jhu.

A při poslední večeři se Kristus chce rozloučit se svými učedníky, připravuje se na večeři, zatím co oni se zaplétalo do nevím kolikátého sporu o to, kdo z této skupiny bude považován za největším. Ježíš vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněné plátno. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je plátnem, které měl uvázáno kolem pasu.

A zase učí příkladem, skutkem. Ježíš se sklání před učedníky, kteří se přeli z pýchy a vychloubačnosti, a s láskou plní úkol služebníka. Potom se vrací ke stolu a říká jim: Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dojímá mě tato Kristova ohleduplnost, protože netvrdí: když to dělám já, tím spíše byste to měli dělat vy. Staví se s nimi na stejnou úroveň, nečiní na nikoho žádný nátlak: laskavě kárá nedostatek velkodušnosti těchto mužů.

Jako oněm dvanácti i nám může Pán stále radit: exemplum dedit vobis , dal jsem vám příklad pokory. Stal jsem se služebníkem, abyste i vy dokázali s tichým a pokorným srdcem sloužit všem lidem.

Nevěřte ani trochu těm, kdo tvrdí, že ctnost pokory znamená lidské pokoření nebo věčné odsouzení ke smutku. Cítit se jako zadrátovaná hliněná nádoba je zdrojem neustále radosti, znamená to, že uznávám před Bohem svou nepatrnost, že jsem dítě, syn. A existuje snad větší radost než ta, že se cítíme sice jako malí a slabí, ale víme, že jsme Boží děti? Proč vlastně my lidé upadáme do smutku? Protože náš život se nevyvíjí tak, jak jsme očekávali, protože vyvstávají překážky, které nám brání dělat to, co chceme nebo nám to alespoň ztěžují.

Nic z toho se nemůže stát, když člověk prožívá nadpřirozeně Boží synovství. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Ať jsou smutni ti, kdo se zatvrzele nechtějí uznat za Boží děti, říkávám od nepaměti.

Na závěr najdeme v dnešní liturgii dvě prosby, které by měly vycházet z vašeho i z mého srdce jako střelná modlitba: všemohoucí Bože, dej, ať si skrze Božská tajemství vždy zasloužíme dary nebeské A prosíme tě, Pane, dovol nám, abychom ti bez přestání podle tvé vůle sloužili. Sloužit a zase sloužit, moje synové, to je náš úkol, být služebníky všech, aby v našich dnech neustále rostl věrný lid.

A proto se nechte přesvědčit, že když si skutečně přejeme následovat našeho Pána a věrně sloužit Bohu i celému lidstvu, musíme se umět odpoutat sami od sebe, nesmíme lpět na své inteligenci, zdraví, cti, vznešených plánech, úspěchu, zdaru.

Mám při tom na mysli —protože až sem musí dojít tvé rozhodnutí— i ty poctivé plány, kterými chceme výhradně oslavovat Boha a chválit ho. Budeme se řídit touto jasnou a pevnou zásadou: Pane, chci to či ono, jen když se to líbí Tobě, protože když ne, proč mě by to mělo zajímat? Zasadíme tak smrtelnou ránu sobectví a pýše, které se jako hadi kroutí v každém svědomí. A zároveň dosáhneme pravého pokoje pro svou duši a nebudeme na ničem lpět, a tak budeme tím více a důvěrněji poznávat Boha.

Abychom mohli napodobovat Krista, musíme mít své srdce zcela oproštěné ode všeho, co nás svazuje: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši. A k tomu vysvětluje sv. Řehoř: nestačilo by, abychom žili oproštěni od věcí, kdybychom se nedokázali vzdát sami sebe. Ale kam se dostaneme? Vlastně všeho vzdává, jestliže si sám nechá?

Musíte vědět, že jsme na jedné straně hříšníci a na druhé straně Boží tvorové. Na jedné straně jsme byli stvořeni, na druhé straně jsme tu kvůli sobě samým. Odvrhněme to, čím jsme se stali skrze hřích a buďme takoví, jakými jsme byli utvořeni skrze milost. Tak ten, kdo byl pyšný, když se obrátí ke Kristu, se stává pokorným, zapřel sám sebe; když se smilný člověk obrátí a žije zdrženlivě, i on odvrhuje to, čím byl dříve; když nějaký lakomec přestane dychtit po majetku a místo toho, aby se zmocňoval cizího, začne být štědrý, i on se zřekl sám sebe.

