Život modlitby

Za noci mu budu zpívat a chválit ho, neboť mi dává život (Žl 42[41],9). Jestliže Bůh pro nás znamená život, nesmí nás udivovat, že náš křesťanský život by měl být protkán modlitbou. Ale nemyslete si, že modlitba je jen nějaký úkon, který si odbudeme, a tím to končí. Spravedlivý má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí (Žl 1,2). Ráno na tebe myslím (srov. Žl 63[62],7), k večeru jako kadidlo stoupá má modlitba k tobě (srov. Žl 141[140],2). Celý den může být dobou modlitby: od večera do rána a od rána do večera. Písmo nám dokonce připomíná, že i spánek má být modlitbou (srov. Dt 6,6–7).

Vzpomeňte si, co o Ježíši vyprávějí evangelia. Často strávil celou noc v důvěrném rozhovoru se svým Otcem. A vzpomeňme, jak na první učedníky zapůsobila postava modlícího se Krista! Pozorovali stále svého Mistra a pak mu řekli: Domine doce nos orare (Lk 11,1), Pane, nauč nás modlit se.

Svatý Pavel – orationi instantes (Řím 12,12), v modlitbě buďte vytrvalí – všude šíří živý příklad Krista. A sv. Lukáš mistrovsky načrtává chování prvních učedníků: jednomyslně setrvávali v modlitbách (Sk 1,14).

Charakter dobrého křesťana se získává milostí v kovárně modlitby. A modlitba, má-li být opravdu živá, se nerozvíjí jen jedním směrem. Člověk obvykle uleví svému srdci slovy modliteb, která nás naučil sám Pán – Otče náš – nebo jeho andělé – Ave Maria. Jindy se uchýlíme ke starým osvědčeným modlitbám, do kterých vyústila zbožnost milionů bratří ve víře: jsou to liturgické modlitby – lex orandi – modlitby, které se zrodily z milujícího srdce, jako tolik mariánských antifon – Sub tuum praesidium… (Pod ochranu tvou), Memorare… (Pamatuj, láskyplná Panno Maria), Salve Regina… (Zdrávas Královno).

Při některých příležitostech nám budou stačit dvě nebo tři střelné modlitby, vyslané k Pánu jako šíp, iaculata – jsou to krátké vroucí modlitby, které se naučíme při četbě evangelia: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li, můžeš mě očistit; Domine, tu omnia nosti, tu scis quia amo te (Jan 21,17), Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji; Credo, Domine, sed adiuva incredulitatem meam (Mk 9,24), Věřím, Pane, pomoz mé slabé víře; Domine non sum dignus (srov. Mt 8,8), Pane, nezasloužím si; Dominus meus et Deus meus (Jan 20,28), Pán můj a Bůh můj… Mohou to však být i jiné krátké a vroucí věty, které vytrysknou z vnitřní potřeby duše v nějaké konkrétní situaci.

Život modlitby by měl být založen na několika denních chvílích, věnovaných výhradně setkání s Bohem – na chvílích rozhovoru bez hluku slov, vždy, kdy je to jen možné před svatostánkem, abychom tam vzdávali díky Pánu, který čeká – tak sám! – už 20 století. Rozjímavá modlitba je rozhovor s Bohem, od srdce k srdci, kterého se účastní celá duše: rozum i představivost, paměť i vůle. Je to rozjímání, které pomůže dodat našemu ubohému lidskému všednímu životu nadpřirozenou hodnotu.

Díky těmto chvílím rozjímání, díky ústním a střelným modlitbám, budeme schopni zcela přirozeně a neokázale proměňovat své dny v neustálou chválu Boží. Budeme žít a pracovat stále v Boží přítomnosti, tak jako zamilovaní se v myšlenkách neustále obracejí k osobě, kterou milují, a všechna naše činnost a práce, byť by byla naprosto bezvýznamná, přinese duchovní plody.

Proto, když se křesťan vydá na tuto cestu nepřetržitého styku s Pánem – a může to být cesta pro všechny, nejen pro vyvolené –, poroste jeho vnitřní život a on bude schopen dokonale plnit Boží vůli.

A skrze modlitbu můžeme pochopit i druhé téma, které nám nabízí dnešní slavnost: apoštolát, to znamená uskutečňování Ježíšova učení, které zanechal svým učedníkům krátce před svým nanebevstoupením: Budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1,8).