Seznam bodů

Nebeské království se podobá hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Jistě ten příběh znáte. Ten člověk se vrací několikrát během dne na tržiště, aby najal dělníky. Jedni byli povoláni časně zrána, jiní skoro navečer.

Všichni dostávají jeden denár: mzdu, kterou jsem ti slíbil, tj. můj obraz a mou podobu. Na denáru je totiž vyražena podobizna krále. Boží milosrdenství totiž volá každého tak, aby to nejlépe odpovídalo jeho osobním poměrům, protože chce, aby všichni lidé byli spaseni.

Ale my jsme se narodili jako křesťané, byli jsme vychováni ve víře a Pán si nás jasně vyvolil. To je skutečnost. A tak, když budete cítit, že jste voláni, i když na poslední chvíli, budete moci postávat na tržišti a opalovat se jako mnoho oněch dělníků, kteří měli dost času?

My bychom neměli mít dost času, ani vteřiny ne, a to nepřeháním. Práce je všude hodně, svět je velký a miliony lidí dosud neslyšely o Kristově učení. Obracím se proto na každého z vás. Máš—li dost času, přemýšlej: je možné, že žiješ vlažně; nebo jsi v nadpřirozeném smyslu invalida. Nehýbáš se, stojíš, jsi neplodný, nerozvíjíš všechno to dobré, co bys měl předávat svým bližním, ve svém prostředí, ve své práci, ve své rodině.

Spoléhejte se na to, že jste Boží děti. Bůh je něžný, nekonečně láskyplný Otec. Nazývej ho Otcem mnohokrát za den a řekni mu —sám ve svém srdci— že ho máš rád, že ho miluješ, že jsi hrdý na to, že jsi jeho syn a že jsi tím silný. Předpokládá to opravdový program duchovního života, který je třeba usměrňovat tvé projevy zbožnosti. Může jich být málo, ale musí být vytrvalé. Tyto projevy zbožnosti ti pomohou chovat se jako hodné dítě.

Musím tě ještě upozornit na nebezpečí rutiny, která je skutečným hrobem zbožnosti, a bývá často maskována snahou konat velké činy a člověk při tom zanedbává každodenní povinnosti. Až takové nutkání pocítíš, obrať se upřímně k Bohu a pomysli na to, zda tě náhodou neomrzelo bojovat stále s tímtéž, protože jsi nehledal Boha, zamysli se, zda nepoklesla tvá vytrvalost v práci, protože jsi neměl dosti velkorysosti a ducha oběti. Pak totiž vypadá tvá zbožnost, tvé malé umrtvování, apoštolská činnost, která ihned nenese plody, jako strašně neplodná. Jsme prázdní a snad i začínáme snít jiných plánech, abychom umlčeli hlas našeho nebeského Otce, který vyžaduje naprostou věrnost. A s úzkostnými sny o velikých věcech pouštíme z hlavy věc nejistější: cestu, která by nás vedla bez pochyby přímo ke svatosti: je to jisté znamení, že jsme ztratili nadpřirozené hledisko, přesvědčení, že jsme malé děti, přesvědčení, že náš Otec skrze nás udělá divy, jestliže pokorně začneme znovu.

Chtěl bych, aby k nám mluvil o víře sám Ježíš, aby on nás učil víře. Proto otevřeme Nový Zákon a budeme prožívat s Ježíšem některé úseky jeho života. Protože on sám učil své učedníky, aby s důvěrou plnili vůli Otce. Učí je slovy i skutky.

Obraťme pozornost na 9. kapitolu Sv. Jana. Jednou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?". Tito muži, přestože jsou stále s Kristem, si o tomto ubohém slepci myslí něco zlého. To abyste se nedivili, když ve svém životě, ve službě Církvi, se setkáte s učedníky Pána, kteří se k nám i k jiným lidem budou chovat podobně. Nedbejte na to jako ten slepec a nevšímejte si toho. Svěřte se do péče Kristových rukou. On nenapadá nikoho, ale odpouští, neodsuzuje, ale dává rozhřešení, nepozoruje nemoc jen lhostejně, ale s božskou horlivostí podává lék.

Náš Pán plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: Jdi se umýt v rybníku Siloe -to slovo znamená Poslaný. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl.

Ježíš přistupuje k fíkovníku, přistupuje k tobě a přistupuje i ke mně. Ježíš lačnící a žíznící po duších lidí. Z kříže volal: sitio, žízním. Žízeň po nás, po naší lásce, po našich duších i po všech duších, které bychom měli k němu přivést cestou kříže, která je cestou nesmrtelnosti a nebeské slávy.

