Seznam bodů

Lišky nám schytejte, lištičky malé, plenící vinice, vinice naše když kvetou. Věrni v malém, co nejvěrnější v malém. Budeme—li se o to snažit, naučíme se s důvěrou utíkat do náruče Panny Marie, jako její děti. Neříkal jsem vám na začátku, že my všichni máme málo let, jenom tolik, kolik se jich snažíme žít v důvěrném vztahu s Bohem? Takže je jen dobré, abychom se, my ubozí a malí, přiblížili k veliké a svaté neporušenosti Boží matky, která je i matkou naší.

Mohu vám vypravovat i jiný příběh, tentokrát skutečný. Mohu vám ho vyprávět, je to už dlouho, co se to přihodilo. Snad vám jeho jadrné vyjadřování leccos osvětlí. Měl jsem duchovní cvičení pro kněze z různých diecézí. Laskavě jsem je vybízel, aby za mnou přišli a promluvili jsme si spolu, aby ulehčili svému svědomí, protože i my, kněží, potřebujeme bratrskou radu a pomoc. Začal jsem mluvit a jedním knězem, byl to poněkud neotesaný, ale upřímný a velkorysý venkovský farář. Snažil jsem se z něho něco dostat, jemně a důtklivě, abych mohl ošetřit každou ránu jeho duše. V jisté chvíli mě přerušil a řekl asi toto: strašně závidím svému oslovi, sloužil na sedmi farách a nedá se o něm říci nic špatného. Kdybych tak na tom byl stejně!

Je možné —důkladně vyzpytuj své svědomí— že si ani my nezasloužíme takovou pochvalu, kterou vyslovil onen venkovský farář o svém oslu. Tolik ses napracoval, zaujímal jsi tolik odpovědných míst, měl jsi úspěch v té či oné činnosti… ale, jak jsi na tom před Bohem, nepřijdeš na něco, čeho bys měl litovat? Snažil ses opravdu sloužit Bohu a svým bratřím nebo jsi pěstoval své sobectví, své ambice, šlo ti o tvůj pouze světský a trapně prchavý úspěch?

Jestliže k vám mluvím poněkud odvážně, je to proto, že chci ještě jednou vzbudit velmi upřímnou lítost a protože chci, aby i každý zbabělost, opakujme upřímně Pánu ona zkroušená Petrova slova: Domine, tu omnia nosti, tu scis quia amo te , Pane, ty víš všechno, ty víš, že tě miluji, přes své poklesky. A já se odvažuji dodat: Ty víš, že tě miluji, právě pro své poklesky, protože mě vedou k tomu, abych se o tebe opíral, protože ty jsi moje záštita: Quia tu es, Deus, fortitudo mea . A začněme znovu!

Bojujte proti přílišnému pečování o svou vlastní osobu, buďte k sobě nároční! Často příliš myslíme na své zdraví, na odpočinek, který samozřejmě nesmí chybět právě proto, že je zapotřebí vrátit se k práci s obnovenými silami. Ale odpočinek —už jsem o tom psal před mnoha lety— nemá být pouhým nicneděláním, měli bychom se rozptýlit nějakou méně náročnou činností.

Jindy se uchylujeme k falešným výmluvám a jsme příliš pohodlní, zapomínáme na svou odpovědnost, která spočívá na našich bedrech, spokojíme se tím, že se zbavíme nějaké povinnosti, necháme se ukolébat řadovými rozumovými důvody, abychom mohli stát se složenýma rukama, a zatím satan a jeho spojenci si dovolenou nikdy neberou. Pozorně poslouchej a uvažuj o tom, co napsal svatý Pavel křesťanům, kteří byli otroky: naléhal na ně, aby poslouchali své pány: neposlouchejte jenom naoko, abyste se líbili lidem, ale jako služebníci Kristovi, kteří s radostí plní Boží vůli. Služte ochotně jako Pánu, a ne lidem. Jak dobrá rada pro tebe i pro mne!

