Seznam bodů

Při mši svaté jsme slyšeli text z Janova evangelia. Scénu s podivuhodným uzdravením člověka od narození slepého. Myslím, že moc a milosrdenství Boha, který nezůstává lhostejný vůči bídě člověka, nás znovu dojaly. Teď bych však chtěl upozornit na jiné rysy této události, které nám ukáží, že ani křesťan, pohne-li ho Boží láska, nezůstane lhostejný vůči osudu druhých a dokáže také se všemi lidmi jednat s úctou; a rovněž uvidíme, že jakmile tato láska zakrní, hrozí nebezpečí bezohledného a fanatického vpádu do svědomí druhých.

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý (Jan 9,1), říká se v evangeliu. Ježíš jde kolem. Často jsem obdivoval tento prostý způsob líčení Božího milosrdenství. Ježíš jde kolem. Ihned zpozoruje utrpení. Jak jinak smýšleli učedníci! Ptali se ho: Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? (2. verš).

Nespravedlivé posuzování

Nesmíme se divit, že podobně jedná mnoho lidí, dokonce i ti, kteří se považují za křesťany. Hned špatně smýšlejí o druhých. Předpokládají něco nepodloženě, a nejen že si to myslí, ale opovažují se to i vyslovit nahlas před druhými.

Jednání učedníků by se – mírně řečeno – dalo označit za lehkomyslné. V oné společnosti byli – ne jinak než dnes (v tom se pramálo změnilo) – někteří lidé, farizeové, kteří z tohoto způsobu jednání udělali normu. Vzpomeňte si, jak je Pán obžaloval: Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: „Je blázen.“ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: „Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků“ (Mt 11,18–19).

Systematicky útočit na dobrou pověst, snižovat jednání bez vady: to je kousavá a zraňující kritika, které byl vystaven Ježíš; a nemůžeme se divit, že právě tak postihuje ty, kteří u vědomí vlastní ubohosti a častých – při pohledu na lidskou slabost bych dodal: nevyhnutelných – chyb chtějí následovat Krista. Když zjistíme, že tomu tak skutečně je, nesmíme se přesto nechat svést k tomu, abychom takové hříchy a přestupky proti dobrému jménu – jak shovívavě říkáme řečem, které vyvolávají podezření – ospravedlňovali. Kristus sice říká, že jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, jeho lidem se sotva povede lépe (srov. Mt 10,25), ale také říká, že kdo svého bratra zatracuje, propadne pekelnému ohni (Mt 5,22).

Odkud se bere toto nespravedlivé posuzování druhých? Vypadá to tak, jako by někteří lidé stále nosili brýle, které jim zkreslují pohled. Zásadně pochybuji o možnosti, že je někdo poctivý nebo že se aspoň snaží o upřímnost. Všechno posuzují podle sebe, ad modum percipientis, jak se říká ve staré filosofické větě: v souladu s jejich vlastním, pokřiveným svědomím. I za tím nejupřímnějším jednáním se pro ně skrývá lstivý postoj, který si pokrytecky dodává zdání dobra. Když před sebou jasně vidí dobro, říká svatý Řehoř Veliký, zkoumají dál, aby zjistili, zda se za tím přece jen neskrývá zlo.

Těmto osobám, kterým se pokřivení stalo takřka druhou přirozeností, jen těžko ukážeme, že je lidštější a pravdivější smýšlet o bližních dobře. Od svatého Augustina pochází rada: Snažte se získat ctnosti, které podle vašeho mínění chybějí vašim bratřím, a nebudete už vidět jejich chyby, protože je nebudete mít. Někteří si myslí, že je to naivní, že jejich vlastní postoj je realističtější, rozumnější.

Takoví lidé dělají z předsudku normu pro úsudek, a tak předem urážejí každého dřív, než vůbec začnou uvažovat o rozumných důvodech. Teprve potom dají snad ublíženému objektivně a laskavě možnost, aby se hájil. A to proti každé morálce a každému právu, neboť místo aby dokázali podvod, udělají nevinnému privilegium, aby dokázal svou nevinu.