Přišel k fíkovníku, ale nic na něm nenašel než listí. To je zlé. Je tomu tak i v našem životě? Stává se bohužel, že se nedostává víry, pokory, že chybí oběti i skutky? Že zůstává jen křesťanská fasáda, ale nepřinášíme žádný užitek? To je hrozné. Protože Ježíš přikazuje: nikdy, až na věky, ať tebe už nevzejde ovoce! A fíkovník hned uschl. Zarmucuje nás sice tento úryvek Písma svatého, ale současně nás povzbuzuje, abychom se snažili roznítit svou víru a žít s ní v souladu, aby Kristus měl z nás stále užitek.

Nedejme se oklamat. Náš Pán není závislý na plánech, i ty nejsmělejší projekty jsou pro něj lidské hračky. On chce duše, chce lásku, chce, aby všichni dosáhli věčné blaženosti v jeho království. Musíme zde na zemi hodně pracovat a musíme dobře, protože tuto svou běžnou práci musíme posvěcovat. Ale nezapomínejme ji vždy dělat pro Boha. Kdybychom ji vykonávali jen pro sebe, z pýchy, produkovali bychom jen hojné listí: ani Bůh ani lidé by nenašli na stromě plném listí ani kousek sladkého ovoce.

Mnoho lidí omílá už poněkud omšelou frázi, že naděje umírá jako poslední, jako by naděje byla jen jakousi pomůckou, aby se dalo žít bez komplikací, bez výčitek svědomí, nebo jako by to bylo něco, co člověku umožní, aby na neurčito odkládal nápravu svého jednání i úsilí o jakékoli vznešeně cíle, a hlavně cíl nejvyšší spojení s Bohem.

Řekl bych, že je to cesta, jak zaměňovat naději a pohodlnost. V podstatě tady nejde o snahu o skutečné dobro, ani duchovní, ani hmotné. Nejvyšší úsilí některých lidí se omezuje na to, aby se tito lidé vyhnuli čemukoliv, co by mohlo narušit jejich klid —zdánlivý ovšem—, klid průměrného života. Bojácný, bázlivý a netečný člověk pak překypuje rafinovaným sobectvím a je spokojen s tím, že dny, roky budou plynout sine spe nec metu, bez jakéhokoliv snažení, které by vyžadovalo nějaké úsilí, bez zneklidňujícího zápasu; pro takové lidi je důležité vyhnout se riziku nepříjemnosti a slz. Člověk pak ovšem nemůže něco dostat, když promarní přání to něco mít ze samého strachu, že získání této věci bude náročné.

Jsou také lidé, kteří povrchně —dokonce se zdáním předstírané kultury nebo vědy— redukují naději na jakési poetické sny. Jsou neschopni poctivě se vyrovnat se svým svědomím a rozhodnout se pro dobro a proto omezují naději na pouhé plané naděje, na jakýsi utopický sen, na pouhou útěchu v těžkých životních starostech. Taková naděje —je to ovšem falešná naděje— se pro takové lidi stává povrchní touhou, která není k ničemu.

Ať jsme kdekoli, Pán nás vybízí: buď bdělý! Podporujme proto ve svém svědomí nadějeplné touhy po svatosti, uskutečňované skutky. Můj synu, dej mi své srdce, šeptá nám Pán do ucha. Přestaň si stavět vzdušné zámky, odhodlej se otevřít své srdce Bohu, protože pouze v Něm nalezneš skutečný důvod pro svou naději a pro konání dobra pro druhé. Když člověk nebojuje sám se sebou, když rezolutně neodmítne nepřátele, které má v sobě —pýchu, závist, žádostivost těla i očí, spoléhání na sebe, ztřeštěnou dychtivost po požitkářství— když u člověka neexistuje tento vnitřní zápas, i ty nejušlechtilejší ideály zvadnou jako květ trávy: vyjde palčivé slunce a sežehne trávu, její květ opadne, a je po celé její kráse. Potom v té nejmenší skulině vyraší malomyslnost a smutek jako škodlivý a útočný plevel.

Ježíš se nespokojuje jen s jakýmsi váhavým souhlasem. Chce na nás, a má na to právo, abychom kráčeli po své cestě energicky, neustupovali před obtížemi. Vyžaduje rozhodné, konkrétní kroky, protože jen nějaké obecné úmysly nebývají k něčemu. Takové ty málo určité úmysly mně osobně připadají jako klamné iluse, které se snaží umlčet Boží volání, které srdce cítí, je to jen bludička, slabý ohýnek, který ani nepálí ani nehřeje, a který mizí stejně prchavě, jako vzplanul.

Proto, když uvidím, že jednáš rozhodně, budu věřit, že tvé úmysly, abys dosáhl cíle, jsou upřímné. Konej dobro, přemýšlej o své každodenní práci v každém okamžiku, usiluj o spravedlnost, zvláště v tom prostředí, kde se pohybuješ, i kdybys měl padat únavou; úsilím o co největší dokonalost při této práci, svým pochopením, svým úsměvem, svým křesťanským postojem. A to vše pro Boha, pro jeho slávu, s pohledem upřeným vzhůru, v touze po pravé vlasti, protože pouze tento cíl stojí za všechnu námahu.