Seznam bodů

Budeme rozjímat nad texty dnešní mše svaté, středy pašijového týdne, abychom uměli rozlišit ono správné být roven Bohu od nesprávného být jako Bůh. Budeme mluvit o pokoře, protože pokora je ctnost, která nám pomáhá poznat nejen naši vlastní ubohost, ale i naši velikost.

Naše ubohost je očividně zřejmá. Nemám na mysli přirozenou omezenost: mnoho velkých snů se nikdy neuskuteční třeba jen pro nedostatek času. Mám na mysli to, co děláme špatně, naše pády, pochybení, kterým bychom se mohli vyhnout a nevyhneme se. Neustále pociťujeme svou vlastní nedokonalost, ale někdy se zdá, že je toho moc, naše ubohost se projevuje neobyčejně výrazně, abychom si uvědomili, jak jsme malí a že nestojíme za nic. Co v takovém případě dělat?

Expecta Dominum, důvěřuj v Hospodina, radí nám církev v lásce a víře žij z naděje. Viriliter age, jednej rozhodně, buď silný. Co na tom záleží, že jsme stvořeni z hlíny, když máme svou naději v Bohu? A když člověk někdy upadne nebo klesne —není ovšem nutné, aby k tomu došlo— může dostat lék, tak jako se to děje v běžném životě, když se jedná o naše tělesné zdraví. A může se začít znova.

Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost, učí apoštol sv. Petr. V každé době, v každém postavení, neexistuje jiná cesta —abychom měli Boží život— než cesta pokory. Je tomu snad tak, že se Bůh těší z naší pokory? Ne. Čeho by dosáhl naším ponížením ten, který všechno stvořil, všechno chrání a všechno řídí, dokud to žije? Bůh se přeje naši pokoru pouze proto, abychom se vyprázdnili od sebe samých, aby pak On nás mohl naplnit, chce, abychom mu nekladli překážky, aby —po lidsku řečeno— se do našeho ubohého srdce vešlo více milosti. Protože ten Bůh, který nás povzbuzuje k pokoře, je ten, který přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené, způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všechno.

Vysvoboď mě ode všeho zlého a záludného, co je v člověku. Opět k nám promlouvá text dnešní mše svaté o tom správném být roven Bohu, mluví o tom, z jak špatného těsta jsme utvořeni, staví nám před oči všechny špatné sklony. A potom prosí: emitte lucem tuam, sešli své světlo a pravdu, které mě vedly a převedly na tvou svatou horu. Ani vám nemusím vyprávět, jak jsem byl dojat, když jsem recitoval tato slova mezizpěvu.

Jak bychom měli jednat, abychom dosáhli tohoto správného být roven Bohu? V Evangeliu čteme, že Ježíš nechtěl jít do Judska, protože mu židé ukládali o život. Ten, který svou vůlí mohl odstranit své nepřátele, používal jen lidských prostředků. Ten, který byl Bohem, a stačilo jeho rozhodnutí, aby změnil situaci, nám zanechal nádherné ponaučení: nešel do Judska. Jeho příbuzní mu řekli: odejdi odtud do Judska, aby i tvoji učedníci se obdivovali tvým skutkům, které konáš. Chtěli, aby udělal zázrak. Vidíte? To je ukázka toho být roven Bohu správného i špatného.

Správné být roven Bohu: V tebe nechť doufají —říká Ofertorium— všichni, kdo znají tvé jméno, Hospodina, protože ty nikdy neopouštíš ty, kdo tě hledají. A nastává radost této zadrátované hliněné nádoby, protože jsi nezapomněl na prosby pokorných.

Stačí, abychom se zmínili o několika projevech lásky vtěleného Boha, a jeho velkomyslnost se musí nutně dotknout našeho srdce, zapálí nás a jemně nás vede ke kajícné lítosti nad naším jednáním, tak často špatným a sobeckým. Ježíš Kristus nemá nic proti tomu, aby se ponížil a aby nás tak pozvedl z naší slabosti k důstojnosti Božích dětí, svých bratří. Ale my, ty i já, se tak často pyšníme schopnostmi a nadáním, které jsme dostali, a tak se vyvyšujeme nad ostatní lidi, jako by zásluhu na tom, že něco uděláme poměrně dokonale, jsme měli výhradně my sami: Máš něco, co bys nedostal od Boha? A když jsi dostal, proč se vychloubáš, jak bys to nedostal?

Když budeme uvažovat o tom, jak se Bůh zcela odevzdal a ponížil —říkám to proto, abyste o tom přemýšleli každý sám a myslel při tom sám na sebe— pak domýšlivost pyšného člověka se jeví jak strašný hřích, právě protože jeho jednání je přesně opačné, než jaké nám ukázal Ježíš Kristus svým příkladem. Přemýšlejte o tom dobře: On, Bůh, se pokořil. A člověk, pyšný na své "já", se snaží za každou cenu povyšovat a nechce uznat, že je stvořen z hlíny.