Seznam bodů

Začíná liturgický rok, introit, vstupní modlitba dnešní neděle, nás vybízí, abychom se zamysleli nad skutečností, která úzce souvisí se začátky našeho křesťanského života: nad povoláním, které jsme dostali: Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách (Žl 25[24],4). Prosíme Pána, aby nás vedl, aby nám ukazoval své cesty, abychom mohli dospět k oné dokonalosti jeho přikázání, kterou je láska (srov. Mt 22,37; Mk 12,30; Lk 10,27).

Když pomyslíte na okolnosti, které provázely vaše rozhodnutí, že se budete snažit vést pravý život z víry, potom budete – jako já – s upřímným přesvědčením a bez falešné pokory Bohu velmi děkovat, poněvadž to nebyla vaše zásluha. Mluvit k Bohu jsme se obvykle naučili v dětství, z úst křesťanských rodičů; později nám učitelé, kolegové a známí mnohokrát pomohli, abychom Ježíše Krista neztratili z očí.

Jednoho dne – nechci zevšeobecňovat, otevíráš Pánu své srdce sám a vyprávíš mu svůj příběh – byl to snad přítel, obyčejný křesťan jako ty, kdo ti dal hlouběji pochopit evangelium, tak nové, a přece tak staré. Ukázal ti možnost, vážně se snažit následovat Krista a stát se apoštolem. Možná, že jsi pak ztratil svůj klid a nevrátil se ti proměněný v pokoj, dokud jsi Bohu svobodně neodpověděl „ano“, neboť ti dal tuto touhu – což je velmi nadpřirozený důvod. Potom přišla radost, ona velká a trvalá radost, která zmizí jen tehdy, když se od Boha odvrátíš.

Nerad mluvím o vyvolených a privilegovaných; ale sám Kristus o nich mluvil a volil si je. Písmo svaté, konkrétně v listě svatého Pavla, říká: Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí (Ef 1,4). Vím, že tě to nesvede k pýše a že se kvůli tomu nebudeš považovat za lepšího než jiní lidé. Právě toto vyvolení, kořen povolání, má být základem tvé pokory. Byl někdy postaven pomník štětci nějakého velkého malíře? Sloužil k tomu, aby vytvořil mistrovská díla, ale zásluha patří umělci. My křesťané jsme jen nástroji Stvořitele světa, Vykupitele všech lidí.

Při mši svaté jsme slyšeli text z Janova evangelia. Scénu s podivuhodným uzdravením člověka od narození slepého. Myslím, že moc a milosrdenství Boha, který nezůstává lhostejný vůči bídě člověka, nás znovu dojaly. Teď bych však chtěl upozornit na jiné rysy této události, které nám ukáží, že ani křesťan, pohne-li ho Boží láska, nezůstane lhostejný vůči osudu druhých a dokáže také se všemi lidmi jednat s úctou; a rovněž uvidíme, že jakmile tato láska zakrní, hrozí nebezpečí bezohledného a fanatického vpádu do svědomí druhých.

Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý (Jan 9,1), říká se v evangeliu. Ježíš jde kolem. Často jsem obdivoval tento prostý způsob líčení Božího milosrdenství. Ježíš jde kolem. Ihned zpozoruje utrpení. Jak jinak smýšleli učedníci! Ptali se ho: Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý? (2. verš).

Nespravedlivé posuzování

Nesmíme se divit, že podobně jedná mnoho lidí, dokonce i ti, kteří se považují za křesťany. Hned špatně smýšlejí o druhých. Předpokládají něco nepodloženě, a nejen že si to myslí, ale opovažují se to i vyslovit nahlas před druhými.

Jednání učedníků by se – mírně řečeno – dalo označit za lehkomyslné. V oné společnosti byli – ne jinak než dnes (v tom se pramálo změnilo) – někteří lidé, farizeové, kteří z tohoto způsobu jednání udělali normu. Vzpomeňte si, jak je Pán obžaloval: Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: „Je blázen.“ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: „Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků“ (Mt 11,18–19).

