Seznam bodů

Nakonec obětujeme s králi také myrhu, totiž oběť, která nesmí chybět v životě žádného křesťana. Myrha nám připomíná Pánovo umučení. Na kříži mu dali napít vína smíseného s myrhou (srov. Mk 15,23); a myrhou pomazali jeho tělo k pohřbu (srov. Jan 19,39). Když přemýšlíme o nutnosti oběti a umrtvování, nesmíte si myslet, že chceme dát radostnému svátku, který dnes slavíme, smutnou příchuť.

Umrtvování není projevem pesimismu nebo zahořklosti. Umrtvování bez lásky je bezcenné. Proto bychom měli hledat taková umrtvování, která nám pomohou získat vnitřní převahu nad věcmi tohoto světa, ale zároveň nebudou umrtvovat ty, kdo žijí spolu s námi. Křesťan nesmí být ani necita, ani změkčilec. Je to člověk, který dovede milovat skutky, pro něhož je utrpení zkušebním kamenem jeho lásky.

Ale znovu musím zdůraznit, že toto umrtvování nespočívá obvykle ve zřeknutí se velkých věcí – koneckonců není tady ani dost příležitostí –, ale v malých sebezapřeních: když se usmíváme na toho, kdo přijde nevhod, odepřeme tělu příjemné zbytečné věci, zvykneme si naslouchat druhým, využíváme času, který nám Bůh dává… a mnoho jiných, zdánlivě bezvýznamných maličkostí, které přicházejí během dne, aniž je vyhledáváme: věci protivné, obtížné, nepříjemné.

Tento týden, který křesťanský lid na mnoha místech tradičně nazývá Svatým týdnem, nám opět umožní uvažovat – živěji si zpřítomnit – o těch hodinách, kdy se naplnil Ježíšův život. Všechno, co nám v těchto dnech připomínají nejrůznější projevy zbožnosti, ukazuje, že na konci utrpení stojí vzkříšení, které je, jak píše svatý Pavel, základem naší víry (srov. 1 Kor 15,14). Tuto cestu bychom však neměli projít s přehnaným spěchem, neměli bychom zapomenout na velmi prostou pravdu – nebudeme moci mít účast na Pánově vzkříšení, jestliže se nespojíme s jeho utrpením a smrtí (srov. Řím 8,17). Abychom mohli na konci Svatého týdne doprovázet Krista do jeho slávy, musíme nejdřív pochopit jeho oběť a cítit se jedno s ním – který visí mrtvý na Kalvárii.

Velkomyslná Kristova oběť se staví proti hříchu; tuto skutečnost těžko doznáváme, ale nedá se popřít; je to mysterium iniquitatis, nevysvětlitelná zloba tvora, který se pyšně pozvedá proti Bohu. Tento příběh je tak starý jako samo lidstvo. Připomeňme si pád našich prarodičů, potom veškeré zlo, které lemuje cestu lidstva a nakonec naše osobní vzpoury. Sotva dokážeme změřit zkázu, která vězí v hříchu, a pochopit, co o tom říká víra. Musíme si uvědomit, že i mezi námi lidmi se tíha urážky měří podle postavení uraženého, jeho osobních kvalit, společenského postavení, schopností. A hříchem uráží člověk Boha: tvor se rouhá svému Stvořiteli.

Ale Bůh je láska (1 Jan 4,8). Hlubiny zla, které představuje hřích, jsou přemostěny nekonečnou láskou. Bůh se člověka nevzdává. Podle Božího plánu spásy oběti Starého zákona nestačí odčinit naše hříchy a obnovit ztracenou jednotu. Bylo nutné, aby se obětoval člověk, člověk, který je Bůh. K tomuto nevyzpytatelnému tajemství se poněkud přiblížíme, když si představíme, jak se Nejsvětější Trojice, stále spojená v nejdůvěrnější výměně lásky, uradila a od věčnosti rozhodla, že jednorozený Boží Syn přijme lidskou podobu, vezme na sebe naši bídu a naše bolesti a dá se přibít na dřevo kříže.

Celý Kristův život od jeho narození v Betlémě není nic jiného než vroucí přání naplnit výkupný úradek Otce. Po tři roky, kdy učedníci žili v jeho blízkosti, slyšeli, jak neúnavně opakuje, že jeho pokrmem je konat vůli toho, který ho poslal (srov. Jan 4,34). A svou oběť dokončí odpoledne prvního Velkého pátku. Sklonil hlavu a skonal (Jan 19,30). Těmito slovy nám popisuje svatý Jan Kristovu smrt. Pod břemenem kříže, obtížený vinou všech lidí, umírá Ježíš pro naše těžké a hanebné hříchy.

Dívejme se na Pána, jak je z lásky k nám ztrýzněn od paty až k hlavě. Před staletími napsal duchovní autor slova, která se k této skutečnosti přibližují, i když ji plně nevystihují: Tělo Pána je obraz utrpení. Před tímto zmučeným Kristem, před tímto neživým tělem, sňatým z kříže a odevzdaným matce, před tímto rozdrásaným Ježíšem bychom mohli dojít k závěru, že tato událost je nejjasnějším důkazem jeho ztroskotání. Kde jsou zástupy těch, kdo šli za ním? A kde je království, které ohlašoval? A přece neztroskotal, ale zvítězil. Kristus má teď ke vzkříšení blíž než kdy dříve, má blíž k zjevení slávy, kterou vybojoval svou poslušností.