Požádejme našeho Pána Ježíše Krista o světlo a poprosme ho, aby nám v každém okamžiku pomohl vidět tento božský smysl, který mění naši profesionální práci ve stěžejní kámen, na kterém spočívá a okolo kterého se točí naše povolání ke svatosti. V evangeliu najdete, že Ježíš byl znám jako faber, filius Mariae , dělník, syn Marie. Tak i my musíme s posvátnou hrdostí ukazovat svými skutky, že jsme přece dělníci, muži i ženy práce!

Vždy bychom měli jednat jako Boží vyslanci. Proto bychom měli mít na zřeteli, že Bohu dobře nesloužíme, když zanedbáváme svou práci, když s ostatními lidmi nesdílíme úsilí a obětavost při plnění pracovních závazků, když se o nás bude říkat, že jsme neúspěšní, nesolidní, lehkomyslní, nepořádní, líní, neužiteční budižkničemu… Protože ten, kdo zanedbává tyto povinnosti, zdánlivě ne tak důležité, těžko zvítězí nad jinými povinnostmi v duchovním životě, které jsou ještě obtížnější. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci.

Buďte si vědomi toho, že Bůh je všude, my obděláváme pole a chválíme tím Pána, brázdíme moře a konáme každou svou práci a opěvujeme tím jeho milosrdenství. Tak jsme stále spojeni s Bohem. I když jste osamoceni, mimo své normální prostředí —jako ti chlapci v zákopech— budete žít s Pánem skrze tuto osobní, namáhavou a vytrvalou práci, kterou proměníte v modlitbu, protože ji začnete i skončíte s Bohem Otcem, Bohem Synem i Bohem Duchem Svatým.

Ale nezapomeňte také, že žijete ve společenství lidí, kteří od vás —i od tebe— očekávají křesťanské svědectví. Proto ve svém zaměstnání, pokud je to v lidských silách, musíme jednat tak, abychom se nemuseli stydět, kdyby nás viděl pracovat někdo, kdo nás zná a má nás rád. Neměli bychom mu dávat podnět k tomu, aby se za nás červenal. Budete—li jednat v tom duchu, jak se vás to snažím naučit, nepřivedete do rozpaků nikoho, kdo vám důvěřuje a ani vy se nebudete muset červenat. A také se vám nestane to, co tomu člověku z podobenství, který chtěl postavit věž: když položil základy a nemohl dokončit stavbu, všichni, kteří to viděli, se mu vyznali a říkali: to je ten člověk, který se pustil do stavby a nemohl ji dokončit.

Ujišťuji vás, že jestliže neztratíte ze zřetele nadpřirozené hledisko, dokončíte svůj úkol, dostavíte svou katedrálu až do položení posledního kamene.

Patrně se zeptáš: a jak se mi podaří jednat vždy v tomto duchu a dělat pořádně svou práci? Odpověď není ode mne, ale od svatého Pavla: Buďte stateční a silní. Ve všem, co děláte, projevujte lásku. Dělejte vše z lásky a svobodně, nepřipouštějte si strach a neupadejte do rutinérství, služte našemu Bohu Otci.

Rád se vracívám k veršům nevalné umělecké ceny, ale velmi názorným: můj život je celý z lásky / a jestliže jsem v lásce zkušený, / je to pro sílu bolesti, / neboť nemiluje nikdo více než ten, / kdo hodně trpěl. Věnuj se svým pracovním povinnostem z lásky, dělej vše z lásky, znovu to opakuji, a zjistíš —právě protože miluješ, kdybys zakoušel hořkost neporozumění, nespravedlnosti, nevděku a dokonce lidského nezdaru— jak je tvoje práce báječná. Sladké ovoce, semeno věčnosti!