Nechci tajit – bylo by to neupřímné –, že za předešlými úvahami stojí víc než jen zkrácený výtah z morálních a právnických příruček. Pocházejí spíš ze zkušenosti, kterou udělalo nemálo lidí na vlastní kůži; oni a mnoho jiných byli často a po léta terčem škaredých pomluv, nactiutrhání a klevet. Boží milost a nemstivá povaha způsobily, že v nich to všechno nezanechalo pocit hořkosti. Mihi pro minimo est, ut a vobis iudicer (1 Kor 4,3), mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás, mohli by říci se svatým Pavlem. Mnohdy snad lidově dodali, že to všechno jsou prkotiny. A mají pravdu.

Na druhé straně mě však zarmucuje myšlenka, že ten, kdo neprávem napadne dobré jméno druhého, tím ničí sama sebe. A bolí mě to také kvůli mnoha lidem, kteří jsou při úmyslném napadení bezradní a zděšení, neví kudy kam a myslí si, že to všechno je zlý sen.

Před několika dny jsme slyšeli ve čtení mše svaté příběh o Zuzaně, oné cudné ženě, která byla neprávem dvěma chlípnými starci obviněna z nemravnosti. Zuzana vzdechla a řekla: „Úzkost mě svírá ze všech stran: neboť jestliže to učiním, čeká mě smrt, jestliže to neučiním, neuniknu vašim rukám“ (Dan 13,22). Jak často přivede protřelost závistníků nebo intrikánů mnoho nevinných lidí do situace, že stojí před alternativou buď urazit Pána, nebo přijít o svou dobrou pověst. Jediné čestné a důstojné řešení je zároveň krajně bolestné a oni se musí rozhodnout: Lépe je mi beze skutku upadnout do vašich rukou než hřešit před Pánem (Dan 13,23).

Tyto příklady nejsou vymyšlené. Vím bezpečně, že každý člověk nebo každá jen trochu známá instituce by mohla uvést další příklady. V některých oblastech se rozšířil názor, že „veřejnost“, „lid“ nebo jaký použijete výraz, má právo znát a posoudit nejintimnější podrobnosti ze života druhých.

Dovolte mi zde velmi osobní poznámku: Víc než třicet let jsem říkal a psal, že Opus Dei nesleduje žádné časné politické cíle, že chce mezi lidmi všech ras, společenských vrstev a všech zemí šířit jen a jen spásné učení Kristovo a jeho uplatňování, že chce přispět k tomu, aby Bůh byl na zemi milován, aby tak bylo více pokoje a spravedlnosti mezi lidmi, kteří všichni jsou dětmi jednoho Otce.

Tisíce, ano miliony lidí na celém světě to pochopily, jiní – menšina – to, jak se zdá, z nejrůznějších důvodů pochopit nechtějí. I když srdcem stojím blíž k oné většině, ctím a miluji také ty druhé, neboť všichni mají svou důstojnost hodnou úcty, všichni jsou povoláni ke slávě Božích dětí.

Sektářská menšina však nejenže nechápe to, co já a mnozí jiní lidé milují, ale navíc vyžaduje vysvětlení a zdůvodnění, která jsou ovlivněna jejich vlastními, výlučně politickými kategoriemi způsobu myšlení – způsobu myšlení, který se uzavírá před nadpřirozenými věcmi a přihlíží jen k rovnováze a tlakům skupinových zájmů. Nedostanou-li tito lidé vysvětlení podle jejich vkusu, a proto mylné, podezírají člověka ze lži, přetvářky a nekalých plánů.

Dovolte, abych řekl otevřeně, že v těchto případech nejsem ani smutný, ani starostlivý; ano, dokonce mě to rozveseluje, kdybych mohl přehlédnout to, že je zde bližní urážen a páchán hřích, který volá do nebe. Pocházím z Aragonie, z onoho kraje Španělska, jehož obyvatelé mají pověst upřímných lidí: už ze své povahy mám upřímnost rád a pudově mám odpor ke všemu, co předpokládá tajnůstkářství. Vždy jsem se snažil říkat pravdu těm, kdo se nevhodně chovají, veřejně projevují drzost a nepřátelství a postrádají každou stopu lidskosti.

Často se mi vybavovalo, jak odpověděl farizeům slepý od narození, když se ho x-krát ptali, jak se ten div stal. Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky? (Jan 9,27).