Seznam bodů

Tento týden, který křesťanský lid na mnoha místech tradičně nazývá Svatým týdnem, nám opět umožní uvažovat – živěji si zpřítomnit – o těch hodinách, kdy se naplnil Ježíšův život. Všechno, co nám v těchto dnech připomínají nejrůznější projevy zbožnosti, ukazuje, že na konci utrpení stojí vzkříšení, které je, jak píše svatý Pavel, základem naší víry (srov. 1 Kor 15,14). Tuto cestu bychom však neměli projít s přehnaným spěchem, neměli bychom zapomenout na velmi prostou pravdu – nebudeme moci mít účast na Pánově vzkříšení, jestliže se nespojíme s jeho utrpením a smrtí (srov. Řím 8,17). Abychom mohli na konci Svatého týdne doprovázet Krista do jeho slávy, musíme nejdřív pochopit jeho oběť a cítit se jedno s ním – který visí mrtvý na Kalvárii.

Velkomyslná Kristova oběť se staví proti hříchu; tuto skutečnost těžko doznáváme, ale nedá se popřít; je to mysterium iniquitatis, nevysvětlitelná zloba tvora, který se pyšně pozvedá proti Bohu. Tento příběh je tak starý jako samo lidstvo. Připomeňme si pád našich prarodičů, potom veškeré zlo, které lemuje cestu lidstva a nakonec naše osobní vzpoury. Sotva dokážeme změřit zkázu, která vězí v hříchu, a pochopit, co o tom říká víra. Musíme si uvědomit, že i mezi námi lidmi se tíha urážky měří podle postavení uraženého, jeho osobních kvalit, společenského postavení, schopností. A hříchem uráží člověk Boha: tvor se rouhá svému Stvořiteli.

Ale Bůh je láska (1 Jan 4,8). Hlubiny zla, které představuje hřích, jsou přemostěny nekonečnou láskou. Bůh se člověka nevzdává. Podle Božího plánu spásy oběti Starého zákona nestačí odčinit naše hříchy a obnovit ztracenou jednotu. Bylo nutné, aby se obětoval člověk, člověk, který je Bůh. K tomuto nevyzpytatelnému tajemství se poněkud přiblížíme, když si představíme, jak se Nejsvětější Trojice, stále spojená v nejdůvěrnější výměně lásky, uradila a od věčnosti rozhodla, že jednorozený Boží Syn přijme lidskou podobu, vezme na sebe naši bídu a naše bolesti a dá se přibít na dřevo kříže.

Celý Kristův život od jeho narození v Betlémě není nic jiného než vroucí přání naplnit výkupný úradek Otce. Po tři roky, kdy učedníci žili v jeho blízkosti, slyšeli, jak neúnavně opakuje, že jeho pokrmem je konat vůli toho, který ho poslal (srov. Jan 4,34). A svou oběť dokončí odpoledne prvního Velkého pátku. Sklonil hlavu a skonal (Jan 19,30). Těmito slovy nám popisuje svatý Jan Kristovu smrt. Pod břemenem kříže, obtížený vinou všech lidí, umírá Ježíš pro naše těžké a hanebné hříchy.

Dívejme se na Pána, jak je z lásky k nám ztrýzněn od paty až k hlavě. Před staletími napsal duchovní autor slova, která se k této skutečnosti přibližují, i když ji plně nevystihují: Tělo Pána je obraz utrpení. Před tímto zmučeným Kristem, před tímto neživým tělem, sňatým z kříže a odevzdaným matce, před tímto rozdrásaným Ježíšem bychom mohli dojít k závěru, že tato událost je nejjasnějším důkazem jeho ztroskotání. Kde jsou zástupy těch, kdo šli za ním? A kde je království, které ohlašoval? A přece neztroskotal, ale zvítězil. Kristus má teď ke vzkříšení blíž než kdy dříve, má blíž k zjevení slávy, kterou vybojoval svou poslušností.

Kristova smrt nás volá k plnému křesťanskému životu

Představili jsme si drama na Kalvárii. Řekl bych, že to byla první a původní mše svatá a sloužil ji sám Ježíš Kristus. Ježíš, jednorozený Syn, na sebe bere kříž, nástroj svého umučení – jeho oběť je Otcem přijata. Plod kříže je Duch svatý, který se vylévá na lidstvo (srov. Řím 3,24n; Žid 10,5n; Jan 7,39).