Není moudrý ten, kdo se nikdy nemýlí, ale ten, kdo své omyly dokáže napravit. Je moudrý, protože dává přednost tomu, že se mu dvacetkrát něco nepodaří, než aby z pohodlí nedělal vůbec nic. Nejedná ztřeštěně a unáhleně nebo pošetile a zbrkle, ale bere na sebe riziko svého rozhodnutí a neodmítá konat dobro ze samého strachu, že se mu to nepodaří. Ve svém životě se setkáváme s takovými rozvážnými, nestrannými lidmi, kteří nepodléhají prudkým vášním, nesklánějí jazýček vah na tu stranu, která jim právě vyhovuje. Těmto osobám téměř bezděčně důvěřujeme, ony totiž bez jakékoliv domýšlivosti a bez velkého povyku jednají vždy dobře a čestně.

Moudrost srdce by měl mít nevyhnutelně každý křesťan, ale nejvyšším cílem moudrosti není jen společenský soulad a pokoj, nevyvolávání třenic. Základní pohnutkou je plnění vůle Boha, který chce, abychom byli prostí, ale ne dětinští, pravdiví, ale nikdy naivní nebo nevážliví. Rozumné srdce získává poznání, a toto poznání je Boží láska, konečná moudrost, která nás může spasit, protože přináší všem lidem pokoj a porozumění a život věčný.

Co zaleží na tom, že klopýtneme, jestliže v bolestném pádu najdeme sílu zase povstat a statečně jít dál. Nezapomínejte, že svatý není ten, kdo nikdy nepadne, ale ten, kdo vždy zase pokorně znovu povstane. Jestliže se v Knize Přísloví říká, že spravedlivý padne sedmkrát za den, pak bychom se my ubozí tvorové —ty ani já— neměli divit ani ztrácet odvahu nad svými vlastními slabostmi, nad svými klopýtnutími, protože budeme moci jít stále dopředu, jestliže budeme hledat sílu v Tom, který nám slíbil: Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinout. Díky, Pane, quia tu es, Deus, fortitudo mea , protože Ty jsi byl vždy, a pouze Ty, Bože můj, má síla, mé útočiště, má záštita.

Jestliže chceš dělat pokroky ve svém duchovním životě, buď pokorný. S důvěrou a vytrvale se obracej s prosbou o pomoc k Pánu a jeho blahoslavené Matce, která je i tvojí matkou. I kdyby sebevíc bolela dosud nezacelená rána po tvém posledním uklouznutí, obejmi znovu klidně a pokojně kříž a řekni: Pane, s tvou pomocí budu usilovat o to, abych se nezastavoval, věrně budu plnit tvé výzvy, nebudu mít strach ze strmých svahů ani zdánlivé jednotvárnosti běžné práce, ani trnité a kamenité cesty. Vím přece, že mi pomáhá tvá milosrdná láska a že nakonec najdu věčné štěstí, radost a lásku na věky věků.

V tomtéž snu potom uviděl ten spisovatel ještě třetí cestu: úzkou, drsnou, s prudkými svahy jako byla ta druhá cesta. Kráčeli po ní lidé obtíženi mnoha strastmi, měli vznešený a slavnostní výraz. Ale končili ve stejné propasti, ke které vedla první pohodlná cesta. Je to cesta, po které kráčí pokrytci, ti, kdo nemají upřímné úmysly, ti, kdo jednají z falešné horlivosti, ti, kdo překrucují Boží dílo tím, že ho míchají se světským sobectvím. Je pošetilé dělat něco namáhavého jen proto, abychom byli obdivováni, zachovávat s velkým úsilím Boží přikázání, ale chtít odměnu zde na zemi. Ten kdo ctnostmi usiluje o lidský prospěch je jako ten, kdo prodá pod cenou drahou věc za pár mincí: mohl získat nebe a místo toho se spokojí s pomíjivou pochvalou… Proto se říká, že naděje pokrytců jsou jako pavučina: takové úsilí vynaložené na její utkání a nakonec ji odvane závan smrti.

Připomínám vám tyto základní pravdy a chci vás vyzvat, abyste pozorně zpytovali pohnutky svého jednání, abyste napravili to, co je třeba napravit a zaměřili se zcela na službu Bohu a svým bratřím, lidem. Představte si, že Bůh kráčí vedle nás, že se na nás s láskou dívá a že nás povolal svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Ježíši Kristu před dávnými věky.

