Seznam bodů

Vzpomínám si nyní —jistě někteří z vás jste to ode mne už slyšeli jindy— na sen, který měl jeden spisovatel španělského "zlatého věku". V tomto snu před sebou vidí dvě cesty. Jedna je široká a sjízdná, pohodlná, je na ní hodně hospod a hostinců i jiných zábavných a příjemných míst. Lidé po ní jedou na koních nebo na vozech za hudby a smíchu —pošetilého chechtání— je na ní vidět množství lidí opojených zdánlivou a prchavou rozkoší; tato cesta totiž končí bezednou propastí. Je to cesta lidí světského zaměření, měšťáků: dávají okázale najevo radost, kterou ve skutečnosti ani nepociťují, nenasytně vyhledávají všechno možné pohodlí a rozkoš…, děsí je bolest, odříkání, oběť. Nechtějí nic vědět o Kristově kříži, myslí, že taková věc je jenom pro blázny. Ale oni sami jsou pošetilí: jsou otroky závisti, obžerství, smyslnosti, končí velmi špatně a pozdě si uvědomí, že za jalové nicotnosti promrhali své pozemské i věčné štěstí. Upozorňuje na to i Pán: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?.

Jiným směrem vede v tomto snu další cesta: je tak úzká a strmá, že po ní nelze jet na koni. Všichni po ní putují pěšky, třeba ani nejdou rovně, ale s klidnou tváří šlapou v trní a vyhýbají se kamenům. Na některých místech zanechávají cáry svých šatů, dokonce někde i cáry kůže. Ale na konci je očekává krásná zahrada, věčné štěstí, nebe. Je to cesta svatých a pokorných, těch, kdo se z lásky k Ježíši Kristu radostně obětují za druhé, je to cesta těch, kdo se nebojí jít do kopce, s láskou nesou svůj kříž, byť vážil sebevíc, protože vědí, že i když je bude tížit, budou zase moci povstat a stoupat dál. Silou těchto poutníků je Kristus.

Co zaleží na tom, že klopýtneme, jestliže v bolestném pádu najdeme sílu zase povstat a statečně jít dál. Nezapomínejte, že svatý není ten, kdo nikdy nepadne, ale ten, kdo vždy zase pokorně znovu povstane. Jestliže se v Knize Přísloví říká, že spravedlivý padne sedmkrát za den, pak bychom se my ubozí tvorové —ty ani já— neměli divit ani ztrácet odvahu nad svými vlastními slabostmi, nad svými klopýtnutími, protože budeme moci jít stále dopředu, jestliže budeme hledat sílu v Tom, který nám slíbil: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Díky, Pane, quia tu es, Deus, fortitudo mea , protože Ty jsi byl vždy, a pouze Ty, Bože můj, má síla, mé útočiště, má záštita.

Jestliže chceš dělat pokroky ve svém duchovním životě, buď pokorný. S důvěrou a vytrvale se obracej s prosbou o pomoc k Pánu a jeho blahoslavené Matce, která je i tvojí matkou. I kdyby sebevíc bolela dosud nezacelená rána po tvém posledním uklouznutí, obejmi znovu klidně a pokojně kříž a řekni: Pane, s tvou pomocí budu usilovat o to, abych se nezastavoval, věrně budu plnit tvé výzvy, nebudu mít strach ze strmých svahů ani zdánlivé jednotvárnosti běžné práce, ani trnité a kamenité cesty. Vím přece, že mi pomáhá tvá milosrdná láska a že nakonec najdu věčné štěstí, radost a lásku na věky věků.

V tomtéž snu potom uviděl ten spisovatel ještě třetí cestu: úzkou, drsnou, s prudkými svahy jako byla ta druhá cesta. Kráčeli po ní lidé obtíženi mnoha strastmi, měli vznešený a slavnostní výraz. Ale končili ve stejné propasti, ke které vedla první pohodlná cesta. Je to cesta, po které kráčí pokrytci, ti, kdo nemají upřímné úmysly, ti, kdo jednají z falešné horlivosti, ti, kdo překrucují Boží dílo tím, že ho míchají se světským sobectvím. Je pošetilé dělat něco namáhavého jen proto, abychom byli obdivováni, zachovávat s velkým úsilím Boží přikázání, ale chtít odměnu zde na zemi. Ten kdo ctnostmi usiluje o lidský prospěch je jako ten, kdo prodá pod cenou drahou věc za pár mincí: mohl získat nebe a místo toho se spokojí s pomíjivou pochvalou… Proto se říká, že naděje pokrytců jsou jako pavučina: takové úsilí vynaložené na její utkání a nakonec ji odvane závan smrti.

