Seznam bodů

Kristovo pokušení

Postní doba nám připomíná, že Ježíš prožil čtyřicet dní na poušti, kde se připravoval na léta své veřejné činnosti, která vrcholí na kříži a ve slávě vzkříšení. Čtyřicet dní modlitby a pokání. Na konci je ona událost, kterou nám ukazuje evangelium dnešní neděle: Kristovo pokušení (srov. Mt 4,1–11).

Tuto tajemnou scénu se my lidé marně snažíme pochopit. Bůh dovoluje Zlému, aby ho pokoušel. Ale můžeme si ji přiblížit v rozjímání a prosit Pána, aby nám dal pochopit ponaučení, které obsahuje.

Ježíš Kristus je pokoušen. Tradice osvětluje tuto scénu úvahou, že Pán, aby nám dal příklad, chtěl na sebe vzít také pokušení. Je tomu tak, neboť Kristus byl ve všem člověk jako my, vyjma hříchu (srov. Žid 4,15). Po čtyřicetidenním postu, při kterém jedl jen byliny, kořínky a trochu vody, měl jako každý jiný tvor skutečný hlad. A když mu ďábel nabídl, aby proměnil kameny v chleby, Pán nejenže tento pokrm, po kterém jeho tělo touží, odmítne, ale postaví se proti mnohem většímu pokušení, proti pokušení použít pro sebe božskou moc, aby takříkajíc rozřešil svůj osobní problém.

V evangeliu jste zpozorovali, že Ježíš nedělá zázraky pro vlastní prospěch. Proměňuje vodu ve víno pro novomanžele v Káně (srov. Jan 2,1–11), chleby a ryby promění, aby nasytil hladové zástupy (srov. Mk 6,33–46). Na svůj chléb si však po dlouhá léta vydělává prací vlastních rukou. A později, když putuje po izraelských zemích, žije z pomoci těch, kdo ho následovali (srov. Mt 27,55).

Svatý Jan vypráví, že se Ježíš po dlouhé cestě zastavil u studny v Sycharu a učedníky poslal do vsi, aby nakoupili něco k jídlu. Když přišla Samaritánka, prosí ji o vodu, protože nemá, čím by vodu nabral (srov. Jan 4,4nn). Jeho tělo unavené po dlouhé cestě cítí slabost. Jindy zase načerpá síly ve spánku (srov. Lk 8,23). Zde se ukazuje šlechetnost Pána, který se ponížil a bezvýhradně přijal lidskou přirozenost, který nepoužívá své Boží moci, aby se vyhnul potížím a námahám. Učí nás, že máme být skromní, milovat práci a vážit si Boží a lidské ušlechtilosti, která zakouší všechny důsledky sebeobětování.

Když ďábel při druhém pokušení Pánovi navrhuje, aby seskočil z chrámového cimbuří, Ježíš rovněž odmítne a nepoužije svou božskou moc. Kristus nebaží po marnivosti, nádheře nebo okázalosti, nebaží po ničem, co by mohlo jeho božskou přirozenost zneužít pro domýšlivost nebo sebechválu. Ježíš chce splnit Otcovu vůli, nechce předběhnout čas ani učinit zázrak dřív, než přijde stanovený okamžik. Chce jít krok za krokem po tvrdé cestě lidí, po milované cestě kříže.

Zcela podobné je třetí pokušení. Je mu nabídnuto království, moc a sláva. Ďábel chce dát lidské ctižádosti místo, které je vyhrazeno jedině Bohu; slibuje lehký život tomu, kdo se jemu, modle, pokloní. Náš Pán navrací klanění jeho jedinému a pravému cíli, Bohu, a znovu stvrzuje svou ochotu sloužit. Odejdi, satane! Neboť je psáno: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10).

Učme se z tohoto Ježíšova postoje. Za svého pobytu na zemi nechtěl ani slávu, která mu příslušela; neboť ačkoli měl právo, aby se s ním jednalo jako s Bohem, přijal podobu služebníka (srov. Flp 2,6–7). Každý křesťan teď ví, že všechna sláva patří Bohu a že nikdo nesmí zneužít vznešenosti a velikosti evangelia pro zištnost a lidskou ctižádost.

Učme se od Ježíše. Jeho postoj – stavící se proti každé lidské poctě – je dokonale v souladu s velikostí jeho jedinečného poslání, poslání milovaného Božího Syna, který přijal pro spásu lidí tělo; poslání, které Otcova láska zahrnula projevy nekonečné péče. Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země (Žl 2,7–8).

