Seznam bodů

Často připomínám, že když se k vám obracím a společně hovoříme s Bohem, naším Pánem, vlastně jen pokračuji nahlas ve své modlitbě. I vy byste měli sytit své duše modlitbou, i když, jako například dnes, k vám budu mluvit o tématu, které na první pohled nevypadá příliš vhodně pro láskyplný dialog, kterým by měl být náš rozhovor s Bohem. Říkám ovšem: na první pohled, protože tématem našeho zamyšlení by mělo být všechno, co se děje s námi i v našem okolí.

Budu mluvit o čase, o čase, který plyne. Nechci opakovat známé tvrzení, že o jeden rok více znamená o jeden rok méně… Ani vás nebudu nabádat, abyste se zeptali někoho jiného, co si myslí o plynutí času, protože byste patrně slyšeli odpověď ve stylu: mladost, božský poklad, který odchází, aby se nikdy nevrátil zpět… Samozřejmě nevylučuji, že byste mohli slyšet i jinou úvahu poněkud nadpřirozeného charakteru.

Také se nehodlám zdržovat nostalgickým konstatováním, že život je krátký. Nás křesťany by prchavost pozemského života měla vést k lepšímu využívání času a v žádném případě ne ke strachu z našeho Pána, a už vůbec ne k tomu, abychom se dívali na smrt jako na neblahý konec všeho. Jeden rok, který končí s milostí a milosrdenstvím Božím je dalším krokem, který nás přibližuje k nebi, naší pravé vlasti.

Když myslím na tuto skutečnost, velmi dobře chápu zvolání svatého Pavla v listě do Korintu: tempus breve est , jak je krátký nás život na zemi! V srdci opravdového křesťana znějí tato slova jako výčitka na nedostatek velkorysosti a jako stálá výzva k věrnosti. Opravdu je krátký náš čas, abychom milovali, dávali, činili zadostiučinění. Není proto správné, abychom jím mrhali, ani abychom tento poklad nezodpovědně vyhazovali oknem; neměli bychom promrhat toto období života zde na zemi, které nám Bůh svěřuje.

Abychom tohoto cíle dosáhli, musíme jednat z lásky, nikdy ne jako ti, kdo jen snášejí tíhu trestu nebo prokletí: cokoli mluvíte nebo konáte, všechno dělejte ve jménu našeho Pána Ježíše Krista a skrze něho děkujte Bohu Otci. A tak budeme dělat svou práci dokonale, budeme správně využívat času, protože budeme milujícími Božími nástroji, budeme si uvědomovat odpovědnost a důvěru, kterou vložil Bůh přes všechnu naši lidskou slabost na naše bedra. Při každé své činnosti můžeš počítat a Boží pomocí ale musíš jednat výhradně z lásky.

Ale nesmíme zavírat oči před skutečností, nespokojme se zjednodušeným povrchním pohledem, který by nás mohl svést k myšlence, že nás čeká snadná cesta a že abychom jí prošli, stačí několik dobrých úmyslů a několik horoucích přání sloužit Bohu. Nepochybujte o tom, že časem nastanou —možná dříve než si myslíme—obzvláště těžké situace, které budou vyžadovat ducha velké oběti a velkého sebeobětování. Vzbuzuj proto ctnost naděje a přijmi beze strachu apoštolovo zvolání: jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se na nás zjeví; řádně a v klidu rozjímej o tom, čím se stane nekonečná Boží láska vylitá na ubohého tvora! Nastal čas, abys při své běžné práci vzbuzoval víru, naději, oživoval lásku, to je abys vzbuzoval všechny tři božské ctnosti, které nám pomáhají, abychom ihned bez milosti, bez pokrytectví, bez okolků dali výhost všem omylům v našem jednání, v práci i v našem duchovním životě.

Vzpomínám si nyní —jistě někteří z vás jste to ode mne už slyšeli jindy— na sen, který měl jeden spisovatel španělského "zlatého věku". V tomto snu před sebou vidí dvě cesty. Jedna je široká a sjízdná, pohodlná, je na ní hodně hospod a hostinců i jiných zábavných a příjemných míst. Lidé po ní jedou na koních nebo na vozech za hudby a smíchu —pošetilého chechtání— je na ní vidět množství lidí opojených zdánlivou a prchavou rozkoší; tato cesta totiž končí bezednou propastí. Je to cesta lidí světského zaměření, měšťáků: dávají okázale najevo radost, kterou ve skutečnosti ani nepociťují, nenasytně vyhledávají všechno možné pohodlí a rozkoš…, děsí je bolest, odříkání, oběť. Nechtějí nic vědět o Kristově kříži, myslí, že taková věc je jenom pro blázny. Ale oni sami jsou pošetilí: jsou otroky závisti, obžerství, smyslnosti, končí velmi špatně a pozdě si uvědomí, že za jalové nicotnosti promrhali své pozemské i věčné štěstí. Upozorňuje na to i Pán: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši?.

