Seznam bodů

Snažme se ve svém srdci vzbudit horlivou touhu po svatosti, i když vidíme, jak jsme plni nedokonalosti. Neděste se: jak člověk dělá pokroky v duchovním životě, tím jasněji vidí své osobní chyby. Stává se, že působení milosti se stává jakýmsi zvětšovacím sklem, ve kterém se objeví v obrovských rozměrech i to nejmenší smítko prachu nebo skoro neviditelné zrnko písku, protože duše dosáhne jisté jemnosti a dokonce pouhý nepatrný stín zatíží citlivé svědomí, kterému je vzorem Boží neporušenost. Řekni teď svému Pánu z upřímného srdce: Pane, chci být opravdu svatý, chci být tvým opravdovým učedníkem, opravdu tě chci následovat. A hned vzbuď předsevzetí, že toto své dnešní předsevzetí budeš denně opakovat.

Ježíši! Kéž bychom, my kdo se setkáváme ve tvé lásce, byli vytrvali! Kéž bychom uměli proměnit v činy všechny ty touhy, které probouzíš v našich srdcích! Ptejte se často: Proč jsem na světě? A v tomto duchu budete usilovat o dokonalé, láskyplné plnění všeho toho, co denně podnikáte. Věnujte pozornost i malým věcem. A následujme příkladu svatých, lidí jako jsme my, z masa a kostí, kteří měli také své slabosti a nedokonalosti, kteří však skrze Boží lásku uměli zvítězit i sami nad sebou. Přemýšlejme o jejich jednání a —jako včely, které si z každého květu vyberou tu nejlepší šťávu— poučme se z jejich zápasu. A všichni, vy i já, si můžeme vzít příklad i z mnoha ctností svých bližních, kteří nám často udělují lekce v práci, obětavosti, radosti… nesmíme se však příliš pozastavovat nad jejich nedostatky, to je nevyhnutelné jen tehdy, když jim můžeme bratrsky pomoci tyto nedostatky napravovat.

Jako náš Pán, i já mluvím velmi rád o loďkách a sítích, abychom z těchto evangelních příběhů získali poučení a správná předsevzetí. Sv. Lukáš nám vypráví, že na břehu Genezaretského jezera prali a spravovali sítě nějací rybáři. Ježíš přistoupí k těmto lodím na břehu, vstoupí na jednu z nich, Šimonovu. Pán vstupuje velmi přirozeně i do loďky každého z nás, aby nám zkomplikovat život, jak se často vyčítavě říká. Vás i mě potkal Pán na naší cestě, aby nám zkomplikoval —s taktem a láskou— život.

Když přestal mluvit z Petrovy lodě, obrací se k rybářům: "duc in altum, et laxate retia vestra in capturam" , zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovení! Oni poslechnou tato Kristova slova a zahrnou velké množství ryb. A Ježíš se dívá na Petra, který stejně jako Jakub a Jan, nevychází z úžasu, a vysvětluje mu: Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi. A oni přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Tvoje loďka —tvé nadání, tvé touhy, tvé úspěchy— to vše nebude k ničemu, jestliže to nedáš k disposici Ježíši Kristu, jestliže nedovolíš, aby On mohl do ní svobodně vstoupit, jestliže si z ní uděláš modlu. Jestliže na své lodičce zůstaneš sám, jestliže pohrdneš Pánem, pak v nadpřirozeném ohledu spěješ k jistému ztroskotání. Pouze jestliže přijmeš a budeš vyhledávat přítomnost a řízení našeho Pána, zachráníš se před životními bouřemi a nezdary. Vlož všechno do Božích rukou, ať tvé myšlenky, všechna dobrodružství, která si představuješ, tvé ušlechtilé snahy, tvé čisté lásky, procházejí Kristovým srdcem. Jinak, dříve či později půjde loďka ke dnu i s tvým sobectvím.

Když svolíš, aby tvou loďku řídil Bůh, aby se stal jejím pánem, získáš velkou jistotu. I když se bude zdát, že tam není, že usnul, že se nestará, i když v naprosté tmě propukne bouře. Sv. Marek vypráví, že v podobné situaci se ocitli i apoštolové; Ježíš, když viděl, jak se namáhají s veslováním, protože vanul vítr proti nim, k ránu šel k nim, kráčel po moři… Vzmužte se, to jsem já, nebojte se. Vstoupil k nim na loď a vítr ustal.