Křesťan, následuje-li Krista a dokonale se klaní Otci, uslyší také od Pána slova láskyplné péče: Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno (Žl 91[90],14).

Ježíš se vzepřel ďáblu, knížeti tmy, a ihned se ukázalo světlo. Potom ho ďábel nechal – i přistoupili andělé a sloužili mu (Mt 4,11). Ježíš obstál ve zkoušce. Byla to pravá zkouška, neboť, jak říká svatý Ambrož: Nejednal jako Bůh ve své moci (k čemu by nám potom jeho příklad sloužil?), zato použil jako člověk pomůcky, které můžeme použít i my.

Ďábel citoval Starý zákon se lstivým úmyslem: Vždyť svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě střežili na všech tvých cestách (Žl 91[90],11). Ale Ježíš se zdráhal pokoušet Otce a vrátil biblickému místu jeho pravý význam. Když přišla ta hodina, objevili se Otcovi poslové a v odměnu za jeho věrnost mu sloužili.

Vyplatí se, když se pozorněji podíváme, jak se satan chová k našemu Pánu. Argumentuje texty z Písma svatého, překrucuje jejich smysl a dává jim smysl rouhačský. Ježíš se však nenechá zmást. Vtělené Slovo příliš dobře zná Písmo, které bylo napsáno pro vykoupení lidí a ne pro jejich zmatení a zatracení. Ten, kdo je láskou spojen s Ježíšem – můžeme usuzovat – se nikdy nenechá svést klamným výkladem Písma. Za pokusem zmást křesťanské svědomí používáním stejných výrazů, kterých používá věčná moudrost, a udělat ze světla tmu, pozná hned vycvičenou ruku ďáblovu.

Podívejme se teď trochu na úkol andělů v Ježíšově životě. Lépe tak pochopíme jejich poslání v každém lidském životě. Křesťanská tradice nám ukazuje, že andělé strážní jsou velcí přátelé lidí. Bůh je postavil po bok člověka, aby ho provázeli na jeho cestách. Proto nás vybízí, abychom se s nimi stýkali, abychom u nich hledali útočiště.

Církev nás nabádá, abychom uvažovali o těchto událostech z Kristova života; připomíná nám, že i v postní době, kdy vyznáváme, že jsme hříšníci potřebující slitování a očištění, má místo radost. Neboť postní doba je současně dobou přísnosti i radosti. Znovu získáváme odvahu, protože nám nebude chybět Boží milost. Bůh nám přispěje; pošle své anděly, aby byli našimi společníky na dlouhé cestě, moudrými rádci a spolubojovníky při všem našem konání. Na svých rukou tě ponesou, abys nenarazil na kámen svou nohou (Žl 91[90],12), říká se dále v žalmu.

Musíme se naučit stýkat se s anděly. Obrať se teď na ně, na svého anděla strážného a řekni mu, že spásná voda postní doby neskanula po tvé duši beze stopy, ale zcela ji pronikla pro zkroušenost tvého srdce. Pros je, aby tvou dobrou vůli, které milost dala vzklíčit z naší bídy jako květině z hnojiště, přednesli před Pána. „Svatý Michaeli archanděli, chraň nás v boji, proti zlobě a úkladům ďáblovým budiž nám záštitou.“ (Z modlitby k svatému Michaeli).

Liturgie postní doby v sobě má něco tragického, když nám ukazuje, co pro člověka znamená odloučení se od Boha. Ale není to poslední slovo. Poslední slovo řekne Bůh, a je to slovo výkupné a slitovné lásky, tedy slovo o našem synovství. Proto dnes opakuji se svatým Janem: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme (1 Jan 3,1). Boží děti, bratři vtěleného Slova, o kterém se říká: V něm byl život a ten život byl světlem lidí (Jan 1,4). Jsme děti světla, bratři světla, nositelé jedinečného ohně, který dokáže zapálit srdce z masa.

Budu pokračovat ve mši svaté; každý z nás by však měl přemýšlet, co od něho Pán očekává, jaká předsevzetí, jaká rozhodnutí by v něm chtěl působením milosti vzbudit. Když pozorujete, kolik lidské a nadpřirozené síly potřebujete ke své oddanosti a ke svému boji, připomeňte si, že Ježíš je náš vzor. Ačkoli je Ježíš Bůh, dopustil, aby byl pokoušen, abychom my neztratili odvahu a byli si jisti vítězstvím. Neboť on neprohrává bitvy. A budeme-li s ním spojeni, nikdy nepodlehneme, nýbrž se budeme moci skutečně nazývat vítězi a být vítězi: hodnými Božími dětmi.

