Seznam bodů

Budeme rozjímat nad texty dnešní mše svaté, středy pašijového týdne, abychom uměli rozlišit ono správné být roven Bohu od nesprávného být jako Bůh. Budeme mluvit o pokoře, protože pokora je ctnost, která nám pomáhá poznat nejen naši vlastní ubohost, ale i naši velikost.

Naše ubohost je očividně zřejmá. Nemám na mysli přirozenou omezenost: mnoho velkých snů se nikdy neuskuteční třeba jen pro nedostatek času. Mám na mysli to, co děláme špatně, naše pády, pochybení, kterým bychom se mohli vyhnout a nevyhneme se. Neustále pociťujeme svou vlastní nedokonalost, ale někdy se zdá, že je toho moc, naše ubohost se projevuje neobyčejně výrazně, abychom si uvědomili, jak jsme malí a že nestojíme za nic. Co v takovém případě dělat?

Expecta Dominum, důvěřuj v Hospodina, radí nám církev v lásce a víře žij z naděje. Viriliter age, jednej rozhodně, buď silný. Co na tom záleží, že jsme stvořeni z hlíny, když máme svou naději v Bohu? A když člověk někdy upadne nebo klesne —není ovšem nutné, aby k tomu došlo— může dostat lék, tak jako se to děje v běžném životě, když se jedná o naše tělesné zdraví. A může se začít znova.

Všimli jste si, jak v některých rodinách chrání nějakou vzácnou a křehkou věc, na příklad džbán, aby se nerozbila? A jednou ho dítě při hře shodí na zem a tato drahocenná památka se rozbije na několik kusů. Je to velmi nepříjemné, ale ihned se nabízí náprava: jednotlivé kusy se složí dohromady, pečlivě se slepí a po této opravě je džbán pěkný jako dříve.

A když ta věc je z porcelánu nebo z keramiky, obvykle stačí je zadrátovat a zase drží pohromadě. A takto opravená nádoba má zase svůj původní půvab.

Nyní si převedeme tento příklad do duchovního života. Když vidíme svou ubohost, své hříchy, své omyly —i kdyby byly Boží milostí nedůležité— uchylme se k modlitbě a řekněme našemu Pánu: Pane, poskytni mé ubohosti, mé křehkosti, mé rozbité nádobě z hlíny několik drátků— a skrze mou lítost a tvé odpuštění— budu silnější a lepší než dříve. Tuto útěšnou modlitbu bychom měli opakovat vždy tehdy, když se rozbije naše ubohá hliněná nádoba.

Neměli bychom však své křehkosti věnovat příliš mnoho pozornosti, nemělo by nás překvapovat, když zjistíme, že se naše chování kvůli nějaké maličkosti zhoršuje, důvěřujte v Pána, který je vždy ochoten pomoci: Hospodin je mé světlo a má spáse, koho bych se bál? Nikoho. Obracejme se takto s důvěrou k našemu nebeskému Otci a nemějme strach z nikoho a z ničeho.

Jak se máme modlit? Odvažuji se tvrdit a nebojím se, že bych se mýlil, že existuje mnoho, nekonečně mnoho způsobů, jak se modlit. Ale já bych si přál, abyste se modlili jako Boží děti, aby vaše modlitba nebyla tlacháním pokrytců, kteří by měli vyslechnout Ježíšova slova: Ne každý, kdo mi říká: "Pane! Pane!", vejde do nebeského království (Mt 7,21). Ti, kdo jednají pokrytecky, snad dosáhnou zvuku modlitby, píše sv. Augustin, ale ne jejího hlasu, protože v tom není pravý život a chybí snaha plnit vůli Otce. Ať naše volání "Pane" je spojeno s účinnou touhou uskutečňovat vnitřní popudy, jež v naší duši probouzí Duch svatý.

Měli bychom se snažit o to, aby na naší straně nebyl ani stín nějaké obojetnosti. Prvním předpokladem k vymýcení tohoto zla, které Pán tak tvrdě odsuzuje, je snaha vypěstovat si jasný odpor k hříchu. Měli bychom velice silně a upřímně pociťovat - srdcem i rozumem - hrůzu ze smrtelného hříchu. Zároveň by však v nás měl být zakořeněn odpor k jakémukoli lehkému hříchu, k jakémusi obojetnému počínání, jež nás sice nezbavuje milosti posvěcující, ale zanáší cesty, kterým k nám tato milost přichází.