Jsme normální lidé, obyčejní křesťané, žijící ve společnosti, a Pán chce, abychom byli svatí, abychom apoštolovali právě ve svém pracovním prostředí, to je, abychom se posvěcovali svou prací, abychom posvěcovali tuto práci a napomáhali k tomu, aby se i druzí lidé touto prací posvěcovali. Věřte, že právě v tomto prostředí vás očekává Bůh jako Otec a Přítel, myslete na to, abyste zodpovědnou prací, kromě toho, že se jí živíte, přispívali i k rozvoji společnosti, ulehčovali břemena druhých lidí a přispívali na různá díla —na místní i světové úrovni— ve prospěch lidí i národů, kterým se daří hůře.

Před více než 25 let jsem chodil do jedné charitativní jídelny pro žebráky, kteří za den ne jedli jiné jídlo než to, co se tam rozdávalo. Bylo to velká místnost, s kterou se starala skupinka dobročinných žen. Po prvním rozdílení jídla přicházeli sebrat zbytky ještě další žebráci a mezi lidmi této druhé skupiny zaujal mou pozornost jeden člověk, který měl vlastní kovovou lžíci. Opatrně je vždy vytáhl z kapsy, žádostivě, požitkářsky se na ni podíval, a když snědl svou porci, znovu se zadíval na tu lžíci a jeho oči, jako by říkaly: je moje!, pečlivě ji olízal a spokojeně ji zase zastrčil mezi záhyby svých chatrných šatů. Opravdu byla jeho! Ubohý chudák, který se mezi svými druhy v neštěstí považoval za boháče.

Znal jsem tehdy jednu dámu s vysokým šlechtickým titulem "Grande de Espaňa". Před Bohem to nic neznamená: všichni jsme si rovni, všichni jsme potomci Adama a Evy, slabí lidé, mající své dobré vlastnosti i své chyby, schopni —když Bůh dopustí— těch nejhorších zločinů. Skrze Kristovo vykoupení neexistuje žádný rozdíl zdůvodnitelný rasou, jazykem, barvou pleti, rodem, majetkem… všichni jsme Boží děti. Ta žena, o které mluvím, bydlela ve vznešeném šlechtickém sídle, ale sama pro sebe neutratila ani dvě pesety za den. Ale naopak velmi štědře odměňovala své služebnictvo a zbylé prostředky věnovala na pomoc potřebným. Ona sama žila velmi chudě. Tato žena měla velký majetek, po kterém touží mnoho lidí, ale ona byla osobně chudá, žila v odříkání, ode všeho zcela oproštěná. Pochopili jste mě? Ostatně stačí zaposlouchat se do slov našeho Pána: blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.

Jestliže i ty chceš mít tohoto ducha odříkání, radím ti, abys byl skoupý sám k sobě a velmi štědrý vůči druhým; vyvaruj se zbytečných výdajů kvůli přepychu, rozmaru, marnivosti, pohodlí… nevymýšlej si zbytečné potřeby. Jedním slovem, nauč se od svatého Pavla žít v odříkání a žít v hojnosti, v sytosti i v hladovění, s nadbytkem i s nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. A jako apoštol Pavel i my zvítězíme v tomto duchovním boji, budeme—li mít volné, ničím nespoutané srdce.

Všichni kdo vcházíme na zápasiště víry, píše sv. Řehoř Veliký, berem na sebe úkol bojovat proti zlým duchům. Ďábel na tomto světě nic nemá, a jelikož útočí nahý, i my musíme bojovat nazí. Protože když někdo bude bojovat oblečen s někým, kdo na sobě nic nemá, bude brzy poražen, protože jeho protivník ho má za co popadnout. A co jiného jsou věci tohoto světa než jakési oblečen?