Seznam bodů

Lux fulgebit hodie super nos, quia natus est nobis Dominus. Světlo zazáří dnes nad námi, neboť se nám narodil Pán. Toto veliké poselství dojímá dnes křesťany a skrze ně se obrací k celému lidstvu. Bůh je zde. Tato pravda musí naplnit náš život. Každé vánoce se pro nás mají stát novým zvláštním setkáním s Bohem, umožňujícím, aby jeho světlo a milost pronikly do hlubin naší duše.

Zastavujeme se před Dítětem, před Marií a Josefem a zamýšlíme se nad tím, že Boží Syn přijal naše tělo. Vzpomínám si na návštěvu, kterou jsem vykonal 15. srpna 1951 ve Svaté chýši (Santa Casa) v Loretu, neboť jsem měl v srdci jakousi osobní záležitost. Sloužil jsem tam mši svatou. Chtěl jsem ji sloužit usebraně, ale nepočítal jsem s horlivostí davu. Neuvědomil jsem si, že je velký svátek, a že proto do Loreta přijde mnoho lidí z okolí, lidí s vírou, kterou se vyznačuje tento kraj, a s láskou k Panně Marii. Jejich zbožnost je vedla k jednání, které – jak to říci? – měřeno liturgickými předpisy církve, nebylo vhodné.

Když jsem totiž políbil oltář, jak to předepisuje mešní liturgie, políbily ho současně tři nebo čtyři venkovanky. Byl jsem tím zneklidněn, ale vnitřně hluboce dojat. Tradice říká, že v onom domku přebýval s Marií a Josefem Ježíš. Četl jsem nápis nad oltářem: Hic verbum caro factum est (Zde se slovo stalo tělem). Zde, v tomto domě, vystavěném lidskou rukou, na tomto kousku země, kde žijeme, přebýval Bůh.

O Vánocích pokaždé s radostí pozoruji figurky, které představují Ježíška. Ukazují nám Pána, jak se všeho zbavil, a připomínají nám, že Bůh nás volá, že Všemohoucí chtěl ukázat, že nás potřebuje a chce být závislý na lidech. V jesličkách v Betlémě říká Kristus mně i tobě, že nás potřebuje, vybízí nás, abychom žili křesťansky bez výhrad, – oddaně, pracovitě a radostně.

Nikdy nebudeme správné veselí, nebudeme-li skutečně napodobovat Krista, nebudeme-li pokorní jako on. Znovu se nám vnucuje otázka: Vidíte, kde se skrývá Boží velikost? V jesličkách, v plenkách, ve stáji! Výkupná účinnost našeho života se může uplatnit jen v pokoře, když přestaneme myslet na sebe a budeme cítit odpovědnost za pomoc druhým.

Také člověku, který to myslí dobře, se může stát, že vyvolá osobní střetnutí, působící mu vážné starosti a postrádající jakýkoli objektivní podklad. Vychází to z chybného sebepoznání, které vede k pýše. Tak je tomu třeba s přáním být středem pozornosti a uznání druhých, se sklony hrát vždy kladnou úlohu, se zdráháním vykonat dobro a pak zmizet, s touhou po osobním bezpečí. A tak mnoho lidí, kteří by se mohli těšit hlubokému pokoji, mohli by okoušet obrovskou radost, se pýchou a ješitností stávají nešťastní a nepřinášejí užitek.

Kristus byl pokorného srdce (srov. Mt 11,29). Za svého života pro sebe nechtěl žádné zvláštnosti, žádné výsady. S naprostou samozřejmostí prožil devět měsíců v lůně své matky jako každý jiný člověk. Pán věděl příliš dobře, že ho lidstvo nutně potřebuje; touží přijít na zem a zachránit všechny lidi. Ale nechce se ukvapit; přijde ve svou hodinu, jako přicházejí na svět ostatní lidé. Od početí až k Ježíšovu narození nikdo mimo Josefa a Alžběty nepozoruje zázrak: Bůh přichází, aby přebýval mezi námi lidmi.

Narození bylo rovněž velmi prosté. Pán přichází bez okázalosti, ode všech nepoznaný. Na tomto božském dobrodružství se na zemi podílejí jen Maria a Josef. Potom pastýři, kterým je zvěstovali andělé, a nakonec mudrci z Východu. Tak proběhl transcendentální čin, který spojil nebe a zemi, Boha a člověka.

Proč však máme tvrdé srdce, že si tak rychle zvykáme na tuto událost? Bůh se poníží, abychom se my mohli k němu přiblížit a opětovat jeho lásku, aby se naše svoboda nesklonila jen před tímto projevem jeho moci, ale také před zázrakem jeho pokory.

Podívejte se na velikost Dítěte, kterým je Bůh; stvořitel nebe i země je jeho Otec, a Syn leží tady v jeslích, protože non erat eis locus in diversorio (Lk 2,7), protože… nebylo pro ně místo, neboť pro vlastníka světa, pro Pána všeho stvořeného, nebylo na zemi jiné místo.

Připomenout křesťanovi, že jeho život nemá jiný smysl než plnit Boží vůli, neznamená odloučit ho od ostatních lidí. Naopak, Kristovo přikázání, abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (srov. Jan 13,34–35), znamená pro mnoho křesťanů žít po boku svých bližních a žít jako oni, sloužit Bohu ve světě, aby tak všem lidem byla lépe hlásána Boží láska a připomenuto, že se na zemi otevřely Boží cesty.

