Seznam bodů

Děti Boží. Nositelé jediného plamene, který je schopen osvětlovat pozemské cesty duší, jediné záře, ve které se nikdy nemohou objevit temnoty, stíny ani polostíny.

Pán nás používá jako pochodně, aby toto světlo zářilo… Na nás záleží, zda mnozí setrvají v temnotách, nebo budou kráčet po stezkách vedoucích do života věčného.

Bůh je můj Otec! Rozjímáš—li o tom, nikdy již na tuto myšlenku nezapomeneš.

Ježíš je můj milovaný Přítel! (další vzrušující objev), který mě miluje šílenou láskou svého božského Srdce.

Duch svatý je můj Utěšitel!, který řídí všechny mé kroky.

Dobře to promysli. Ty patříš Bohu a… Bůh je tvůj.

Můj Otče — obracej se na něj takto, s důvěrou —, jenž jsi na nebesích, shlédni na mě s láskou a soucitem a dej, ať opětuji tvou lásku.

Roztav a zažehni mé bronzové srdce, očisti ohněm mé neumrtvené tělo, naplň mou mysl nadpozemským světlem, dej, ať můj jazyk hlásá Lásku a Slávu Kristovu.

Kristus, který vystoupil na Kříž s rozepjatými pažemi, s gestem věčného Kněze, počítá s námi — kteří nejsme ničím! — že přineseme „všem“ lidem plody Vykoupení.

S radostí spočíváme, Pane, ve Tvé zraněné dlani. Sevři nás pevně! Stiskni nás, ať ztratíme všechnu pozemskou špatnost! Ať se očistíme, zažehneme a zůstaneme zkropeni tvou Krví!

A potom nás odhoď daleko!, daleko, a ať toužíme hojně sklízet, ať z Lásky k Tobě toužíme po stále plodnější setbě.

Neměj strach, neznepokojuj se, nediv se ničemu ani se nenech ovládat falešnou obezřetností.

Volání k plnění Boží vůle — stejně jako povolání — je náhlé, tak jako tomu bylo u apoštolů: setkali se s Kristem a následovali ho.

Nikdo nepochyboval: poznali Krista a okamžitě ho následovali.

Nadešel nám den spásy, den věčnosti. Opět slyšíme zvuk píšťaly božského pastýře a jeho láskyplná slova: Vocavi te nomine tuo — povolal jsem tě tvým jménem.

Jako naše matka — i On nás volá jménem. A co víc — jménem láskyplným, důvěrným. Tam, v nitru tvé duše volá a je třeba mu odpovědět: Ecce ego, quia vocasti me,tady jsem, volal jsi mě, a být rozhodnut, že tentokrát se čas nepřevalí jako voda kamenitým korytem, aniž by kdekoliv zanechala stopy.

Žij v blízkosti Krista! Musíš se stát další osobou v evangeliu a žít společně s Petrem, Janem, Ondřejem…, protože Kristus žije i nyní: Iesus Christus, heri et hodie, ipse et in saecula! Ježíš Kristus žije!, dnes jako včera: je stejný včera i dnes i navěky!

Pane, dej, ať jsou tvé děti jako rozpálené, žhavé uhlí, bez šlehajících, z dálky viditelných plamenů. Uhlí, které zažehne první plamínek v každém srdci, s nímž se setká.

Ty způsobíš, že se toto jiskření změní v požár. Vím a sám jsem viděl, s jakým porozuměním rozdmýchávají tví andělé žhavý popel v srdcích… A srdce bez popele nemůže nebýt tvoje.

Mysli na to, co říká Duch svatý, a naplň se úžasem i vděčností: Elegit nos ante mundi constitutionem — vyvolil si nás ještě před stvořením světa, ut essemus sancti in conspectu eius! — abychom byli před ním svatí.

Být svatým není snadné, ale ani obtížné. Být svatým znamená být dobrým křesťanem, podobat se Kristu. Ten, kdo se nejvíce podobá Kristu, je nejvíce křesťanem, nejvíce náleží Kristu a je nejsvětější.

A jaké máme prostředky? Tytéž jako první věrní, kteří spatřili Ježíše nebo ho poznali prostřednictvím vyprávění apoštolů či evangelistů.

Jaký dluh máš vůči svému Bohu Otci! Dal ti život, rozum, vůli… Dal ti svou milost — Ducha svatého, Ježíše v Nejsvětější svátosti, boží synovství, svatou Pannu, Matku Boží i Matku naši, dal ti možnost účastnit se mše svaté a udílí ti (tolikrát!) odpuštění tvých hříchů. Dal ti nesčetné dary a některé z nich jsou mimořádné.

