Seznam bodů

Doba příhodná

Exhortamur ve in vacuum gratiam Dei recipiatis (2 Kor 6,1), napomínáme vás, abyste nepřijali milost Boží nadarmo. Boží milost nás v této postní době naplní, jestliže před ní neuzavřeme svá srdce. Musíme být schopni ji přijmout, ochotni skutečně se změnit, a ne si jen s milostí zahrávat.

Nerad mluvím o strachu, neboť to, co má motivovat křesťana, je Boží láska, která se nám zjevila v Kristu a učí nás, abychom milovali všechny lidi a celé stvoření; ale o odpovědnosti a vážnosti mluvit musíme. Nemylte se, Bůh se nenechá posmívat (Gal 6,7), napomíná apoštol.

Musíme se rozhodnout. Nejde o to, aby v našem životě hořely dvě svíce, které má – podle lidského názoru – každý člověk: jedna pro svatého Michaela a druhá pro ďábla. Svíčku pro ďábla musíme zhasit, a celý svůj život naopak zapálit, aby se stravoval ve službě Pánu. Budeme-li opravdu usilovat o svatost a budeme-li dost povolní, svěříme-li se Boží ruce, všechno dopadne dobře. Neboť Bůh je vždy, a zvlášť v této době, ochotný dát nám svou milost – milost nového obrácení, polepšení našeho křesťanského života.

V této postní době musíme vidět víc než jen libovolný úsek času, který se v liturgickém roce pravidelně vrací. Tento okamžik je neopakovatelný, je to nabídka Boží pomoci, kterou musíme přijmout. Pán k nám přichází a očekává od nás – teď a zde –, že se skutečně změníme.

Ecce nunc tempus acceptabile, ecce nunc dies salutis (2 Kor 6,2), v době příhodné jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl. Znovu slyšíme láskyplnou výzvu Dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo (Iz 43,1), povolal jsem tě tvým jménem. Každého z nás volá jeho jménem, jak to dělávají ti, kdo nás milují. Vroucí Ježíšova láska k nám se nedá vyjádřit slovy.

Zamyslete se se mnou nad tímto divem Ježíšovy lásky. Pán se chce s námi setkat, čeká u cesty, abychom ho nepřehlédli. Každého z nás osobně volá k sobě a mluví s námi o našich záležitostech, které jsou také jeho záležitostmi, a přivádí naše svědomí k lítosti tím, že je otevírá pro velkorysost a budí v nás přání být věrní a moci se nazývat jeho učedníky. Toto vroucí volání milosti zní jako láskyplná výčitka, která nás upozorňuje, že Pán na nás po celou tu dobu, kdy jsme ho svou vinou ztratili z dohledu, nezapomněl. Kristus nás miluje nesmírnou láskou, jaké je schopno jen božské Srdce.

Podívejte se, jak naléhá: Hle, teď je ta „doba příhodná“, hle, teď je ten „den spásy“ (2 Kor 6,2). Slibuje ti slávu – svou lásku – a dává ti ji v dobu příhodnou. Volá tě; a ty? Co mu chceš za to dát, jak mu splatíš lásku, jak mu ji splatím také já, když jde kolem?

Ecce nunc dies salutis, hle, teď je ten den spásy. V uších nám zní hlas dobrého pastýře: Ego vocavi te nomine tuo, povolal jsem tě tvým jménem. A my musíme odpovědět, lásku splatit láskou: Ecce ego quia vocasti me (1 Sam 3,5). Tady jsem, volal jsi mě – jsem pevně rozhodnutý, že tuto postní dobu nenechám uplynout, jako když teče voda po kameni – aniž by na něm zanechala stopy. Nechám se tou vodou proniknout, přetvořit; obrátím se, znovu se přimknu k Pánu a budu ho milovat, jak si přeje.

Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí (Mt 22,37). Svatý Augustin dodává: Co ještě zbývá z tvého srdce, abys mohl milovat sebe samého? Co zbývá z tvé duše, z tvého rozumu? Ex toto, říká, totum exigit te, qui fecit te – ten, který tě stvořil, od tebe vyžaduje všechno.

Pšenice a koukol

Načrtl jsem vám ideální cestu křesťana ne podle svých představ, ale podle Kristova učení. Jistě souhlasíte s tím, že je to krásné, vznešené, přitažlivé. Ale možná se někdo zeptá: Lze takto žít v dnešní společnosti?

