Seznam bodů

Učme se z tohoto Ježíšova postoje. Za svého pobytu na zemi nechtěl ani slávu, která mu příslušela; neboť ačkoli měl právo, aby se s ním jednalo jako s Bohem, přijal podobu služebníka (srov. Flp 2,6–7). Každý křesťan teď ví, že všechna sláva patří Bohu a že nikdo nesmí zneužít vznešenosti a velikosti evangelia pro zištnost a lidskou ctižádost.

Učme se od Ježíše. Jeho postoj – stavící se proti každé lidské poctě – je dokonale v souladu s velikostí jeho jedinečného poslání, poslání milovaného Božího Syna, který přijal pro spásu lidí tělo; poslání, které Otcova láska zahrnula projevy nekonečné péče. Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil. Požádej mě, a dám ti v majetek národy, do vlastnictví končiny země (Žl 2,7–8).

Křesťan, následuje-li Krista a dokonale se klaní Otci, uslyší také od Pána slova láskyplné péče: Vysvobodím ho, protože lne ke mně, ochráním ho, protože zná mé jméno (Žl 91[90],14).

Jak podivuhodná je schopnost člověka zapomenout na nejskvělejší věci a zvyknout si na tajemství! V této postní době si chceme znovu připomenout, že křesťan nesmí být povrchní. I když je zcela ponořen do obyčejné práce, mezi mnoha úkoly a svými bližními, i když je zaneprázdněn, má nedostatek času a prožívá různá napětí, musí být současně zcela pohroužen v Boha, protože je Božím dítětem.

Boží synovství je radostná pravda, útěšné tajemství. Zcela naplňuje náš vnitřní život. Učí nás stýkat se se svým nebeským otcem, seznamovat se s ním, milovat ho. Opírá náš vnitřní boj o naději a nakonec nám dává důvěřivou prostotu Božích dětí. Ještě více: právě proto, že jsme Boží děti, hledíme s láskou a obdivem na všechny věci, které přicházejí z ruky nebeského Otce a Stvořitele. Tak žijeme kontemplativně uprostřed světa a milujeme tento svět.

Liturgie postní doby objasňuje následky Adamova hříchu v lidském životě. Adam nechtěl být hodný Boží syn a vzepřel se proti Bohu. Současně stále slyšíme ozvěnu onoho felix culpa – ó šťastná vina –, kterou opěvuje celá církev na Bílou sobotu.

Když přišla plnost času, poslal Bůh na svět svého jednorozeného Syna, aby obnovil pokoj a nás lidi vykoupením z hříchu přijal za Boží syny – adoptionem filiorum reciperemus (Gal 4,5). A my tak byli uschopněni, osvobozením od jha hříchu, mít účast na životě Nejsvětější Trojice. Tomuto novému člověku, tomuto novému štěpu Božích dětí (srov. Řím 6,4–5) tím umožnil osvobodit celé stvoření od zmatku a obnovit všechno v Kristu (srov. Ef 1,5–10), který ho smířil s Bohem (srov. Kol 1,20).

Tedy čas pokání. Ale jak vidíme, není to nic záporného. Postní dobu musíme prožívat v duchu synovství; dal nám je Kristus a žije v naší duši (srov. Gal 4,6). Pán nás volá, abychom k němu přišli s přáním stát se mu podobnými: Napodobujte Boha jako jeho milované děti (Ef 5,1). Tak můžeme pokorně, ale horlivě spolupracovat na Božím plánu: sjednocovat, co je rozděleno, zachraňovat, co bylo ztraceno, shromažďovat, co hříšný člověk rozptýlil, přivádět k dobrému konci, co zbloudilo, a obnovovat Bohem chtěnou svornost celého stvoření.

Liturgie postní doby v sobě má něco tragického, když nám ukazuje, co pro člověka znamená odloučení se od Boha. Ale není to poslední slovo. Poslední slovo řekne Bůh, a je to slovo výkupné a slitovné lásky, tedy slovo o našem synovství. Proto dnes opakuji se svatým Janem: Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme (1 Jan 3,1). Boží děti, bratři vtěleného Slova, o kterém se říká: V něm byl život a ten život byl světlem lidí (Jan 1,4). Jsme děti světla, bratři světla, nositelé jedinečného ohně, který dokáže zapálit srdce z masa.

