Seznam bodů

Když přemýšlíme o slovech Našeho Pána: Sám sebe za ně posvěcují, aby i oni byli posvěceni v pravdě, vidíme jasně jediný cíl: máme se posvěcovat a máme být svatí, abychom posvěcovali. Jako jemné pokušení nás patrně napadne myšlenka, že jen málo nás je rozhodnuto odpovědět na tuto Boží výzvu, kromě jiného i proto, že se považujeme za prostředníky velmi málo významné. Je to pravda, je nás málo ve srovnání s ostatním lidstvem a osobně nestojíme za nic, ale Mistrovo ujištění zní jasně: křesťan je světlem, solí kvasem světa a malý kousek kvasu prokvasí celé těsto. Proto jsem vždy hlásal, že nás musí zajímat duše všech lidí, naprosto všech, bez jakéhokoliv rozlišení. Máme přece jistotu, že Ježíš Kristus nás vykoupil všechny, a přes naši osobní neschopnost nás chce jen několik málo využít, abychom toto vykoupení hlásali.

Pravý Kristův učedník nebude nikdy s nikým jednat špatně, omyl nazve omylem, ale toho, kdo se mýlí, musí opravit s láskou, jinak mu nepomůže, nemůže ho posvětit. Je třeba, abychom jim byli bratry. A jak radil sv. Jan z Kříže, vždy dávali lásku tam, kde není láska, aby tam pak byla láska, i v takových zdánlivě nedůležitých situacích, které nám poskytuje naše práce v zaměstnání a rodinné i společenské vztahy. Proto všichni, ty i já, využijeme i těch nejbanálnějších příležitostí, které se vyskytnou v našem okolí, abychom je posvěcovali, abychom posvěcovali sebe a posvěcovali ty, kdo s námi sdílejí každodenní starosti. A pak pocítíme ve svém životě sladkost a podmanivost břemena díla spoluvykoupení.

Křesťanská spravedlnost je náročnější, vede nás k vděčnosti, vlídnosti, velkorysosti, k věrnému a čestnému přátelství v dobách dobrých i zlých. Křesťanská spravedlnost nás povzbuzuje k tomu, abychom dodržovali zákony a poslouchali právoplatné autority, abychom dokázali radostně napravit svůj omyl, jakmile si ho uvědomíme. A hlavně budeme—li spravedliví, budeme bez velkých řečí plnit své pracovní, rodinné i společenské závazky, usilovat o svá práva, která jsou i našimi povinnostmi.

Nevěřím ve spravedlnost lenochů, protože svým dolce far niente (sladkým nicneděláním - pozn. překl.) - jak se říká v mé milované Itálii - se prohřešují, a často těžce, proti jednomu z nejzákladnějších principů přirozené spravedlnosti: principu práce. Nesmíme zapomínat, že Bůh stvořil člověka, ut operaretur (Gn 2, 15), aby pracoval, a druzí lidé - naše rodina, náš národ, celé lidstvo - závisí i na tom, jak my pracujeme. Moji drazí, jak ubohou představu mají o spravedlnosti lidé, kteří ji redukují na pouhé rozdělování hmotných statků.

Svatý Lev Veliký říká, že za své božní bychom neměli považovat pouze lidi, s kterými nás pojí přátelské nebo příbuzenské svazky, nýbrž všechny lidi, s kterými máme společnou podstatu… Stvořil nás tentýž stvořitel, tentýž stvořitel nám dal duši. Všichni se těšíme z téhož nebe a z téhož vzduchu, stejně všem plynou dny i noci, ačkoliv jedni jsou dobří a druzí jsou špatní, jedni spravedliví a jiní nespravedliví. Bůh je přesto velkorysý a laskavý ke všem.