Pán se neomezil na to, aby nám řekl, že nás miluje – dokázal nám to skutky. Nezapomeňme, že Kristus se stal člověkem, aby nás poučil o tom, co se teď máme naučit my: žít jako Boží děti. Připomeňme si úvod, kterým Lukáš začal vyprávění ze Skutků apoštolů: Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil (1,1). Přišel, aby nás poučil: jako Mistr svým jednáním a příkladem svého života.

Před Dítětem v jeslích budeme teď pokračovat ve zpytování svého svědomí a ptát se: Jsme ochotni se snažit, aby náš život sloužil jako vzor a ponaučení našim bratřím, našim bližním, lidem? Jsme rozhodnuti být druhým Kristem? Vyznat to ústy nestačí. Ptám se každého z vás a ptám se sám sebe: Ty, který jsi jako křesťan povolaný být druhým Kristem, může se o tobě říci, že se řídíš podle tohoto facere et docere, konat a učit? Že jednáš ve všem jako Boží dítě, které pozorně dbá Otcovy vůle? Že se snažíš pohnout lidi, aby se podíleli na dobrých, ušlechtilých božských a lidských dílech spásy? Prožíváš ve svém všedním dnu ve světě život Kristův?

Konat Boží skutky není žádná fráze, ne, je to pozvání stravovat se z lásky. Musíme zemřít sobě, abychom se zrodili k novému životu. Neboť tak poslouchal Ježíš, a byl poslušný až k smrti na kříži, mortem autem crucis; propter quod et Deus exaltavit illum (Flp 2,8–9), a proto ho Bůh povýšil. Budeme-li poslouchat Boží vůli, bude také pro nás kříž vzkříšením a povýšením. A krok za krokem se v nás bude projevovat Kristův život a my se budeme snažit, abychom byli dobrými Božími dětmi, které přes své četné slabosti a chyby putují po zemi jako Kristus a konají dobro.

Až přijde smrt, a přijde neúprosně, budeme ji očekávat s radostí, jak jsem to viděl u mnoha lidí, kteří svatě prožívali svůj všední den. Neboť když jsme následovali Krista v konání dobra, v poslušnosti a nesení kříže, také jako Kristus s radostí vstaneme z mrtvých, surrexit Dominus vere (Lk 24,34) – Pán skutečně vstal.

Přece vidíte, že Ježíš, který se stal dítětem, přemohl smrt. Boží Syn zvítězil svým ponížením, svým prostým životem, svou poslušností, tím, že vtiskl všednímu životu lidí božský ráz.

To je Kristovo vítězství. Pozvedl nás na svou úroveň, na úroveň božského synovství tím, že sestoupil na zem, na úroveň lidských dětí.

O Vánocích si znovu připomínáme události kolem narození Božího Syna; prodléváme v betlémské jeskyni, v domě v Nazaretě a víc než jindy jsou ve středu naší pozornosti Maria, Josef a dítě Ježíš. Co nám chce říci prostý, a přece podivuhodný život Svaté rodiny? Čemu se od ní můžeme naučit?

Může nás napadat mnoho myšlenek, chtěl bych však vyzvednout jednu. Ježíšovo narození znamená podle Písma svatého příchod plnosti času (Gal 4,4), okamžik, který si Bůh zvolil, aby plně zjevil svou lásku k lidem tím, že nám poslal svého jednorozeného Syna. Toto božské rozhodnutí se projevilo za zcela normálních, obvyklých okolností. Vidíme ženu, která se stává matkou, rodinu, dům. Boží všemohoucnost a sláva prostupuje lidské věci, ano spojuje se s nimi. Od té doby my křesťané víme, že s Pánovou milostí můžeme a musíme posvětit všechno, co je v našem životě čisté. Nenajdeme pozemskou situaci, i když může vypadat zcela bezvýznamně a všedně, která by se nemohla stát příležitostí k setkání s Pánem a krokem na naší cestě k nebi.

Proto nedivíme, že církev jásá při pohledu na onen skromný příbytek, kde žije Ježíš, Maria a Josef. V hymnu v oficiu čtení tohoto svátku se říká: Zajisté sladkou vzpomínka nám bude na Nazaret a na obydlí chudé, sladší je písní Kristův život skrytý blahoslavit. Tam s Josefem Pán tráví mladá léta v řemesle jeho, skryt před zraky světa. Za jeho lásku pomocí mu splácí v lopotné práci. Nejlepší Matka dlí u Syna svého, dlí u snoubence pozorná choť jeho. Ulehčit práci unaveným touží tím, že jim slouží.

Přál bych si, aby domy křesťanů byly stejně krásné a přívětivé jako dům Svaté rodiny. Naplno zní vánoční poselství: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení (Lk 2,14). Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj (Kol 3,15), říká se u svatého Pavla. Tento pokoj nám ukazuje, že Bůh, náš Otec, nás miluje, že jsme přivtěleni ke Kristu, opatrováni Pannou Marií a chráněni svatým Josefem. Toto mocné světlo osvěcuje náš život a povzbuzuje nás, abychom ve všech potížích a osobních slabostech odvážně vytrvali na dobré cestě. Každý křesťanský dům by měl být domem pokoje, kde se přes malá všední rozladění projevuje ona hluboká a upřímná vzájemná starost a onen veliký klid, přicházející z hluboce prožívané víry.