Jiným směrem vede v tomto snu další cesta: je tak úzká a strmá, že po ní nelze jet na koni. Všichni po ní putují pěšky, třeba ani nejdou rovně, ale s klidnou tváří šlapou v trní a vyhýbají se kamenům. Na některých místech zanechávají cáry svých šatů, dokonce někde i cáry kůže. Ale na konci je očekává krásná zahrada, věčné štěstí, nebe. Je to cesta svatých a pokorných, těch, kdo se z lásky k Ježíši Kristu radostně obětují za druhé, je to cesta těch, kdo se nebojí jít do kopce, s láskou nesou svůj kříž, byť vážil sebevíc, protože vědí, že i když je bude tížit, budou zase moci povstat a stoupat dál. Silou těchto poutníků je Kristus.

Co zaleží na tom, že klopýtneme, jestliže v bolestném pádu najdeme sílu zase povstat a statečně jít dál. Nezapomínejte, že svatý není ten, kdo nikdy nepadne, ale ten, kdo vždy zase pokorně znovu povstane. Jestliže se v Knize Přísloví říká, že spravedlivý padne sedmkrát za den, pak bychom se my ubozí tvorové —ty ani já— neměli divit ani ztrácet odvahu nad svými vlastními slabostmi, nad svými klopýtnutími, protože budeme moci jít stále dopředu, jestliže budeme hledat sílu v Tom, který nám slíbil: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Díky, Pane, quia tu es, Deus, fortitudo mea , protože Ty jsi byl vždy, a pouze Ty, Bože můj, má síla, mé útočiště, má záštita.

Jestliže chceš dělat pokroky ve svém duchovním životě, buď pokorný. S důvěrou a vytrvale se obracej s prosbou o pomoc k Pánu a jeho blahoslavené Matce, která je i tvojí matkou. I kdyby sebevíc bolela dosud nezacelená rána po tvém posledním uklouznutí, obejmi znovu klidně a pokojně kříž a řekni: Pane, s tvou pomocí budu usilovat o to, abych se nezastavoval, věrně budu plnit tvé výzvy, nebudu mít strach ze strmých svahů ani zdánlivé jednotvárnosti běžné práce, ani trnité a kamenité cesty. Vím přece, že mi pomáhá tvá milosrdná láska a že nakonec najdu věčné štěstí, radost a lásku na věky věků.

V tomtéž snu potom uviděl ten spisovatel ještě třetí cestu: úzkou, drsnou, s prudkými svahy jako byla ta druhá cesta. Kráčeli po ní lidé obtíženi mnoha strastmi, měli vznešený a slavnostní výraz. Ale končili ve stejné propasti, ke které vedla první pohodlná cesta. Je to cesta, po které kráčí pokrytci, ti, kdo nemají upřímné úmysly, ti, kdo jednají z falešné horlivosti, ti, kdo překrucují Boží dílo tím, že ho míchají se světským sobectvím. Je pošetilé dělat něco namáhavého jen proto, abychom byli obdivováni, zachovávat s velkým úsilím Boží přikázání, ale chtít odměnu zde na zemi. Ten kdo ctnostmi usiluje o lidský prospěch je jako ten, kdo prodá pod cenou drahou věc za pár mincí: mohl získat nebe a místo toho se spokojí s pomíjivou pochvalou… Proto se říká, že naděje pokrytců jsou jako pavučina: takové úsilí vynaložené na její utkání a nakonec ji odvane závan smrti.

Často, když nám nic nevychází, jak jsme si představovali, samovolně se nám derou do úst slova: Pane, vždyť mně se hroutí úplně všechno…! A to je čas, abychom to poněkud poopravili: když půjdu s tebou, Pane, půjdu jistě dopředu, protože ty jsi přece moje záštita: quia tu es, Deus, fortitudo mea .

Prosil jsem tě, aby ses při své práci vytrvale snažil pozvedat své oči k nebi, protože naděje nás povzbuzuje chopit se silné Boží ruky, kterou nám On neustále podává, abychom neztráceli nadpřirozený pohled, také když se bouří vášně a útočí na nás a chtějí nás spoutat do našeho omezeného já, nebo když se v dětinské marnivosti cítíme pány vesmíru. Celý život jsem přesvědčen, že bez pohledu vzhůru, bez Ježíše nemohu nikdy ničeho dosáhnout. A vím, že moje síle k tomu, abych se ovládl, pramení z toho, že opakuji zvolání: všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Toto zvolání obsahuje jistý Boží příslib, že neopustí své děti, jestliže jeho děti se ho nezřeknou.