My Boží děti se snažíme praktikovat toto nové přikázání, církev nás učí, abychom sloužili a ne abychom se nechali sloužit, snažíme se milovat lidi novým způsobem, aby všichni poznali, že je to ovoce Kristovy milosti. Naše láska nemá co dělat se sentimentálním postojem ani s pouhým kamarádstvím ani s jakousi snahou pomáhat druhým, abychom si dokázali, že jsme něco lepšího. Láska znamená umět žít s bližním, ctít —znovu to zdůrazňuji— Boží obraz, který je v každém člověku, a snažit se, aby i on ho viděl, aby se dovedl obrátit ke Kristu.

Univerzálnost lásky znamená proto univerzálnost apoštolátu: skutky a pravdivý postoj z naší strany a záruka Boha, který chce, aby se všichni zachránili a došli k poznání pravdy.

Jestliže máme milovat i nepřátele —mám na mysli ty lidi, kteří nás pokládají za své nepřátele, já osobně necítím nepřátelství k nikomu ani k ničemu— tím spíše bude třeba milovat ty, kdo nám jsou nějak vzdáleni, ty, kdo nám nejsou příliš sympatičtí, ty, kdo svou řečí, kulturou nebo výchovou se zdají být proti tobě nebo proti mně.

O jakou lásku se jedná? Písmo svaté mluví o dilectio, aby bylo jasno, že se nejedná pouze o soucit. Vyjadřuje totiž spíše pevné rozhodnutí vůle. Latinský výraz dilectio pochází ze slova electio, od slova volit. Já bych dodal, že milovat křesťansky znamená chtít milovat, pro Krista být odhodlán usilovat o dobro lidí bez jakéhokoliv rozlišování, a získat pro ně především to nejlepší: aby poznali Krista a zamilovali si ho.

Pán na nás naléhá: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Nemusíme nutně pociťovat lidské sympatie k lidem, kteří by nás odmítli, kdybychom se k nim chtěli přiblížit. Ale Ježíš od nás vyžaduje, abychom jim neopláceli zlem zlo, abychom nepromarnili žádnou příležitost těmto lidem radostně sloužit, i když nás to něco stojí, abychom je zahrnovali stále do svých modliteb.

Tato dilectio, tato křesťanská láska, je vřelejší, když se týká bratří ve víře, a hlavně těch, kdo z Boží vůle s námi sdílejí život. Jsou to rodiče, manžel, manželka, děti a sourozenci, přátelé, kolegové, sousedé. Kdyby tento cit, tato ušlechtilá a čistá lidská láska podřízená Bohu a na něm založená neexistovala, neexistovala by ani křesťanská láska.

S oblibou cituji několik slov, které nám Duch svatý sděluje ústy proroka Isaiáše: discite benefacere, učte se činit dobro. Obvykle používám tuto radu, když se jedná o duchovní zápas, protože se nedá říci, že by křesťanský život byl někdy dokonalý, neboť růst v ctnostech je výsledkem skutečného každodenního úsilí.

Jak se to máme učit v běžném životě, v běžné práci? Za prvé, promyslíme si cíl, kterého chceme dosáhnout a prostředky k tomu potřebné. A potom budeme těchto prostředků používat, jednou, dvakrát,… až si vytvoříme zakořeněný a pevný návyk. Ve chvíli, kdy se něco naučím, objevíme i další věci, které jsme dosud neznali a které se stanou podnětem k tomu, abychom v tomto úsilí pokračovali stále dál, aniž bychom mohli někdy říci, že to už stačí.

Láska k bližnímu je projevem lásky k Bohu. Proto když budeme usilovat o zdokonalení této ctnosti, nemůžeme si stanovit žádnou hranici. Když se jedná o Pána, jedinou mírou je milovat bez míry. Protože jednak mu nikdy nemůžeme být dost vděčni za to, co On pro nás udělal, jednak protože právě Boží láska k lidem se projevuje právě takto: bez míry, bez vypočítavosti, bez hranic.

Ve svém horském kázání dává Ježíš Kristus všem, kdo jsou ochotni mu naslouchat, božské přikázání lásky. A když končí, shrnuje to takto: milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť On je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Milosrdenství není jen nějakým pouhým soucitným postojem: milosrdenství je přebytek lásky, která zároveň přináší i přebytek spravedlnosti. Milosrdenství znamená mít citlivé srdce, lidsky i nadpřirozeně, prodchnuté velkou, obětavou a velkorysou láskou. Svatý Pavel mluví o lásce takto: láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží.