Drazí synové, na světě, se děje tolik věcí… Mohl bych vyprávět o trápení, utrpení, špatném zacházení, mučení, dokonce i o hrdinství mnoha lidí. Máme dokonce dojem, že Ježíš spí, že nás neslyší. Ale sv. Lukáš vypráví, jak se Pán chová ke svým apoštolům: zatím co se -učednici- plavili, usnul. Tu se snesla na jezero větrná bouře, vlny se hnaly přes ně a octli se v nebezpečí. Přestoupili proto k němu, budili ho a volali: Mistře, hyneme! Probudil se, pohrozil větru a rozbořeným vlnám, i ustaly a zavládlo ticho. Jim pak řekl: Kde je vaše víra?

Jestliže se mu dáme, on se dá nám. Je jen třeba mít v našeho Mistra naprostou důvěru, je třeba odevzdat se mu velkoryse do rukou, dát mu najevo svými činy, že naše loďka je jeho, že chceme, aby se vším, co máme, nakládal podle svého.

Končím a prosím o přímluvu svatou Pannu Marii: ať žijeme z víry, jsme vytrvalí v naději, ať setrváváme spojeni s Ježíšem Kristem, ať ho opravdově milujeme, ať s radostí prožíváme dobrodružství Lásky, protože jsme přece zamilovaní do Boha, ať necháme Krista vstoupit do naší ubohé loďky a ať zmocní našeho srdce jako Pán a Bůh, ať mu upřímně dáváme najevo, že se budeme neustále snažit vyhledávat jeho přítomnost, ve dne v noci, protože on nás povolal k víře: ecce ego quia vocasti me, a my jsme šli do jeho ovčince za hlasem Dobrého Pastýře, s jistotou, že pouze v jeho stínu najdeme opravdové časné i věčné štěstí.

Ctnost naděje —jistota, že Bůh nad námi vládne se svou prozřetelnou všemohoucností, že nám dává vše potřebné— k nám mluví o nestávající Boží dobrotě k lidem, k tobě, ke mně, Bůh je vždy ochoten nás vyslechnout, protože on nikdy nepřestává naslouchat. Zajímá se o tvé radosti, o tvé úspěchy, o tvou lásku, ale i o tvé starosti, o tvou bolest, o tvé nezdary. A proto v něho nedoufej jen, když ve své slabosti klopýtneš, ale obracej se na svého nebeského Otce a hledej u něho milosrdnou ochranu, když je ti dobře i když se ti nic nedaří. A vědomí, že my sami jsme pouhé nic —a není k tomu zapotřebí ani příliš velké pokory, abychom tuto skutečnost uznali, protože jsme opravdu velké množství nul— se stane nezvratnou jistotou, protože před nulou našeho já bude vepsán Kristus a pak výsledné číslo bude velmi vysoké. Hospodin je má záštita a mé útočiště, koho bych se bál?

Měli byste za vším vidět Boha, měli byste vědět, že On nás vždy očekává, že nás pozoruje a vyžaduje, abychom ho věčně následovali, aniž bychom opustili své místo, které máme na tomto světě. Musíme za ním jít s oddanou bdělostí, s poctivou snahou bojovat, abychom neztratili jeho Božský doprovod.

Znovu bych chtěl zdůraznit, že nehovořím o nějakém zvláštním způsobu křesťanského života. Ať se každý z nás zamyslí nad tím, co pro něho Bůh udělal a jak jsme my na to odpověděli. Provedeme—li toto osobní zpytování poctivě, určitě zjistíme, co bychom měli ještě udělat. Včera jsem byl dojat, když jsem od jednoho japonského katechumena, který vkládá lidem katechismus, slyšel, že lidé tam ještě neznají Krista. A zastyděl jsem se. Potřebujeme více víry, více víry! A s vírou rozjímat!

Zamyslete se nad tím Božím napomenutím, které plní srdce neklidem, ale současně chutná jako plástve medu: Redemi te, et vocavi te nomie tuo: meus es tu (Iz 43,1); já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj. Neberme Bohu to, co je jeho. A Bůh nás tak miloval, že za nás zemřel, vyvolil si nás od věčnosti ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (srov. Ef 1,4), a stále nám nabízí příležitost k očišťování a k oběti.

A kdybychom měli ještě nějaké pochybnosti, dostává se nám důkazu z jeho úst: Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý, užitek, který bude přinášet práce vaší kontemplativní duše (srov. Jan 15,16).

Také musíme mít nadpřirozenou víru. Když víra slábne, má člověk tendenci představovat si Boha, jako by byl někde daleko a skoro se o své děti nestaral. Uvažuje o náboženství jako o něčem, co může odložit až na dobu, kdy už mu nebude nic jiného zbývat. Takový člověk očekává - a ani neví z jakého důvodu - nějaká neobyčejná zjevení, neobvyklé události. Člověk živé víry neodděluje křesťanský život od všedního a normálního života. Ví, že svatost, kterou od nás Bůh požaduje, se uskutečňuje tady a teď v každodenní drobné práci.