Seznam bodů

Začínáme svatý týden, blíží se chvíle, kdy si budeme připomínat spásu veškerého lidstva na Kalvárii. Připadá mi, že je to doba velmi vhodná, abychom se společně zamysleli —ty i já— nad tím, jakým způsobem nás náš Pán Ježíš Kristus spasil, abychom se zamysleli nad jeho nesmírnou láskou ke slabým tvorům, stvořeným z hlíny země.

Memento homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris , připomínala nám naše Matka Církev na začátku postní doby, abychom nikdy nezapomínali, že neznamenáme skoro nic, že jednoho dne se naše tělo, teď tak plné života, rozpadne jako lehký obláček prachu, který zvíří naše nohy při chůzi, rozptýlí je jako mlha zahnaná paprsky slunce.

Ale já bych vám chtěl po tomto nelítostném připomenutí naší osobní bezvýznamnosti vyzdvihnout něco jiného, báječného: Boží velkodušnost, která nám pomáhá a která nás naopak činí rovnými Bohu. Poslechněte si slova Apoštola: Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista, on, ačkoli bohatý, stal se pro nás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. Zamyslete se nad tím, jaký příklad nám dává náš Učitel, a pochopíte, že máme o čem přemýšlet celý život, jak se neustále poctivě snažit o větší velkodušnost. Neměli byste totiž ztrácet ze zřetele cíl, kterého bychom měli dosáhnout, a sice ten, že každý z nás by se měl ztotožňovat s Ježíšem Kristem, který, jak jste slyšeli, se stal chudým pro tebe, pro mne, a trpěl a zanechal nám tak příklad, abychom i my mohli jít v jeho šlépějích.

Měli bychom růst v naději, protože tak se upevní i naše víra, pravá podstata toho, v co doufáme a přesvědčení o věcech, které nevidíme. Měli bychom růst v této ctnosti, to je prosit Pána, aby v nás rozhojnil svou lásku, protože můžeme opravdově doufat v to, co ze všech svých sil milujeme. A milovat Pána stojí za to. Jistě víte stejně dobře jako já, že zamilovaný člověk se odevzdává s jistotou, vstřícně, když srdce bují ve vzájemné shodě. A co boží láska? Nevíte, že Kristus zemřel za každého z nás? Ano, pro toto naše ubohé, malé srdce se Ježíš obětoval, aby je spasil.

Pán k nám často mluví o odměně, kterou nám získal svou smrtí a svým vzkříšením. Já odcházím připravit vám místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cílem naší pozemské cesty je nebe. Ježíš Kristus nás předešel a tam ve společenství se Svatou Pannou a svatým Josefem —kterého si velmi vážím— anděly a svatými, čeká na náš příchod.

Vždycky se vyskytovali lidé —i v dobách apoštolů— kteří se snažili křesťanům vzít naději. Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Není-li však žádné vzkříšení mrtvých, nevstal ani Kristus. A jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je i naše víra… Skvělé na naší cestě —Ježíš, cesta, pravda a život je, že je bezpečnou zárukou, že skončí ve věčném štěstí, jestliže se od Krista neodloučíme.

V Písmu je tolik výjevů, kde Kristus mluví se svým Otcem, že není možné se u všech zastavit. Ale myslím, že nemůžeme vynechat tak dojímavé hodiny, které předcházejí jeho utrpení a smrti, když se Kristus připravuje dovršit oběť, jež nám navrátí Boží lásku. Ve večeřadle jeho srdce přetéká láskou, obrací se s prosbou k Otci, oznamuje příchod Ducha svatého, povzbuzuje své přátele k vroucí lásce a víře.

Tato vroucí modlitba Vykupitele pokračuje v Getsemanech, když tuší, že utrpení se už blíží, že se blíží ponižování a bolesti, tvrdý kříž, na který se věší zločinci, po němž však horoucně toužil: Otče, chceš-li, odejmi ode mě tento kalich (Lk 22,42). A hned dodává: Avšak ne má vůle ať se stane, ale tvá (Lk 22,42). Později pak, přibit na dřevo kříže, všemi opuštěn, s rukama rozepjatýma jako věčný velekněz, pokračuje v rozhovoru se svým Otcem: Do tvých rukou poroučím svého ducha (Lk 23,46).