Systematicky útočit na dobrou pověst, snižovat jednání bez vady: to je kousavá a zraňující kritika, které byl vystaven Ježíš; a nemůžeme se divit, že právě tak postihuje ty, kteří u vědomí vlastní ubohosti a častých – při pohledu na lidskou slabost bych dodal: nevyhnutelných – chyb chtějí následovat Krista. Když zjistíme, že tomu tak skutečně je, nesmíme se přesto nechat svést k tomu, abychom takové hříchy a přestupky proti dobrému jménu – jak shovívavě říkáme řečem, které vyvolávají podezření – ospravedlňovali. Kristus sice říká, že jestliže hospodáře nazvali Belzebubem, jeho lidem se sotva povede lépe (srov. Mt 10,25), ale také říká, že kdo svého bratra zatracuje, propadne pekelnému ohni (Mt 5,22).

Odkud se bere toto nespravedlivé posuzování druhých? Vypadá to tak, jako by někteří lidé stále nosili brýle, které jim zkreslují pohled. Zásadně pochybuji o možnosti, že je někdo poctivý nebo že se aspoň snaží o upřímnost. Všechno posuzují podle sebe, ad modum percipientis, jak se říká ve staré filosofické větě: v souladu s jejich vlastním, pokřiveným svědomím. I za tím nejupřímnějším jednáním se pro ně skrývá lstivý postoj, který si pokrytecky dodává zdání dobra. Když před sebou jasně vidí dobro, říká svatý Řehoř Veliký, zkoumají dál, aby zjistili, zda se za tím přece jen neskrývá zlo.

Je Králem a chce panovat v našich srdcích, v srdcích Božích dětí. Ale nepředstavujme si panování lidské, jako by nás chtěl Kristus ovládat nebo se nám vnucovat, neboť nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28).

Jeho vláda je pokoj, radost, spravedlnost. Kristus, náš Král, od nás neočekává plané úvahy, ale činy, neboť ne každý, kdo mi říká: „Pane, Pane“, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce (Mt 7,21).

Kristus je Lékař a léčí naše sobectví, když dovolíme, aby jeho milost pronikla do hlubin naší duše. Ježíš nás upozornil, že nejhorší nemoc je pokrytectví, ona pýcha, která nás vede k tomu, abychom zatajovali své hříchy. U lékaře je nezbytná naprostá upřímnost; je třeba plně odhalit pravdu a říci: Domine, si vis, potes me mundare (Mt 8,2), Pane, chceš-li – a ty vždycky chceš –, můžeš mě očistit. Znáš mé nedostatky; cítím tyto a tyto příznaky, trpím těmi a těmi slabostmi; ukážeme mu prostě své vředy a také hnis, objeví-li se. Pane, tys přece uzdravil mnoho duší! Dej, když tě mám v srdci nebo když se ti klaním ve svatostánku, ať v tobě uznávám božského Lékaře.

Ježíš je Učitel oné vědy, kterou ovládá jen on; vědy bezmezné lásky k Bohu a v Bohu ke všem lidem. V Kristově škole se naučíme, že náš život nám nepatří. Kristus dal svůj život za všechny lidi, a jestliže ho budeme následovat, pochopíme, že si nesmíme život ponechat sobecky pro sebe nebo se vyhýbat nouzi druhých. Náš život patří Bohu a musíme ho dát do jeho služby tím, že se budeme velkoryse starat o lidi a slovem i příkladem jim ukazovat význam křesťanské nauky.

Ježíš očekává, že se budeme upřímně snažit osvojit si tuto vědu, takže nám bude moci říci: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije (Jan 7,37). A my mu odpovíme: Nauč nás zapomínat na sebe a myslit na tebe a na všechny lidi. Tak nám Pán svou milostí přispěje podobně jako tehdy, kdy jsme se jako malé děti učili psát: Vzpomínáte si ještě, jak nám učitel vedl ruku? A stále více se budeme těšit z toho, že můžeme šířit svou víru, tento Boží dar; šířit ji jednoznačně křesťanským životem, z kterého mohou všichni lidé poznat velké Boží skutky.

