Seznam bodů

Kralovat službou

Když Kristu dovolíme, aby kraloval v našem srdci, nestaneme se tím vládci, staneme se služebníky všech lidí. Toto slovo se mi velmi líbí! Sloužit svému Králi a skrze něho všem těm, kdo byli vykoupeni jeho krví. Kéž bychom, my křesťané, uměli sloužit! Svěřme Pánu své rozhodnutí, že se chceme naučit sloužit, protože jen službou budeme moci poznat a milovat Krista a hlásat ho ostatním lidem a podaří se nám, aby ho i oni milovali.

A jak ho ukážeme svým bližním? Příkladem. Musíme být jeho svědky jako ochotní služebníci Ježíše Krista při všem, co děláme, protože on je Pánem našeho života, protože on je první i poslední příčinou našeho bytí. A potom, až vydáme svým příkladem toto svědectví, budeme schopni poučovat také slovem, učením. Tak jednal i Kristus: coepit facere et docere (Sk 1,1), nejprve učil skutky, potom kázal slovy.

Sloužit druhým skrze Krista vyžaduje, abychom byli velmi lidští, přirození. Jestliže náš život není po lidské stránce v pořádku, Bůh v něm nemůže nic vykonat, protože on nestaví na nepořádku, na sobectví ani na domýšlivosti. Musíme se snažit všechny chápat, musíme usilovat o dobré vztahy se všemi, všechny omlouvat, všem odpouštět. Nebudeme samozřejmě říkat, že něco nesprávného je správné, že urážka Boha není urážka Boha, že zlo je dobro. Na zlo však nebudeme odpovídat dalším zlem: umlčíme je hojností dobra (srov. Řím 12,21). Tak bude Kristus kralovat v našem srdci i v srdci našich bližních.

Někteří lidé se snaží o vybudování míru na světě, aniž by vpustili Boží lásku do svých vlastních srdcí, aniž by skrze tuto Boží lásku sloužili lidem. Jak bude pak možné uskutečnit mírové poslání? Kristův pokoj je pokoj Kristova království. A království našeho Pána musí být založeno na touze po svatosti, na pokojné ochotě přijímat milosti, na statečném konání spravedlnosti, na nesmírné Boží lásce.

Osobní svoboda

Křesťan by při své práci neměl přehlížet nebo nedbat na požadavky toho, co je přirozené. Kdyby se pod pojmem posvěcovat lidskou práci rozumělo neuznat nebo nechat zmizet její vlastní dynamickou sílu, odmítl bych tohoto výrazu používat. Osobně jsem nikdy nebyl přesvědčen o tom, že je dobré, aby se běžná lidská práce honosila nálepkou s označením náboženského vyznání, protože se mi zdá, ačkoli uznávám i jiný názor, že tu existuje nebezpečí zneužívání naší víry. Kromě jiného i proto, že nálepky s názvem katolický se někdy užívalo k ospravedlnění činností a postupů z lidského hlediska nepříliš čestných.

Jestliže svět a všechno, co je v něm – kromě hříchu –, je dobré, protože je to dílo Boha, našeho Pána, křesťan neustále bojující, aby neurazil Boha – pozitivní boj lásky –, se má ve všem angažovat bok po boku s ostatními občany, má bránit všechna dobra, související s lidskou důstojností.

A existuje-li nějaké dobro, které bude muset vždy zvlášť vyhledávat, pak je to osobní svoboda. Pouze, když odpovědně brání individuální svobodu ostatních, bude moci lidsky a křesťansky upřímně hájit svobodu svou. Opakuji a budu opakovat neustále, že Pán nám dal zadarmo jeden veliký nadpřirozený dar – Boží milost; a druhý zázračný lidský dar – osobní svobodu, která od nás všech, nemá-li se změnit v nevázanost, vyžaduje bezúhonnost, účinnou snahu o to, aby se naše jednání uskutečňovalo v rámci Božího zákona, protože, kde je duch Páně, tam je svoboda (2 Kor 3,17).

Kristovo království je království svobody; tady již neexistují otroci, kromě těch, kteří se dobrovolně spoutají Boží láskou. Požehnáno budiž otroctví lásky, které nás osvobozuje. Bez svobody nemůžeme odpovědět na milost, bez svobody se nemůžeme z nadpřirozených pohnutek svobodně odevzdat Pánu – proto, že se nám chce.

Někteří z vás, kdo mě posloucháte, mě znáte už mnoho let. Můžete mi tedy dosvědčit, že celý život káži o osobní svobodě s osobní odpovědností. Hledal jsem ji a hledám po celé zemi, jako Diogenes hledal člověka. A každým dnem ji miluji víc a více, miluji ji nade všechny pozemské věci; je to poklad, který nikdy dosti nedoceníme.

Když mluvím o osobní svobodě, nezaměřují se na jiné, snad důležitější problémy, které však nepříslušejí mému kněžskému povolání. Vím, že mi nepřísluší jednat o světských a pomíjivých tématech, která patří do světské a civilní oblasti, o záležitostech, které Pán nechal na svobodné a klidné polemice lidí. Vím také, že ústa kněze, který se má zcela vyhýbat politickým stranám, se mají otevřít pouze pro to, aby vedla lidi k Bohu, k jeho duchovnímu spasitelskému učení, ke svátostem, které ustanovil Kristus, k duchovnímu životu, který nás má přibližovat Pánu, když si uvědomíme, že jsme jeho děti, a tedy i bratři všech lidí bez výjimky.

Dnes slavíme slavnost Ježíše Krista Krále. A jistě se nezpronevěřím svému kněžskému úřadu, když řeknu, že kdyby někdo chápal Kristovo království jako politický program, nepochopil by nadpřirozenou podstatu víry, byl by na cestě k tomu, aby zatížil svědomí břemeny, která nejsou od Ježíše, protože jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží (Mt 11,30). Milujme opravdově všechny lidi, milujme Krista nade všechno a pak bude samozřejmé, že budeme milovat spravedlivou svobodu druhých, s nimiž budeme žít rozumně a v pokoji.