Seznam bodů

Život modlitby

Za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život (Žl 42[41],9). Jestliže Bůh pro nás znamená život, nesmí nás udivovat, že náš křesťanský život by měl být protkán modlitbou. Ale nemyslete si, že modlitba je jen nějaký úkon, který si odbudeme, a tím to končí. Spravedlivý má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Žl 1,2). Ráno na tebe myslím (srov. Žl 63[62],7), k večeru jako kadidlo stoupá má modlitba k tobě (srov. Žl 141[140],2). Celý den může být dobou modlitby: od večera do rána a od rána do večera. Písmo nám dokonce připomíná, že i spánek má být modlitbou (srov. Dt 6,6–7).

Vzpomeňte si, co o Ježíši vyprávějí evangelia. Často strávil celou noc v důvěrném rozhovoru se svým Otcem. A vzpomeňme, jak na první učedníky zapůsobila postava modlícího se Krista! Pozorovali stále svého Mistra a pak mu řekli: Domine doce nos orare (Lk 11,1), Pane, nauč nás modlit se.

Svatý Pavel – orationi instantes (Řím 12,12), v modlitbě buďte vytrvalí – všude šíří živý příklad Krista. A sv. Lukáš mistrovsky načrtává chování prvních učedníků: jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1,14).

Charakter dobrého křesťana se získává milostí v kovárně modlitby. A modlitba, má-li být opravdu živá, se nerozvíjí jen jedním směrem. Člověk obvykle uleví svému srdci slovy modliteb, která nás naučil sám Pán – Otče náš – nebo jeho andělé – Ave Maria. Jindy se uchýlíme ke starým osvědčeným modlitbám, do kterých vyústila zbožnost milionů bratří ve víře: jsou to liturgické modlitby – lex orandi – modlitby, které se zrodily z milujícího srdce, jako tolik mariánských antifon – Sub tuum praesidium… (Pod ochranu tvou), Memorare… (Pamatuj, láskyplná Panno Maria), Salve Regina… (Zdrávas Královno).

Při některých příležitostech nám budou stačit dvě nebo tři střelné modlitby, vyslané k Pánu jako šíp, iaculata – jsou to krátké vroucí modlitby, které se naučíme při četbě evangelia: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li, můžeš mě očistit; Domine, tu omnia nosti, tu scis quia amo te (Jan 21,17), Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji; Credo, Domine, sed adiuva incredulitatem meam (Mk 9,24), Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře; Domine non sum dignus (srov. Mt 8,8), Pane, nezasloužím si; Dominus meus et Deus meus (Jan 20,28), Pán můj a Bůh můj… Mohou to však být i jiné krátké a vroucí věty, které vytrysknou z vnitřní potřeby duše v nějaké konkrétní situaci.

Život modlitby by měl být založen na několika denních chvílích, věnovaných výhradně setkání s Bohem – na chvílích rozhovoru bez hluku slov, vždy, kdy je to jen možné před svatostánkem, abychom tam vzdávali díky Pánu, který čeká – tak sám! – už 20 století. Rozjímavá modlitba je rozhovor s Bohem, od srdce k srdci, kterého se účastní celá duše: rozum i představivost, paměť i vůle. Je to rozjímání, které pomůže dodat našemu ubohému lidskému všednímu životu nadpřirozenou hodnotu.

Díky těmto chvílím rozjímání, díky ústním a střelným modlitbám, budeme schopni zcela přirozeně a neokázale proměňovat své dny v neustálou chválu Boží. Budeme žít a pracovat stále v Boží přítomnosti, tak jako zamilovaní se v myšlenkách neustále obracejí k osobě, kterou milují, a všechna naše činnost a práce, byť by byla naprosto bezvýznamná, přinese duchovní plody.

Proto, když se křesťan vydá na tuto cestu nepřetržitého styku s Pánem – a může to být cesta pro všechny, nejen pro vyvolené –, poroste jeho vnitřní život a on bude schopen dokonale plnit Boží vůli.

A skrze modlitbu můžeme pochopit i druhé téma, které nám nabízí dnešní slavnost: apoštolát, to znamená uskutečňování Ježíšova učení, které zanechal svým učedníkům krátce před svým nanebevstoupením: Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8).

Svatý Jan zaznamenal ve svém evangeliu nádhernou větu Nejsvětější Panny pronesenou v situaci, o které jsme už rozjímali: na svatbě v Káně. Svatý evangelista nám vypráví, že Maria řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). A o to právě jde; vést duše lidí tak, aby se obrátili na Ježíše a zeptali se: Domine, quid me vis facere? Pane, co chceš, abych udělal? (Sk 9,6 Vg.).

Křesťanský apoštolát – a teď mám konkrétně na mysli apoštolát obyčejného křesťana, apoštolát ženy nebo muže, který žije jako jeden mezi sobě rovnými – je velkou katechezí, při které se osobním stykem, opravdovým a věrným přátelstvím probouzí v ostatních lidech hlad po Bohu a pomáhají se jim odhalovat nové obzory; to vše prostě, přirozeně, jak už jsem řekl, příkladem dobře prožívané víry, laskavým slovem plným síly Boží pravdy.

Mějte odvahu! Můžete přece počítat s pomocí Marie, která je Regina apostolorum, Královna apoštolů. A Panna Maria, aniž se přestane chovat jako matka, umí svým dětem uložit potřebné úkoly. Maria těm, kdo se k ní utíkají a rozjímají o jejím životě, vždy nesmírně pomůže a přivede je ke kříži, postaví je tváří v tvář příkladu Božího Syna. A při tomto setkání, kdy se rozhoduje o křesťanském životě, se Maria přimlouvá, aby toto naše setkání vyvrcholilo smířením mladšího bratra – tebe nebo mne – s prvorozeným Otcovým Synem.

Mnoha obrácením, mnoha rozhodnutím pro službu Bohu předcházelo setkání s Marií. Naše Paní podnítila touhu po hledání, mateřsky povzbudila zápal duše, způsobila snahu po změně, po novém životě. A ono udělejte, co vám řekne, se uskutečnilo jako láskyplné odevzdání se, jako křesťanské povolání, které od té doby osvěcuje celý náš život.

Tuto chvíli rozhovoru před Pánem, kdy jsme rozjímali o úctě a lásce k jeho i naší Matce, můžeme ukončit tím, že znovu oživíme svou víru. Právě začíná měsíc květen. Pán od nás chce, abychom tuto příležitost nenechali nevyužitou, abychom rostli v jeho lásce skrze úctu k jeho Matce. Abychom k ní uměli být každý den pozorní jako děti – věnovali jí drobné pozornosti –, které se krok za krokem proměňují v osobní svatost a apoštolát, ve stálé úsilí chtít spolupracovat na spáse, kterou přinesl na svět Kristus.

Sancta Maria, spes nostra, ancilla domini, sedes sapientiae, ora pro nobis! Svatá Maria, naděje naše, služebnice Páně, stolice moudrosti, oroduj za nás!