Seznam bodů

Naplnil Otcovu vůli

Jsem si jistý, že také dnes hledá Ježíš příbytek v našich srdcích. Prosme ho, aby nám odpustil naši osobní slepotu a nevděčnost. A prosme ho o milost, abychom před ním už nikdy své srdce neuzavřeli.

Pán nás nenechá v nejistotě o tom, že poslušnost, odevzdaná do Boží vůle, vyžaduje zřeknutí a oddanost, neboť láska se nedovolává svých práv: chce sloužit. Touto cestou šel jako první. Jak jsi poslouchal ty, Ježíši? Usque ad mortem, mortem autem crucis (Flp 2,8), ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Musíme se odpoutat od sebe, ochotně se „nechat vyrušit ze svého klidu“,ztratit svůj život z lásky k Bohu a k lidem. Chtěl jsi teď žít a nechtěl jsi, aby tě něco postihlo. Ale Bůh chtěl jinak. Jsou dvě vůle: tvá vůle musí být opravena, aby se sjednotila s Boží vůlí, ne abys přizpůsobil vůli Boží vůli své.

S velkou radostí jsem viděl, jak mnoho lidí dalo svůj život – jako ty, Pane: usque ad mortem, až k smrti. Svou sílu a své zaměstnání věnovali službě církvi, k prospěchu všech lidí.

Naučme se poslouchat, naučme se sloužit: není nic důstojnějšího než se dobrovolně chtít vydat a být užitečný druhým. Jestliže v nás vře pýcha a hrdost nás chce přesvědčit, že jsme nadlidé, potom přišel okamžik, abychom řekli „ne“, abychom řekli, že naše vítězství spočívá jedině v pokoře. Tím se sjednotíme s Kristem na kříži, ale ne mrzutě, úzkostlivě, nýbrž s radostným srdcem, neboť tato radost, která spočívá v zapomenutí na sebe, je nejlepším důkazem naší lásky.

Boží synovství

Jak lze vysvětlit tuto důvěryplnou modlitbu, toto přesvědčení, že v boji nezahyneme? Tím, že jsme přesvědčeni o skutečnosti, která mě znovu a znovu velmi hluboce dojímá: o našem Božím synovství. Pán, který nás v této postní době prosí o obrácení, není žádný tyran, ani přísný, nesmiřitelný soudce. Je to náš Otec. Upozorňuje nás na naše hříchy a omyly, na naši nedostatečnou šlechetnost; ale dělá to proto, aby nás z nich vysvobodil a nabídl nám své přátelství a svou lásku. Vědomí Božího synovství dodává našemu obrácení radost: říká nám, že se vracíme do Otcova domu.

Boží synovství je základem ducha Opus Dei. Všichni lidé jsou Boží děti. Ale dítě se může chovat ke svému otci velmi různě. Musíme usilovat o to, abychom byli dětmi, které se snaží uvědomovat si, že Pán – maje nás rád jako své děti – chce, abychom žili uprostřed tohoto světa v jeho domě, abychom byli jedna rodina, aby jeho bylo naše a naše jeho, abychom s ním měli důvěrný vztah, který nám dovolí prosit jako malé dítě – třeba o Měsíc!

Boží dítě se setkává s Pánem jako se svým Otcem. Jeho vztah není ani ponížená úslužnost, ani formální úcta, ani pouhá zdvořilost; nýbrž je to vztah proniknutý upřímností a důvěrou. Bůh si nás nezoškliví pro naše nevěrnosti. Náš nebeský Otec odpustí každou urážku, jen když se syn obrátí a opět se k němu přimkne, lituje a prosí o odpuštění. Náš Pán je takový Otec, že dokonce předchází naši touhu po odpuštění a jde nám vstříc s otevřenou náručí, aby nám daroval svou milost.

Můžete se sami přesvědčit, že si nic nevymýšlím. Připomeňte si jen ono podobenství, které nám vyprávěl Boží Syn, aby nám pomohl pochopit lásku nebeského Otce: podobenství o marnotratném synu (Lk 15,11nn).

V Písmu se praví: Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil (20. verš). To jsou slova Písma svatého. Políbil ho, zahrnul polibky. Může někdo mluvit více lidsky? Může někdo působivěji popsat otcovskou lásku Boha k lidem?