— Řekni mi, synu, jak jsi odpověděl? Jak mu odpovídáš teď?

Nevím, co se stává tobě…, ale musím ti svěřit své dojetí poté, co jsem si přečetl slova proroka Izajáše: Ego vocavi te nomine tuo, meus es tu! — Povolal jsem tě, přivedl jsem tě do své církve, jsi můj! Kéž mi Bůh říká, že jsem jeho! Připadá mi, že Láskou zešílím!

Pane Ježíši, posiluj naše duše, urovnej naši cestu a, především, opoj nás Láskou!… Učiň nás živými hranicemi, které by zapálily zemi božským ohněm, jejž jsi ty přinesl.

Přiblížit se ještě blíž k Bohu znamená být ochoten k novému obrácení, k novému polepšení, k touze pozorně naslouchat jeho vnuknutím, svatým přáním, která zasévá do našich duší, a uvádět je ve skutky.

Na co jsi pyšný? Vždyť vše, co tě podněcuje, pochází od něho. Jednej podle toho.

Jakou úctu, jaký obdiv, jakou lásku jsme povinni cítit k jedné jediné duši, uvědomíme—li si, že Bůh ji miluje jako své vlastnictví.

Přání: Kéž bychom chtěli využívat všechny dny, které nám dává Bůh, pouze k tomu, abychom mu vzdávali díky.

Přeji si, aby ses choval jako Petr a jako Jan, abys v modlitbě přednášel Ježíši potřeby svých přátel, svých kolegů, kterým bys později mohl vlastním příkladem sdělit: Respicite in nos. Podívejte se na mne!

Když velmi milujeme některého člověka, toužíme se o něm všechno dozvědět.

Přemýšlej o sobě. Jak moc toužíš po poznání Krista? Protože… stejnou měrou jej miluješ.

Ti, kteří se domnívají, že my kněží zůstáváme sami, lžou nebo se mýlí.

Máme lepší společnost než kdokoliv jiný, protože jsme neustále s Pánem, se kterým musíme bez přestání jednat.

Jsme zamilováni do Lásky, do Tvůrce Lásky!

Připadám si jako ubohý ptáček, který si zvykl létat pouze ze stromu na strom nebo nanejvýš na balkon ve třetím poschodí… A jednou v životě se odvážil vzlétnout až na střechu jakéhosi domu, nebyl to žádný mrakodrap.

Vtom však našeho ptáka uchopí orel, který jej omylem pokládá za své mládě. Sevřen v jeho mocných spárech stoupá ptáček výš a výš, nad zasněžené vrcholky hor, nad bílé, modré a růžové obláčky a ještě výš, až se ocitne tváří v tvář slunci…

A tehdy orel ptáčka pustí se slovy: „Honem! Leť!“

Pane, dej, ať nikdy nelétám při zemi! Ať jsem stále osvětlován paprsky božského Slunce — Krista v eucharistii! Ať můj let neskončí, dokud nenaleznu pokoj ve tvém Srdci!

Takto končil svou modlitbou jeden náš přítel: „Miluji Vůli svého Pána, proto se zcela odevzdaný, nechám vést tam, kam si přeje on.“

Pros Otce, Syna, Ducha svatého i svou Matku, abys poznal sám sebe a plakal nad množstvím špíny, která tebou prošla a zanechala v tobě své nánosy…

A zároveň, aniž bys přestal uvažovat o této skutečnosti, mu řekni: Pane Ježíši, dej mi svou lásku jako očistný oheň, v němž se mé ubohé tělo, mé ubohé srdce i má ubohá duše zcela spálí a očistí se tak od všech pozemských špatností… A jakmile zcela zmizí celé mé já, naplň mě sebou. Ať už nikdy nepřilnu k ničemu nízkému a pozemskému, ale ať je mi tvá Láska stálou oporou.

Nepřej si pro sebe nic, dobrého ani špatného, přej si pouze to, co si přeje tvůj Bůh.

Ať z jeho rukou vzejde cokoliv, co by se z lidského hlediska zdálo špatné, s pomocí Boží ti to bude připadat dobré, ba dokonce velmi dobré. A budeš si říkat se stále větším přesvědčením: et in tribulatione mea dilatasti me…, et calix tuus inebrians, quam praeclarus est! V soužení jsi mě vyslyšel…, přetéká má číše, která opájí celou mou bytost!