Seznam bodů

Vnitřní boj

Snášej se mnou obtíže jako dobrý voják Krista Ježíše (2 Tim 2,3), říká nám svatý Pavel. Život křesťana je vojenská služba, boj, hrdinný boj za pokoj, který nemá nic společného s lidskými válečnými akcemi, neboť z nich vane duch odloučení a často také nenávisti, kdežto boj Božích dětí proti sebelásce vyrůstá z úsilí o jednotu a lásku. Žijeme ovšem v lidském těle, ale boj vedeme ne pro zájmy lidské. Naše zbraně, kterými bojujeme, nejsou přece jen lidské ale podivuhodně mocné na zbourání bašt: boříme rozumování a každou domýšlivost, která se zdvihá proti nauce od Boha (2 Kor 10,3–5). Je to neúprosná bitva proti pýše, proti ješitnosti, které nás vedou ke zlému, proti naduté domýšlivosti.

Teď na Květnou neděli, kdy Pán vstupuje do rozhodného týdne našeho vykoupení, zanecháme povrchních úvah. Pronikněme k tomu, co je skutečně důležité. Hleďte, chceme se dostat do nebe, jinak se náš život nevyplatí. Do nebe dojdeme, když se budeme věrně řídit Kristovým učením; a věrni budeme, když budeme ustavičně bojovat s překážkami, které se staví proti našemu věčnému štěstí.

Vím, že když se mluví o boji, máme hned před očima svou slabost, myslíme na pády, omyly. Ale s tím Bůh počítá. Protože jsme na cestě, nevyhneme se tomu, abychom při chůzi nezvířili prach. Jsme tvorové plní slabostí. Dokonce se mi zdá, že slabost musí být v naší duši jako stín, od kterého se tím jasněji odráží Boží milost a naše úsilí spolupracovat s tímto Božím darem. Jen obojí – světlo i tma – z nás udělá lidi pokorné, plné pochopení a velkorysosti.

Nemylme se! Počítáme-li ve svém životě s postupem a úspěchy, musíme počítat také s nezdary a pády. To byla vždy cesta křesťana na zemi, i cesta těch, které dnes uctíváme jako svaté. Vzpomeňte si jen na Petra, Augustina a Františka. Nikdy se mi nelíbily životopisy svatých, které nám z naivnosti nebo též z nedostatku křesťanské nauky představovaly svaté tak, jako by byli od mateřského lůna utvrzeni v Boží milosti. Ne, pravé životy svatých se přesně podobají našim životům. Bojovali a vítězili, bojovali a podléhali, a znovu se s lítostí pouštěli do boje.

Neměli bychom se divit, že jsme poměrně často zakusili ztroskotání, i když přitom šlo o obyčejné, snad nepatrné věci, které nám působí bolest, jako by měly velký význam. Jestliže milujeme Boha, jsme pokorní a bojujeme, nebudeme takové nezdary nikdy brát příliš vážně. Neboť potom také vydržíme v bojích a dobudeme velkých vítězství v Božích očích. Neexistují nezdary, jestliže pracujeme s ryzím úmyslem, snažíme se plnit vůli Boží a stále počítáme s jeho milostí a naší ubohostí.

Číhá na nás však mocný nepřítel, který se staví proti našemu úsilí plně žít podle Kristova učení; je to pýcha, která roste, když po nějaké porážce nebo úspěchu přestaneme hledat pomocnou ruku Pánovu. To se pak v duši objeví soumrak a tma; duše si myslí, že je ztracena. Obrazotvornost vynalézá překážky, které ve skutečnosti neexistují a zmizely by, kdybychom se na ně podívali s trochou pokory. Pýcha a představivost vytvářejí často v duši bolestnou Golgotu. Ale tam Krista nenajdeme, neboť tam, kde je Pán, vládne pokoj a radost, i když je duše samá rána a cítí, že je obklopena temnotou.

Musíme počítat také s dalším pokryteckým nepřítelem našeho posvěcení: s myšlenkou, že se v tomto vnitřním boji setkáme s neobvyklými překážkami, s drakem chrlícím oheň. Zde se ukazuje pýcha v jiném hávu. Jsme ochotni bojovat, ale jen s bubny a trubkami a s vlajícími prapory.

Nezapomeňme, že ani špičák, ani sekera, ani údery nějakého jiného nástroje, byť velmi ostrého, nejsou nejnebezpečnějšími nepřáteli skály, ale voda, která po kapkách vniká do trhlin, až celou skálu roztrhne. Pro křesťana spočívá velké nebezpečí v tom, že podceňuje boj v těchto potyčkách, které postupně prosáknou duši, takže nakonec ochabne, stane se nepevnou, lhostejnou a nevnímavou na Boží hlas.

Poslyšme, co nám říká Pán: Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci (Lk 16,10). Je to, jako by nám řekl: Bojuj pevně v těchto zdánlivě bezvýznamných maličkostech, neboť jsou v mých očích velké; plň přesně své povinnosti, usměj se na toho, kdo to potřebuje, i když máš v duši smutek; věnuj bez lítosti potřebný čas modlitbě; jdi vstříc každému, kdo u tebe hledá pomoc; konej spravedlnost a zdokonaluj ji láskou.

Takové a podobné podněty cítíme denně ve svém nitru; je to tichá výzva k tréninku v tomto nadpřirozeném sportu – v sebezáporu. Boží světlo ať nás osvítí, abychom lépe postřehli Boží napomenutí; Pán ať nám pomáhá v boji a stojí po našem boku ve vítězství; ať nás neopouští v hodině pádu, abychom mohli vstát a bojovat dál.

Nesmíme se zastavit. Pán od nás žádá, abychom bojovali stále rázněji, důkladněji a energičtěji. Máme za úkol vystupovat stále výš, neboť jediný cíl v tomto zápase je nebeská sláva. Nedosáhneme-li nebe, je všechno nadarmo.

Končíme tuto chvíli modlitby. Připomeňte si vděčně nekonečnou Boží dobrotu – že při slovech proměňování se Kristus stává skutečně přítomným v hostii, se svým tělem, se svou krví, se svou duší i se svým božstvím. Klaňte se mu s úctou a zbožností, v jeho přítomnosti mu znovu nabídněte svou lásku, řekněte mu beze strachu, že ho máte rádi, poděkujte mu za tento každodenní důkaz jeho milosrdenství, tak plného porozumění, a udělejte si předsevzetí, že budete s důvěrou přistupovat k svatému přijímání. Žasnu nad tímto tajemstvím lásky: Pán vyhledává mé ubohé srdce jako svůj trůn a neopustí mě, jestliže já sám se od něho neodloučím.

Budeme-li se posilovat Kristovou přítomností, živit se jeho tělem a zůstaneme-li mu věrni po celý svůj pozemský život, potom se v nebi budeme, spolu s Ježíšem a Marií, nazývat vítězi. Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec? Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista (1 Kor 15,55.57).