Seznam bodů

Odpověď člověka

V tomto ovzduší Božího milosrdenství se rozvíjí křesťanův život. V něm křesťan bojuje o to, aby se choval jako pravý syn svého Otce. Jaké má hlavní prostředky k upevnění svého povolání? Dnes bych tě chtěl upozornit na dva, které jsou živými osami našeho křesťanského jednání: je to duchovní život a vzdělávání se v učení církve, prohlubování znalosti víry.

Nejdříve duchovní život. Jak málo lidí to dnes chápe! Když slyší o duchovním životě, myslí na přítmí kostela, ne-li přímo na zatuchlé prostředí některých sakristií. Už víc než čtvrt století opakuji, že to není duchovní život. Jde mi o duchovní život řadových křesťanů, které obvykle potkáváme na ulici nebo v přírodě a kteří mají po celý den na ulici, při práci, v rodině a ve volném čase před očima Krista. Je to něco jiného než život neustálé modlitby? Nepocítil jsi potřebu být člověkem modlitby, stýkajícím se s Bohem, který tě dokáže „zbožštit“? To je křesťanská víra a tak ji vždy chápali lidé modlitby. Tento člověk – píše Klement z Alexandrie – se stane bohem, protože chce totéž co Bůh.

Ze začátku tě to bude něco stát; člověk se musí namáhat, aby se obrátil k Pánu a děkoval mu za jeho hmatatelnou otcovskou péči. Ponenáhlu budeš cítit Boží lásku – i když vlastně nejde o city – jako pevnou ruku, která se zmocňuje tvé duše. To nás sleduje Kristus s láskou: Hle, stojím u dveří a klepu (Zj 3,20). Jak to vypadá s tvým životem modlitby? Necítíš během dne přání mluvit s Kristem déle? Neříkáš mu: Budu ti o tom vyprávět později, budu s tebou o tom mluvit později?

Ve chvílích, které jsou zvlášť věnovány tomuto rozhovoru s Bohem, se vyleje srdce, posílí se vůle, lidský rozum pomocí Boží milosti nahlédne nadpřirozené i lidské skutečnosti. Výsledkem budou konkrétní a praktická předsevzetí: zlepším své chování, ke všem lidem budu přistupovat s láskou, s houževnatostí dobrého sportovce se pustím do tohoto křesťanského boje lásky a míru.

Modlitba se mi tak stane jakoby tlukotem srdce, tepem. Bez této přítomnosti Boha není možný žádný kontemplativní život; a bez kontemplativního života je práce pro Krista málo účinná, neboť nadarmo se namáhají stavitelé, když dům nestaví Bůh (srov. Žl 127[126],1).

Síla umrtvování

Chce-li se řadový křesťan posvětit, nemusí být řeholníkem a nemusí se odvracet od světa, neboť svět je místo, kde se setkává s Bohem – není třeba žádné vnější znamení, žádný hábit. Jeho poznávací znamení jsou vnitřní: ustavičná přítomnost Boha a duch umrtvování. Obojí je vlastně jedna věc, neboť umrtvování není nic jiného než modlitba smyslů.

Křesťanské povolání je povolání k oběti, k pokání, ke smíru. Musíme přinášet zadostiučinění za své hříchy – jak často jsme asi odvrátili tvář, abychom neviděli Boha! – a za všechny hříchy lidí. Musíme následovat Krista zblízka: Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, Kristovo odříkání, jeho ponížení na kříži, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle (2 Kor 4,10). Naše cesta je cesta obětování a v tomto sebezáporu najdeme gaudium cum pace, radost a pokoj.

Nedívejme se na svět se smutnou tváří. Pisatelé životů svatých, kteří chtěli u Božích služebníků od prvního výdechu za každou cenu objevovat zázračné věci, prokázali katechezi, jistě neúmyslně, špatnou službu. O mnoha svatých se říká, že jako děti nikdy neplakali nebo se umrtvovali tak, že se v pátek nenechali kojit… Ty i já jsme při narození pořádně plakali, sáli z matčina prsu a nestarali se o postní dobu nebo kvatembrové dny…

Teď jsme se s pomocí Boží naučili vidět ve zdánlivé jednotvárnosti všedního dne dobu pravého pokání, spatium vere poenitentiae. A v tomto okamžiku jsme udělali předsevzetí o emendatio vitae, o polepšení svého života. Je to cesta k připravení se na milost a vnuknutí Ducha svatého v duši. A opakuji – s touto milostí přichází gaudium cum pace: dostaví se radost, pokoj a vytrvalost na naší cestě.

Umrtvování je solí našeho života. A to umrtvování je nejlepší, které – v nepatrných maličkostech po celý den – potírá žádost těla, žádost očí a pýchu života, ale pomáhá nám, abychom byli citlivější, vnímavější, otevřenější pro všechny ostatní. Nemáš ducha pravého umrtvování, jsi-li přecitlivělý, hledíš-li jen na svá sobecká přání, využíváš-li druhé, nedokážeš-li se zříci zbytečných věcí, a někdy i nutných, jsi-li smutný jen proto, že to nebo ono nejde podle tvých představ. Pravého ducha umrtvení budeš mít jen tehdy, když pochopíš, že se máš stát všem vším, abys zachránil aspoň některé (srov. 1 Kor 9,22).

Nechápu, že by bylo možno žít křesťansky a necítit potřebu trvalého přátelství s Ježíšem skrze slovo a chléb, skrze modlitbu a eucharistii. Ale chápu naopak velmi dobře, že během staletí chtěly generace věřících nějak vyjádřit tuto eucharistickou úctu: někdy masovými pobožnostmi a veřejným vyznáním víry, jindy v tichosti a mlčky, v posvátném klidu chrámu nebo v soukromí srdce.

My bychom měli především milovat mši svatou, která by měla být středem našeho dne. Budeme-li dobře prožívat mši, nutně pak budeme prožívat i celý den v myšlenkách na Pána, budeme toužit po tom, abychom byli stále v jeho přítomnosti, abychom pracovali, jako pracoval on, a milovali, jako miloval on. Naučíme se pak děkovat Pánu za jeho další ohleduplnost: a sice tu, že nechce omezovat svou přítomnost jen na sloužení mše svaté u oltáře, ale že se rozhodl být stále ve svatostánku ve svaté hostii.

Pro mne osobně znamenal vždy svatostánek Betánii, tiché a klidné místo, kde přebývá Kristus, kde mu můžeme vypovědět všechny své starosti, bolesti, své sny i své radosti, a to stejně prostě a přirozeně, jako s ním kdysi mluvili jeho přátelé Marta, Marie a Lazar. Proto, když jsem v nějakém městě nebo vesnici, jsem rád, když zahlédnu, byť jen z dálky, siluetu kostela: je to další svatostánek, další příležitost, jak se mohu v myšlenkách spojit se svátostným Ježíšem.