Budu pokračovat ve mši svaté; každý z nás by však měl přemýšlet, co od něho Pán očekává, jaká předsevzetí, jaká rozhodnutí by v něm chtěl působením milosti vzbudit. Když pozorujete, kolik lidské a nadpřirozené síly potřebujete ke své oddanosti a ke svému boji, připomeňte si, že Ježíš je náš vzor. Ačkoli je Ježíš Bůh, dopustil, aby byl pokoušen, abychom my neztratili odvahu a byli si jisti vítězstvím. Neboť on neprohrává bitvy. A budeme-li s ním spojeni, nikdy nepodlehneme, nýbrž se budeme moci skutečně nazývat vítězi a být vítězi: hodnými Božími dětmi.

Máme žít radostně. Já jsem spokojen, ačkoli bych neměl být spokojen, když se při osobním zpytování svědomí, které nám nabízí postní doba, dívám na svůj život. Ale přesto jsem šťasten, protože vidím, že Pán ke mně znovu přichází, že je a zůstane mým Otcem. Jsem přesvědčen: vy i já uvidíme s tímto světlem a s touto pomocí milosti, co všechno musí být spáleno, a spálíme to; co musí být vytrženo, a vytrhneme to; co musí být obětováno, a obětujeme to.

Není to snadný úkol. Ale vede nás pohnutka, které se nesmíme a nemůžeme zříci: Bůh nás miluje. Dovolme tedy Duchu svatému, aby v nás jednal a očistil nás, abychom mohli obejmout Božího Syna na kříži a vstát s ním z mrtvých. Neboť radost vzkříšení vychází z kříže.

Maria, naše Matko, auxilium christianorum, refugium peccatorum, pomocnice křesťanů, útočiště hříšníků, přimluv se u svého Syna, aby nám poslal Ducha svatého a vzbudil v našem srdci rozhodnutí kráčet pevným krokem a v hloubi naší duše aby se rozléhalo ono volání, které naplňovalo pokojem jednoho z prvních křesťanských mučedníků: veni ad Patrem, pojď, vrať se k svému Otci, který na tebe čeká.

Radost Zeleného čtvrtka

Snadno pochopíme, proč křesťané ve všech dobách chválili svatou hostii. Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství, chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství, zrozen z lůna panenského, prolil král všech království. S úctou se chceme klanět skrytému Bohu. Je to Ježíš Kristus, který se narodil z Panny Marie, tentýž Kristus, z jehož probodeného boku vytryskla krev a voda.

Je to posvátná hostina, ve které přijímáme Krista. Koná se památka jeho umučení, mysl se naplňuje milostí a dostává závdavek budoucí slávy. Církevní liturgie v krátkých slokách shrnuje vrcholné okamžiky tohoto příběhu o planoucí lásce, kterou nám dává Pán.

Bůh naší víry nežije ve vytržení, neshlíží nezúčastněně na náš osud, bídu a nouzi. Je to Otec, který tak miluje své děti, že posílá na svět Slovo, druhou osobu Nejsvětější Trojice, aby se toto Slovo stalo tělem, zemřelo za nás a vykoupilo nás. Je to tentýž milující Otec, který nás teď jemně přitahuje k sobě působením Ducha svatého, přebývajícího v našich srdcích.

Radost Zeleného čtvrtka má kořeny zde: v poznání, že se Stvořitel v přebohaté lásce sklání ke svým tvorům. Jako by tolik důkazů jeho milosrdenství nestačilo, ustanovuje náš Pán Ježíš Kristus eucharistii, abychom mohli být stále blízko u něho, a – pokud zde můžeme vůbec něco pochopit – protože ho žene láska, které nic neschází, k tomu, aby nebyl bez nás. Trojice se zcela sklání v lásce k člověku, který je povznesený na rovinu milosti, stvořený podle jejího obrazu a podoby (srov. Gn 1,26); vysvobodila člověka z hříchu – z hříchu Adamova, který přešel na celé lidské pokolení, a z osobních hříchů každého jedince – a touží po tom, aby přebývala v naší duši: Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek (Jan 14,23).