Jedním z hlavních projevů lásky je pokora. Když se upřímně považujeme za pouhé nic, když chápeme, že bez Boží pomoci i ten nejslabší a nejhorší člověk by byl lepší než my, když jsme si vědomi toho, že jsme schopni všech možných chyb i všech možných ohavností, když jsme si vědomi toho, že jsme hříšníci, i když usilovně bojujeme, abychom se zbavili tolika nevěrností, jak potom můžeme smýšlet špatně o ostatních lidech? Jak bychom mohli živit ve svém srdci fanatismus, nesnášenlivost či povýšenost?

Pokora nás povede jako za ruku k co nejlepšímu jednání k bližním: to je všechny chápat, umět žít v míru se všemi lidmi, všem odpouštět, nevytvářet žádné hranice ani přehrady, jednat —vždy! — jako nástroj po jednotě s bližními, po vzájemném respektování práv každého člověka. Tento ohled k druhým může pak přerůst v pravé bratrství, které obráží stopu toho nejcennějšího v našem životě: jestliže jsme Boží děti, bratrství se neomezuje jen na nějakou frázi ani to není žádný planý ideál: je to ideál sice obtížný, ale dosažitelný.

My křesťané musíme ukázat všem lidem cynickým, skeptický, chladným i bázlivým, že taková láska je možná. Bude to snad těžké, protože člověk byl stvořen svobodný a záleží na něm, zda se v marném a trpkém odporu postaví proti Bohu nebo ne. Ale je to možné a je to i reálné, protože takové jednání plné lásky je nutně důsledkem lásky Boží a lásky k Bohu. Když všichni, ty i já, milujeme, miluje i Ježíš Kristus. A tak pochopíme celou hloubku a užitečnost bolesti, oběti, odevzdanosti v každodenním spolužití s druhými lidmi.

Přesvědčili jsme se, že láska nemá nic společného s onou karikaturou, s jakou se často tato hlavní křesťanská ctnost líčí. A tak tedy, proč takový požadavek, aby se o ní neustále kázalo? Objevuje e jako jakési povinné téma, ale je málo možností projevovat ji konkrétními činy?

Kdybychom se rozhlédli kolem sebe, patrně bychom se mohli myslet, že láska je jakousi jalovou ctností. Ale když budeme všechno posuzovat z nadpřirozeného hlediska, objevíme i kořen této jalovosti: nedostatek usilovného a neustálého důvěrného styku s naším Pánem, Ježíšem Kristem a nedbání na působení Ducha svatého v lidských srdcích. Prvním plodem Ducha svatého je právě láska.

Jeden z církevních otců používá několika rad apoštola "jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon" a dodává: "budeme-li milovat Krista, budeme pak lehčeji snášet slabosti druhých lidí, dokonce i nedostatky člověka, kterého ještě nemilujeme, protože není dobrý."

A tudy vede cesta vzhůru, kterou rosteme v lásce. Kdybychom si mysleli, že nejdříve se musíme cvičit v nějakých humanitárních akcích, při ošetřování nemocných, ale bez Boží lásky, mýlili bychom se. "Nezanedbávejme Krista kvůli starosti o nemocného bližního, neboť máme milovat nemocného kvůli Kristu."

Dívejme se stále na Ježíše, který aniž by přestal být Bohem, se ponížil a vzal ne sebe podobu služebníka, aby nám mohl sloužit, protože jen takto můžeme jít kupředu. Láska touží po spojení, po sjednocení s milovanou osobou: a když se sjednotíme s Kristem, přitáhne nás touha pomáhat mu v jeho životě odevzdanosti, nesmírné lásky, oběti až k smrti. Kristus nás staví před rozhodné dilema: prožít svůj život sobecky a osamoceně nebo ze všech sil sloužit.