Myšlenka na Kristovu smrt se promění v pozvání, abychom se zcela upřímně věnovali svému všednímu životu a brali vážně víru, kterou vyznáváme. Svatý týden proto nesmí být posvátnou vsuvkou v kontextu života jinak zaměřeného na ryze pozemské zájmy: má být příležitostí k tomu, abychom se ponořili do nezměrné Boží lásky a mohli ji tak hlásat lidem.

Ale Pán klade podmínky. Nemůžeme přehlédnout ono slovo, které nám zachoval svatý Lukáš: Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,26). To jsou tvrdá slova. Pravda, naše „klást na druhé místo“ nevystihuje přesně původní Ježíšovu myšlenku. Pánova slova jsou však jasná a tvrdá a nedají se zredukovat na slova méně milovat, jak bývají někde rozmělněně a nepřesně vykládána. Tato ostrá slova nejsou děsivá proto, že by se za nimi skrýval odmítavý nebo nemilosrdný postoj, vždyť tentýž Ježíš, který mluví zde, nás vybízí, abychom bližního milovali jako sebe a svůj život položili za lidi. Tato slova ukazují, že se Bůh nespokojí s polovičatostí. Mohli bychom je přeložit například slovy víc milovat, lépe milovat, nebo raději nemilovat sobeckou nebo lacinou láskou: Máme milovat Boží láskou.

A o to jde. Zamysleme se nad posledním Ježíšovým požadavkem: i sám sebe, et animam suam. Pán žádá sám život, duši. Jsme-li pošetilí, myslíme-li jen na své pohodlí, chceme-li upoutat život druhých, ano celý svět jen na sebe, potom nemáme právo nazývat se křesťany a považovat se za Kristovy žáky. Jde o to milovat skutky a doopravdy, nejenom jazykem (srov. 1 Jan 3,18). Láska k Bohu vyžaduje, abychom na sebe vzali kříž, abychom cítili tíhu celého lidstva na svých ramenou a v podmínkách svého stavu a své práce s láskou plnili vůli našeho Otce. Neboť Pán pokračuje: Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem (Lk 14,27).

Přijměme Boží vůli beze strachu, pevně se rozhodněme, že celý svůj život uspořádáme podle učení a požadavků naší víry. Zcela jistě narazíme na boj, utrpení a bolest, ale když skutečně věříme, nikdy si nebudeme připadat nešťastní. Uprostřed bolesti, ano i v pomluvách budeme pociťovat štěstí, které nás povede k tomu, abychom milovali druhé, aby i oni mohli mít podíl na naší nadpřirozené radosti.

Nesmíme si však zakrývat skutečnost, že je toho ještě mnoho, co zbývá udělat. Jednou, když pozoroval jemné vlnění nalitých klasů, řekl Ježíš svým učedníkům: Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (Mt 9,37–38). Stejně jako tenkrát, i dnes je málo dělníků, kteří by snášeli břímě dne i horka (srov. Mt 20,12). A jestliže my, kdo pracujeme, nebudeme věrni, dojde k tomu, o čem píše prorok Joel: Pole bylo zpustošeno, naříkala ornice, neboť to tam je obilí, vyschl mošt, žárem vyprahl olej. Hanběte se, rolníci, naříkejte, vinaři, pro pšenici a ječmen, veta je po sklizni pole (Jl 1,10–11).

Sklizeň na poli přijde nazmar, nebudeme-li ochotni velkoryse přijmout neustálou práci, práci, která může trvat dlouho a být únavná: nebudeme-li ochotni obdělávat půdu, zasévat semena, hlídat pole, žnout, mlátit… Boží království se buduje v lidských dějinách, v čase. Bůh nám všem svěřil tento úkol a nikdo si nemůže myslet, že je od něho osvobozen. Až se dnes budeme klanět Kristu v eucharistii, pomysleme na to, že ještě nenastal čas odpočinku, že je třeba ještě pracovat.

V Knize Přísloví se uvádí: Kdo vzdělává svou půdu, má chleba dosyta (Př 12,11). Snažme se aplikovat tento výrok duchovně: ten, kdo neobdělává Boží roli, ten, kdo není věrný Božímu poslání a neslouží ostatním, nepomáhá jim poznávat Krista, ten sotva pochopí, co je to eucharistický chléb. Nikdo si neváží něčeho, co ho nestálo žádné úsilí. Abychom dovedli ocenit a milovat eucharistii, musíme projít Ježíšovou cestou, jeho postupem: být obilím, odumřít pro sebe sama, vstát k novému životu a vydat hojný užitek: stonásobný (srov. Mk 4,8).

Tuto cestu lze shrnout do jednoho slova: milovat. Milovat znamená mít velké srdce, spoluprožívat starosti lidí z našeho okolí, umět odpouštět a mít pochopení: obětovat se s Kristem za duše bližních. Budeme-li milovat jako Kristus, naučíme se sloužit a budeme ochotni odhodlaně a s láskou hájit pravdu. Abychom takto milovali, je třeba vytrhnout ze svého života všechno to, co v nás narušuje Kristův život: skon k vlastnímu pohodlí, pokušení sobectví, snahu o vlastní vyniknutí. Jen když v sobě budeme prožívat Ježíšův život, budeme ho i moci předávat druhým, jen tehdy, když na sobě zakusíme odumření obilného zrna, když budeme pracovat v hlubinách země a přeměňovat ji zevnitř, budeme schopni ji i zúrodňovat.