V tragédii Kristova umučení se naplňuje náš vlastní život a dějiny celého lidstva. Svatý týden se nemůže snižovat na pouhou vzpomínku, protože je rozjímáním Kristova tajemství, které pokračuje v našich duších; křesťan je vybízen, aby byl alter Christus, ipse Christus, druhý Kristus, sám Kristus. Při křtu jsme všichni byli ustanoveni za kněze našeho života: Abychom přinášeli duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5), abychom každý skutek konali z poslušnosti k Boží vůli a tak pokračovali v poslání Boha-Člověka.

Ale právě na tomto pozadí zvlášť jasně vyniká naše ubohost a naše osobní chyby. Nesmí nás to však připravit o odvahu, ani nás to nesmí vehnat do rukou těch, kteří nemají žádné ideály. Neboť Pán chce, abychom se takoví, jací jsme, podíleli na jeho životě a bojovali, abychom se stali svatými. Svatost! Jak často jsme toto slovo vyslovili, jako by to byla prázdná fráze. Pro mnohé je to zcela nedosažitelný ideál, předmět askeze, ne však konkrétní cíl a živá skutečnost. První křesťané tak nesmýšleli, neboť se často a zcela samozřejmě oslovovali jménem „svatý“. Zdraví vás všichni svatí (srov. Řím 16,15), zdravte každého svatého v Kristu Ježíši (srov. Flp 4,21).

Teď, při pohledu na horu Kalvárii, kde Ježíš už zemřel, a ještě se neukázala sláva jeho vítězství, se nám nabízí výborná příležitost, abychom svou touhu po křesťanském životě a svatosti prověřili, úkonem víry odpověděli na svou ubohost a v důvěře v Boží pomoc si udělali předsevzetí, že všední věci budeme konat s láskou. Zkušenost hříchu nás musí bolet a vést ke zralejšímu a hlubšímu rozhodnutí, že budeme věrní, skutečně se sjednotíme s Kristem a vytrváme – ať to stojí cokoli – v onom kněžském poslání, které Ježíš uložil všem svým učedníkům a které nás vybízí, abychom byli solí a světlem světa (srov. Mt 5,13–14).

Přes nedostatky naší současné situace – dosud v nás nějakým způsobem bydlí hřích – křesťan jasně chápe celou novou nádheru svého Božího synovství, když je plně svoboden, protože pracuje na díle svého Otce, když se dokáže trvale radovat, protože nic není schopno zničit jeho naději.

A právě tehdy je i schopen obdivovat všechny krásy a divy této země, je schopen ocenit krásu a dobrotu, je schopen milovat dokonale a s čistotou, pro kterou je stvořeno lidské srdce. Když se bolest nad hříchem nezvrhne v hořké, zoufalé nebo pyšné gesto, protože výčitky svědomí a uznání lidské slabosti přivedou křesťana zpět na cestu ztotožnění se spasitelným Kristovým úsilím a k pocitu hlubší solidarity s ostatními lidmi. Když konečně na sobě křesťan zřetelně zakusí sílu Ducha svatého tak, že ho jeho vlastní poklesky nesrážejí dolů, protože jsou výzvou, aby začal znovu a nadále byl věrným Kristovým vyznavačem na všech křižovatkách této země, přes osobní potíže, kterými v těchto případech obvykle bývají lehké prohřešky, které sotva zakalí duši; a i kdyby to byly těžké hříchy, svátostí smíření, vzbuzením lítosti se člověk opět může smířit s Bohem a být dobrým svědkem jeho milosrdenství.

Taková je tedy ve stručnosti – lze to ostatně sotva vyjádřit lidskými slovy – nádhera víry, nádherný je i život křesťana, nechá-li se vést Duchem svatým. Nemohu tedy zakončit jinak než prosbou z liturgického hymnu ze slavnosti Seslání Ducha svatého, který je ohlasem nepřetržité modlitby celé církve:

Přijď, Tvůrce, Duchu svatý k nám

a navštiv myslí našich chrám,

sestup z nebeské výsosti,

duše nám naplň milostí.

Nauč nás Boha Otce znát

a Syna jeho milovat

a v tebe, Duchu svatý, zas

důvěřovati v každý čas.