Vůči Bohu, který nám vychází vstříc, nemůžeme zůstat němí – řekněme mu se svatým Pavlem Abba, Pater (Řím 8,15), Abba, Otče! Neboť on, tvůrce všehomíra, neklade důraz na nabubřelé tituly, nezáleží mu na patřičném uznání jeho důstojnosti. Touží, abychom ho nazývali Otcem, abychom toto slovo vychutnávali a naplňovalo naši duši radostí.

Lidský život je v jistém smyslu neustálým návratem do domu našeho Otce. Návrat skrze lítost, toto obrácení srdce, které předpokládá přání změnit se a pevné rozhodnutí polepšit svůj život, se proto projevuje skutky oběti a oddanosti Bohu. Vracíme se do domu svého Otce ve svátosti smíření, když vyznáváme své viny, oblékáme se v Krista a stáváme se tak jeho bratry, členy Boží rodiny.

Bůh na nás čeká s otevřenou náručí jako onen otec v podobenství, ačkoli si to nezasloužíme. Na naší vině nezáleží. Jako u marnotratného syna stačí jen otevřít své srdce, toužit po Otcově domě a radovat se z Božích darů, pro které se nazýváme Božími dětmi a jimiž také skutečně jsme, i když dosti často nejednáme podle jeho milosti.

Kristův pokoj

Ale musím vám nabídnout ještě další úvahu. Měli bychom bez umdlení bojovat za to, aby mohlo působit dobro, protože víme, jak je těžké, abychom se my lidé vážně rozhodli konat spravedlnost, a vidíme, jak pozemské soužití má daleko k tomu, aby bylo vedeno láskou, a nikoliv nenávistí nebo lhostejností. Nemůžeme si zastírat ani skutečnost, že, i když najdeme nějaký spravedlivý způsob rozdílení majetku a dospějeme k harmonicky uspořádané společnosti, nezmizí ze světa bolest, působená nemocí, nepochopením nebo samotou, smrtí milovaných osob, vlastními nedostatky.

Na tento zármutek máme pouze jedinou konečnou odpověď, je to Kristus na kříži, Bůh, který trpí a umírá. Bůh, který nám dává své Srdce kopím probodené z lásky ke všem lidem. Náš Pán nemá v lásce žádnou nespravedlnost a odsuzuje toho, kdo se jí dopouští. Bůh nepůsobí bolest svých tvorů, ale trpí ji, protože po prvotním hříchu je součástí lidského života. Nicméně jeho Srdce plné lásky k lidem ji vzalo s křížem všechnu na sebe: naše utrpení, náš smutek, naši úzkost, náš hlad a žízeň po spravedlnosti.

Křesťanské učení o bolesti není programem laciných útěch. Je to v první řadě učení o přijetí tohoto utrpení, které je opravdu neoddělitelné od lidského života. Nemohu před vámi zakrývat – s jistou radostí, protože jsem vždycky kázal a snažil se žít v tomto duchu, že tam, kde je kříž, je i Kristus, Láska –, že i v mém životě byla bolest častým hostem a nejednou se mi chtělo plakat. Jindy jsem zase cítil, jak roste moje znechucení nad nespravedlností a zlem. A zakoušel jsem znechucení nad tím, že nemohu nic dělat, že – přes své přání a své úsilí – jsem nemohl tento špatný stav zlepšit.

Když k vám promlouvám o bolesti, nemluvím jen o teoriích. Ani se nechci omezit na to, abych přebíral zkušenosti jiných, když vám potvrdím, že, jestliže – při utrpení – budete cítit, jak se vaše duše chvěje, stačí se podívat na Krista. Kalvárie hlásá všem, že jestliže budeme žít ve spojení s Kristem, bude každé utrpení posvěceno.

Protože pak se naše utrpení, křesťansky prožívané, stane zadostiučiněním, usmířením, účastí na osudu a životě Ježíše Krista, který dobrovolně a z lásky k lidem zakusil každou bolest, každé utrpení. Narodil se, žil i zemřel v chudobě, byl napadán, urážen, pomlouván, křivě obviňován a nespravedlivě odsouzen, poznal zradu a opuštěnost od svých učedníků, zakusil samotu a trpkost trestu i smrti. I dnes Kristus stále trpí ve svých údech, v celém lidstvu, které obývá tuto zemi. On je jeho Hlavou, prvorozeným Synem, Spasitelem.

