Lux fulgebit hodie super nos, quia natus est nobis Dominus. Světlo zazáří dnes nad námi, neboť se nám narodil Pán. Toto veliké poselství dojímá dnes křesťany a skrze ně se obrací k celému lidstvu. Bůh je zde. Tato pravda musí naplnit náš život. Každé vánoce se pro nás mají stát novým zvláštním setkáním s Bohem, umožňujícím, aby jeho světlo a milost pronikly do hlubin naší duše.

Zastavujeme se před Dítětem, před Marií a Josefem a zamýšlíme se nad tím, že Boží Syn přijal naše tělo. Vzpomínám si na návštěvu, kterou jsem vykonal 15. srpna 1951 ve Svaté chýši (Santa Casa) v Loretu, neboť jsem měl v srdci jakousi osobní záležitost. Sloužil jsem tam mši svatou. Chtěl jsem ji sloužit usebraně, ale nepočítal jsem s horlivostí davu. Neuvědomil jsem si, že je velký svátek, a že proto do Loreta přijde mnoho lidí z okolí, lidí s vírou, kterou se vyznačuje tento kraj, a s láskou k Panně Marii. Jejich zbožnost je vedla k jednání, které – jak to říci? – měřeno liturgickými předpisy církve, nebylo vhodné.

Když jsem totiž políbil oltář, jak to předepisuje mešní liturgie, políbily ho současně tři nebo čtyři venkovanky. Byl jsem tím zneklidněn, ale vnitřně hluboce dojat. Tradice říká, že v onom domku přebýval s Marií a Josefem Ježíš. Četl jsem nápis nad oltářem: Hic verbum caro factum est (Zde se slovo stalo tělem). Zde, v tomto domě, vystavěném lidskou rukou, na tomto kousku země, kde žijeme, přebýval Bůh.