Kristus je Přítel. Pravý přítel. Vos autem dixi amicos (Jan 15,15), nazval jsem vás přáteli, říká. Nazývá nás přáteli; učinil první krok – první nás miloval. Přesto se nám svou láskou nevnucuje; nabízí nám ji a své přátelství jasně dokazuje: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život (Jan 15,13). Byl přítelem Lazara, plakal pro něho, když viděl, že je mrtvý, a vzkřísil ho. Když vidí, že jsme chladní a rozmrzelí nebo že náš vnitřní život skomírá, potom jeho pláč bude pro nás životem: Pravím ti, příteli, vstaň – a choď (srov. Jan 11,43; Lk 5,24), zanech tohoto života, neboť to není život.

Svatý Jan zaznamenal ve svém evangeliu nádhernou větu Nejsvětější Panny pronesenou v situaci, o které jsme už rozjímali: na svatbě v Káně. Svatý evangelista nám vypráví, že Maria řekla služebníkům: Udělejte všechno, co vám řekne (Jan 2,5). A o to právě jde; vést duše lidí tak, aby se obrátili na Ježíše a zeptali se: Domine, quid me vis facere? Pane, co chceš, abych udělal? (Sk 9,6 Vg.).

Křesťanský apoštolát – a teď mám konkrétně na mysli apoštolát obyčejného křesťana, apoštolát ženy nebo muže, který žije jako jeden mezi sobě rovnými – je velkou katechezí, při které se osobním stykem, opravdovým a věrným přátelstvím probouzí v ostatních lidech hlad po Bohu a pomáhají se jim odhalovat nové obzory; to vše prostě, přirozeně, jak už jsem řekl, příkladem dobře prožívané víry, laskavým slovem plným síly Boží pravdy.

Mějte odvahu! Můžete přece počítat s pomocí Marie, která je Regina apostolorum, Královna apoštolů. A Panna Maria, aniž se přestane chovat jako matka, umí svým dětem uložit potřebné úkoly. Maria těm, kdo se k ní utíkají a rozjímají o jejím životě, vždy nesmírně pomůže a přivede je ke kříži, postaví je tváří v tvář příkladu Božího Syna. A při tomto setkání, kdy se rozhoduje o křesťanském životě, se Maria přimlouvá, aby toto naše setkání vyvrcholilo smířením mladšího bratra – tebe nebo mne – s prvorozeným Otcovým Synem.

Mnoha obrácením, mnoha rozhodnutím pro službu Bohu předcházelo setkání s Marií. Naše Paní podnítila touhu po hledání, mateřsky povzbudila zápal duše, způsobila snahu po změně, po novém životě. A ono udělejte, co vám řekne, se uskutečnilo jako láskyplné odevzdání se, jako křesťanské povolání, které od té doby osvěcuje celý náš život.

Tuto chvíli rozhovoru před Pánem, kdy jsme rozjímali o úctě a lásce k jeho i naší Matce, můžeme ukončit tím, že znovu oživíme svou víru. Právě začíná měsíc květen. Pán od nás chce, abychom tuto příležitost nenechali nevyužitou, abychom rostli v jeho lásce skrze úctu k jeho Matce. Abychom k ní uměli být každý den pozorní jako děti – věnovali jí drobné pozornosti –, které se krok za krokem proměňují v osobní svatost a apoštolát, ve stálé úsilí chtít spolupracovat na spáse, kterou přinesl na svět Kristus.

Sancta Maria, spes nostra, ancilla domini, sedes sapientiae, ora pro nobis! Svatá Maria, naděje naše, služebnice Páně, stolice moudrosti, oroduj za nás!