Často zkoušejte zamíchat se mezi osoby Nového Zákona. Vychutnávejte ty dojemné scény, kdy náš Mistr jedná jako Bůh i jako člověk, nebo vypráví božskými i lidskými slovy o dopuštění, o nekonečné Boží lásce k jeho dětem. Toto poselství z nebe se obnovuje i dnes v nepomíjejícnosti evangelia: lze si na ně sáhnout, lze je poznat, lze tvrdit, že lze hmatatelně zažívat Boží ochranu, pomoc, která působí, když i přes všechna klopýtnutí jdeme dál, když stále dokážeme začínat znova, neboť toto je vnitřní život, který žijeme s důvěrou v Boha.

Bez tohoto úsilí překonávat vnitřní i vnější překážky neobdržíme cenu vítězů. Žádný zápasník nedostane věnec, když nezávodí podle pravidela zápas by nebyl opravdový, kdyby nebylo s kým zápasit. Proto, jestliže nebude protivník, nebude ani vítězný věnec, protože nemůže být věnec tam, kde není nikdo poražený.

Neměli bychom se nechat znepokojovat překážkami, měly by být pro nás pobídkou k tomu, abychom rostli jako křesťané. V tomto zápase se budeme posvěcovat a naše apoštolská práce bude pak účinnější. Když meditujeme nad chvílemi, kdy Ježíš Kristus —na Olivové hoře a později v opuštěnosti a výsměchu kříže— přijímá s láskou vůle Otce, zatím co nesmírně trpí, měli bychom si uvědomit, že abychom napodobovali Krista, abychom se stali jeho dobrými úředníky, je třeba přijmout jeho radu: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!. Proto já pro sebe žádám: Pane, ani jeden den bez kříže. A tak se s Boží pomocí bude upevňovat náš charakter a budeme sloužit Bohu a přes svou vlastní nedokonalost.

Pochop. Když zatloukáš hřebík do zdi a nenacházíš odpor, co bys na to místo mohl pověsit? Jestliže se nebudeme posilovat s Boží pomocí obětí, nástrojem Pána se nestaneme. A naopak, jestliže budeme odhodláni radostně využívat pro Boží lásku všech obtíží, nepřijde nám za těžko na vše obtížné a nepříjemné, na vše, co je tvrdé a nepohodlné, zvolat s apoštoly Jakubem a Janem: můžeme!

Boj Božího dítěte není nějaké smutné odříkání, zamračená rezignace, ztráta radosti: je to reakce milujícího, který při práci i při odpočinku, v radosti i v bolesti, neustále myslí na milovanou osobu a kvůli ní s radostí čelí všelijakým problémům. V našem případě, jelikož Bůh —znovu to opakuji— neprohrává žádné bitvy, my s ním vždy zvítězíme. Mám zkušenost, že když věrně plním jeho požadavky, pak mi dopřává odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno. I když půjdu roklí šedé smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

V duchovních boji bývá důležité poznat, kdy podáte vhodný lék, trpělivě, ale rozhodně. Konejte skutky naděje. Zpozorňuji vás, že ve svém duchovním životě utrpíte porážky nebo jednou budete nahoře, jednou dole —dá Bůh že to nebude nic velkého— protože nikdo není od těchto nepříjemností osvobozen. Ale Pán, který je všemohoucí a milosrdný, nám přece dal k disposici vhodné prostředky, abychom mohli zvítězit. Stačí, když je použijeme, jak jsem uvedl výše, rozhodnuti, bude—li třeba začít vždy v každém okamžiku zase znova.

Přistupujte jednou za týden ke svátosti smíření, k božské svátosti odpuštění. Bude—li třeba, přistupujte k ní i častěji, ale bez skrupulí. Znovuoblečeni do milosti budeme se vinout mezi horami, až bez zastavení k vrcholnému plnění křesťanské povinnosti. Budeme—li rádi využívat těchto prostředků, budeme—li prosit Pána, aby nám dával naději každým dnem větší, budeme mít nakažlivou radost těch, kdo vědí, že jsou Boží děti: Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? A proto máme optimismus. Hnáni silou naděje budeme usilovat o to, abychom smazali tu lepkavou skvrnu, kterou šíří rozsévači nenávisti, a znovu objevíme svět krásný a radostný, proto vyšel krásný a čistý z Božích rukou a tak ho i jako krásný obnovíme pro Něho, jestliže se naučíme litovat svých hříchů.