Snad jsme až dosud necítili nutnost následovat Krista tak z blízka. Snad jsme si neuvědomovali, že můžeme k jeho vykupitelské oběti připojit i svá malá odříkání: jako smír za své hříchy, za hříchy lidí všech dob, za zlé působení satana, který se neustále protiví Bohu svým non serviam. Jak se budeme moci odvážit pokrytecky volat: Pane, jak mě bolí urážky zraňující tvé přesladké srdce, jestliže se nerozhodneme zřeknout se nějaké maličkosti nebo nabídnout nějakou nepatrnou oběť jako vděčný chvalozpěv za jeho lásku? Pokání —pravé zadostiučinění— nás povede cestou odevzdanosti, milosrdenství. Odevzdanost, abychom napravovali, a milosrdenství, abychom pomáhali druhým tak, jako Kristus pomohl nám.

Od nynějška usilujte o to, abyste milovali. Láska nám zabrání stěžovat si protestovat. Protože často sice snášíme protivenství, ale naříkáme; a tak kromě toho, že promarňujeme Boží milost, svazujeme Bohu ruce pro další volání. Hilarem enim datorem diligit Deus, Bůh miluje toho, kdo dává s radostí, přirozeně, z milujícího srdce, bez okázalosti, a ne toho, kdo dává, jako by prokazoval nějakou milost.

Musím vás upozornit na jednu nástrahu, kterou může použít satan —on totiž nikdy nemá dovolenou— pro naše zneklidnění. Třeba nás někdy napadne pochybnost, pokušení, že si pomyslíme, že bohužel kráčíme spíše zpátky nebo že sotva postupujeme dopředu, dokonce v nás může sílit přesvědčení, že přes to, že usilujeme o zlepšení, tak se spíše zhoršujeme. Ujišťuji vás, že tento pesimistický názor obvykle odráží nějakou falešnou iluzi, úzkost, kterou je třeba odmítnout. Stává se to v případech, že duše bývá pozornější, svědomí citlivější, láska náročnější. Nebo se stává, že milost nás osvěcuje intenzivnější a do očí pak bijí takové maličkosti, které by ve stínu nebylo vidět. Ať je to jak chce, měli bychom tyto zneklidňující myšlenky zkoumat pozorně, protože Pán se svým světlem od nás žádá více pokory nebo více velkorysosti. Vzpomeňte si, že Boží prozřetelnost nás vede bez ustání a neomezuje svou pomoc —podivuhodnými i drobnými zázraky— aby vedla své děti stále výše.

Militia est vita hominis super terram, et sicut dies, mercenarii, dies eius, život člověka na zemi je boj a jeho dny jsou dny nádeníka. Nikdo neunikne tomuto imperativu, ani lidé milující pohodlí, kteří to nechtějí brát na vědomí: odpadají z Kristových řad, a snaží se uspokojit jinde svou zahálčivost, svou marnivost, své nízké ambice, stávají se otroky svých rozmarů.

Jestliže je stav boje pro lidi přirozený, snažme se houževnatě plnit své povinnosti, rádi se modleme a pracujme s dobrým úmyslem, snažme se poznat Boží vůli. On pak naplní naše touhy po Lásce a na cestě ke svatosti budeme dělat pokroky, i kdybychom na konce života zjistili, že nám zbývá ujít ještě velký kus.

Obnovujte každé ráno svým serviam!, rozhodným budu ti sloužit, Pane!, úmysl neustupovat, neupadat do lenosti nebo netečnosti, konat svou práci s větší nadějí, s větším optimismem. Dobře víme, že když z nějaké potyčky vyjdeme jako poražení, budeme to moci překonat nějakým skutkem upřímné lásky.

Nedomnívejme se, že na této cestě kontemplace konečně zklidní naše vášně. Klamali bychom sami sebe, kdybychom předpokládali, že touha po Kristu, setkávání a hovor s ním, jeho sladká láska z nás udělají dokonalé lidi. I když s tím jistě máte vlastní zkušenosti, dovolte, abych vám to připomenul. Satan, nepřítel Boha i lidí, se nikdy nevzdává a nikdy nespí. A dotírá na nás dokonce i tehdy, když naše srdce plane láskou k Bohu. Ví, že v tomto případě je obtížnější dosáhnout našeho pádu, ale že - dojde—li k tomu, že člověk urazí svého Pána, byť i jen málo - bude moci uvrhnout na svědomí tohoto člověka silné pokušení zoufalství.

Chcete—li se poučit ze zkušeností obyčejného kněze, který se nesnaží mluvit o ničem jiném než o Bohu, pak vám poradím: až se bude tělo snažit dobý zpět svá ztracená práva nebo - což je ještě horší - se bude bouřit a vzpínat pýcha, uchylte se rychle do svatých ran, které na Kristově těle způsobily hřeby, jimiž byl přibit na kříž, a kopí, které proniklo jeho srdcem. S upřímností vložte do Pánových ran všechnu lidskou lásku … i lásku nadpřirozenou. To je toužit po spojení s Kristem, cítit se být bratrem Krista, jeho pokrevným přbuzným, synem téže matky, protože to byla ona, kdo nás dovedl k Ježíši.

Svatý kříž