V Božích plánech má bolest své nezastupitelné místo. Je to skutečnost, ačkoli nás stojí dosti úsilí, abychom jí porozuměli. I Ježíši Kristu přišlo jako člověku zatěžko ji snášet: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich, avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). V této úzkosti z utrpení a přijetí Otcovy vůle jde Ježíš na smrt klidně a odpouští těm, kdo ho křižují.

A právě to nadpřirozené přijetí bolesti je zároveň největším vítězstvím. Ježíš smrtí na kříži přemohl smrt. Bůh ze smrti získává život. Postoj Syna Božího není postojem člověka smiřujícího se s tragickým neštěstím, je to uspokojení člověka, který už okouší vítězství. Ve jménu této vítězící Kristovy lásky bychom se my křesťané měli vydávat na všechny cesty této země, abychom tam svými slovy i skutky rozsévali pokoj a radost. Měli bychom bojovat – pokojně ovšem – proti zlu, proti nespravedlnosti, proti hříchu, a hlásat tak, že tento lidský život není konečný, že Boží láska projevená v Kristově Srdci u lidí slavně duchovně zvítězí.

Končí liturgický rok. Při mši svaté klademe Bohu Otci na oltář oběť Krista, kterého Bůh pomazal… na kněze a krále v království svatosti a milosti, v království spravedlnosti, lásky a pokoje, jak za chvíli budeme číst v prefaci. Všichni jistě cítíte v srdci nesmírnou radost při pomyšlení na posvátné lidství našeho Pána: je to král s lidským srdcem, jako je srdce naše. On, tvůrce vesmíru a všech tvorů, nechce vládnout, ale žebrá o trochu lásky a mlčky nám ukazuje své probodené ruce.

Proč ho tedy tolik lidí dosud nechce uznat? Proč je stále slyšet onen krutý protest: Nolumus hunc regnare super nos (Lk 19,14), nechceme tohoto člověka za krále? Na světě jsou miliony lidí, kteří se takto staví k Ježíši Kristu, vlastně k pouhému přízraku Ježíše Krista, protože Krista neznají a nepoznali ani krásu jeho tváře, ani nádheru jeho učení.

Za toto pohoršlivé jednání toužím dávat našemu Pánu zadostiučinění. Když poslouchám toto nepřestávající volání, a nejsou to vždy jen pouhé hlasy, ale i málo ušlechtilé činy, cítím potřebu zvolat hodně nahlas: Oportet illum regnare! (1 Kor 15,25), on totiž musí kralovat.

Odpor ke Kristu

Mnoho lidí nesnese, aby Kristus kraloval, stavějí se proti němu nejrůznějšími způsoby: v obecných popisech světa a lidského soužití, v mravech, ve vědě, v umění. Dokonce i v životě církve! Já nemám na mysli – píše sv. Augustin – zlé lidi, kteří se rouhají Kristu. Ve skutečnosti je málo těch, kdo se rouhají jazykem, ale je mnoho těch, kdo se rouhají svým jednáním.

Někomu dokonce vadí sám výraz Kristus Král. Je to jen otázka slovního vyjádření – jako by Kristovo království mělo co dělat s politickými frázemi; jiným lidem vadí uznání královské důstojnosti našeho Pána, protože by je to nutilo přijmout nad sebou nějaký zákon. A oni nesnášejí žádný zákon, ani zásadní přikázání lásky, protože se nechtějí přiblížit k Boží lásce. Prahnou pouze po tom, aby mohli sloužit vlastnímu sobectví.

Milostí Boží jsem už dlouho puzen opakovat tento němý výkřik: Serviam! Chci sloužit! Ať v nás Pán rozmnoží tyto snahy – sloužit a odpovědět tak na jeho božské volání, přirozeně, neokázale, nehlučně, třeba na ulici. Věnujme mu, my, jeho poddaní, jeho děti, modlitbu – a jazyk i ústa se nám naplní mlékem a medem; oslavování Božího království bude mít chuť medu, neboť je to království svobody, té svobody, kterou nám on vydobyl (srov. Gal 4,31).