Samozřejmě že ano. Pán nás povolává v době, kdy se hodně mluví o míru, a mír není ani v srdcích, ani ve státním zřízení, ani ve společenském životě, ani mezi národy. Stále se mluví o rovnosti a demokracii, a přece je stále mnoho privilegovaných, uzavřených a neproniknutelných společenských kast. Povolává nás v době, kdy se volá po porozumění, a porozumění se nedostává, dokonce ani mezi lidmi, kteří jednají s dobrou vůlí a chtějí se angažovat v charitativní činnosti – nezapomeňte, charita, láska k bližnímu, spočívá spíše v porozumění než v dávání.

Žijeme v době, kdy fanatici a fundamentalisté – neschopni přijmout odlišné názory a postoje druhých – trvají na svém názoru, dokonce obviňují z násilností a agrese ty, kteří jsou vlastně jejich oběťmi. Povolává nás konečně v době, kdy se velmi mnoho mluví o jednotě a patrně bude těžké pochopit, že je tolik nejednoty, i mezi katolíky, o ostatních ani nemluvě.

Nikdy se neuchyluji k politickým úvahám, protože to není mým posláním. Na to, abych z pohledu kněze popsal stav současného světa, mi stačí znovu připomenout jedno podobenství našeho Pána – o pšenici a koukolu: Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel (Mt 13,24–25). Je to jasné: pole je úrodné a semeno je dobré. Pán pole rozhodil semeno odborně a ve vhodnou dobu. Kromě toho zorganizoval i hlídání čerstvě osetého pole. Jestliže se později objeví koukol, je to kvůli nedbalosti, protože lidé, zvláště křesťané, usnuli a dovolili nepříteli, aby se přiblížil.

Když se pak nezodpovědní služebníci ptají hospodáře, proč nechal na svém poli vyrůst koukol, vysvětlení bije do očí: inimicus homo hoc fecit (Mt 13,28), to udělal nepřítel! My křesťané, kteří máme bdít, aby vše dobré, co dal Stvořitel světu, sloužilo pravdě o dobru, jsme spali – pěkně smutná nedbalost, takový spánek! –, zatímco nepřítel a všichni ti, kteří mu slouží, pilně pracovali. A koukol se rozrůstá, je ho všude plno.

Nejsem povolán k tomu, abych prorokoval neštěstí a katastrofy. Nechci vám malovat žádný pustošivý, bezútěšný obraz. Nechci se pohoršovat nad dobou, ve které z rozhodnutí Boží prozřetelnosti žijeme. Mějme tuto naši dobu rádi, protože právě v ní máme dosáhnout svatosti. Netrpme plané a prostoduché stesky, jako: svět nebyl nikdy lepší. Odedávna, od samého počátku církve, ještě když lidstvo naslouchalo kázání prvních dvanácti učedníků, docházelo k násilným pronásledováním, objevovaly se bludy, šířila se lež a rozpoutávala se nenávist.

Ale na druhé straně není logické popírat, že zlu jako by se dobře dařilo. Na celém Božím poli, kterým je země, jež je Kristovým dědictvím, vyrašil koukol: nejen koukol, ale spousta všelijakého plevele. Nesmíme se nechat oklamat mýtem o nepřetržitém a nezvratitelném pokroku. Spořádaný, pravý pokrok je dobrý a Bůh si ho jistě přeje. Ale vychvaluje se spíše onen falešný pokrok, který zaslepuje oči tolika lidem, protože často nepostřehnou, že lidstvo se v některých svých etapách vlastně vrací zpátky a ztrácí to, co už předtím získalo.

Znovu opakuji: Pán nám dal svět jako dědictví. A musíme mít bdělé srdce a rozum, být realisty, bez poraženeckých nálad. Pouze svědomí zatížené vinou, rutinní necitlivost, pouze povrchní omámení může vidět svět tak, jako by v něm neexistovalo zlo, urážení Boha, zkáza lidských duší, někdy nenapravitelná. Ale musíme být i optimisté, náš optimismus musí však pramenit z víry v Boží moc – Bůh neprohrává bitvy –, musí to být optimismus, který nepochází jen z lidského uspokojení, z pošetilé a domýšlivé spokojenosti.