Máme žít radostně. Já jsem spokojen, ačkoli bych neměl být spokojen, když se při osobním zpytování svědomí, které nám nabízí postní doba, dívám na svůj život. Ale přesto jsem šťasten, protože vidím, že Pán ke mně znovu přichází, že je a zůstane mým Otcem. Jsem přesvědčen: vy i já uvidíme s tímto světlem a s touto pomocí milosti, co všechno musí být spáleno, a spálíme to; co musí být vytrženo, a vytrhneme to; co musí být obětováno, a obětujeme to.

Není to snadný úkol. Ale vede nás pohnutka, které se nesmíme a nemůžeme zříci: Bůh nás miluje. Dovolme tedy Duchu svatému, aby v nás jednal a očistil nás, abychom mohli obejmout Božího Syna na kříži a vstát s ním z mrtvých. Neboť radost vzkříšení vychází z kříže.

Maria, naše Matko, auxilium christianorum, refugium peccatorum, pomocnice křesťanů, útočiště hříšníků, přimluv se u svého Syna, aby nám poslal Ducha svatého a vzbudil v našem srdci rozhodnutí kráčet pevným krokem a v hloubi naší duše aby se rozléhalo ono volání, které naplňovalo pokojem jednoho z prvních křesťanských mučedníků: veni ad Patrem, pojď, vrať se k svému Otci, který na tebe čeká.

Neustálý boj

Křesťan musí bez ustání bojovat. Ve svém vnitřním životě musí totiž stále začínat a stále znovu začínat. To nám pomůže, abychom nezpyšněli a nenamlouvali si, že jsme už dokonalí. Na této cestě nevyhnutelně narazíme na potíže. Kdybychom nenarazili na překážky, nebyli bychom lidmi z masa a krve; stále budeme mít co dělat s vášněmi, které nás táhnou dolů, a stále se budeme muset bránit proti těmto více nebo méně prudkým útokům.

Nesmí pro nás být nic nového, když na těle a na duši pocítíme osten pýchy, závisti, lenosti a sklonu zotročovat lidi kolem sebe. Toto zlo je dávno známé, neustále nám to potvrzuje vlastní zkušenost; je to východisko a obvyklé pozadí našeho vnitřního boje o vítězství, našeho běhu do Otcova domu. Proto říká svatý Pavel: Já tedy také běžím o závod, ale ne jen tak bez cíle, i já zápasím pěstí, ale ne tak jako bych jen bil do vzduchu. Držím však svoje tělo v tuhé kázni a podrobuji si ho, aby se snad nestalo, že bych kázal druhým, a sám byl přitom zavržen (1 Kor 9,26–27).

Křesťan nesmí čekat, že započetí nebo pokračování tohoto boje se navenek nějak projeví, nebo že bude mít nějaké kladné pocity. Vnitřní život není věc citu nebo nálady, ale věc Boží milosti a naší vůle, lásky. Všichni učedníci byli schopni následovat Krista při jeho triumfu v Jeruzalémě, ale skoro všichni ho opustili při jeho potupné smrti na kříži.

Abychom skutečně milovali, potřebujeme statečnost a věrnost, mít srdce pevně zakotveno ve víře, naději a lásce. Jen kdo je lehkomyslný nebo povrchní, mění předmět své lásky podle nálady; ale to potom není láska, nýbrž uspokojování vlastního sobectví. Kde je láska, tam je také naprostá odevzdanost: schopnost dát se, ochota obětovat se a zříkat se. A právě při tomto sebedarování, v této oběti a zříkání, nalézáme v protivenství i soužení štěstí a radost. Radost, kterou nám nemůže vzít nic a nikdo.

V tomto boji lásky nás nesmí zarmoutit pády – ani velké ne –, hledáme-li s lítostí a dobrým předsevzetím útočiště u Boha ve svátosti pokání. Křesťan nelpí křečovitě na tom, aby za své skutky od Boha dostal výborné vysvědčení. Náš Pán Ježíš Kristus byl sice dojat nevinností a věrností Janovou, ale po Petrově pádu je obměkčen jeho lítostí. Ježíš má pochopení pro naši slabost a vede nás jemně vzhůru k sobě. Očekává, že se budeme snažit, abychom se denně dostali trochu výš. Přichází k nám, jako přišel ke dvěma učedníkům jdoucím do Emauz a jako přišel k Tomášovi, ukázal mu otevřené rány na svých rukou a ve svém boku, a vyzval ho, aby se jich dotkl. Právě proto, že Ježíš zná naši slabost, stále čeká, že se k němu vrátíme.