Vaše úmysly ať jsou čisté, všechno dělejte z lásky k Bohu, s radostí objímejte svůj každodenní kříž. Opakoval jsem to ostatně už mnohokrát, protože myslím, že tyto myšlenky by měly být vytesány do srdce každého křesťana: jestliže se nebudeme omezovat jen na to, že budeme snášet protivenství, ale naopak ho budeme milovat a že budeme radostně přijímat každou tělesnou nebo duševní bolest a nabídneme to vše Bohu jako zadostiučinění za své hříchy i hříchy všech lidí, pak vás ujišťuji, že toto trápení nebude působit zármutek.

Pak už neponeseme jen tak nějaký kříž, ale objevíme, že je to kříž Kristův a budeme mít útěchu, že Spasitel se postará o to, aby nám jeho tíhu ulehčil. My spolupracujeme jako Šimon Cyrenský, který když se vracel z práce na svém statku a myslel na zasloužený odpočinek, byl přinucen, aby Ježíši pomohl nést jeho kříž. Pro milujícího člověka neznamená žádné neštěstí, když se dobrovolně stane Kristovým Šimonem Cyrenským, který se ocitá tak blízko jeho bolestnému lidství proměněnému v pouhou trosku; dává mu to jistotu, že Bůh je blízko a že žehná za tuto jeho volbu.

Velmi často mi s úžasem připomenulo dost lidí radost, která díky Bohu vyzařuje z mých synů v Opus Dei. Vždy na to mám stejné vysvětlení, protože vlastně ani žádné jiné neznám: důvod jejich radosti spočívá v tom, že nemají strach ze života ani ze smrti, že se nelekají protivenství, že se snaží žít každý den v duchu oběti a jsou stále odhodláni —přes svou vlastní slabost a ubohost— zapřít sami sebe, aby ostatním lidem usnadnili a zpříjemnili správnou křesťanskou cestu.

Vím, že se při mé promluvě snažíte zpytovat před Bohem své jednání. Není pravda, že většina toho nepříjemného, co znepokojuje tvou duši, je způsobeno tím, že jsi neodpovídal na Boží výzvy nebo že jsi snad šel cestou pokrytců, protože jsi hledal jen sám sebe? S žalostným úmyslem zachovávat před svými bližními pouhé zdání křesťanského postoje jsi ve svém nitru odmítal přijmout odříkání, nechtěl jsi ovládat své zvrácené vášně, bezpodmínečně a obětavě se dávat jako Ježíš Kristus.

V této chvíli před svatostánkem nemůžete jen naslouchat slovům kněze, která by měla zhmotnit modlitbu každého z vás. Já ti nabídnu jen několik úvah, ukážu ti několik příkladů, aby ty sám sis mohl vybrat a přemýšlet o nich a v tichosti o nich důvěrně hovořit s Bohem, abys ve svém jednání rozlišil to, co je správné, od toho, co se odchyluje a jde po špatné cestě, a abys to s pomocí Boží mohl napravit.

Poděkuj Pánu za spoustu toho dobrého, co jsi už vybojoval, protože přece můžeš zazpívat s žalmistou: On mě vytáhl z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu a dopřál mi bezpečně kráčet. Popros ho také za odpuštění za svá opomenutí nebo na šlápnutí vedli, když ses vydal do bludiště přetvářky, když jsi tvrdil, že si přeješ Boží slávu a dobro svého bližního, ale ve skutečnosti jsi uctíval jen sám sebe… Statečně a velkodušně řekni, že ne: že už nechceš klamat Pána ani lidi.

Z důvodu, které nejsou jen věcí náhody, ale které zná jistě Ježíš, který je tu před námi ve svatostánku, jsem ve svém životě dokonale poznal a uvědomil si, že jsem Boži syn, a pocítil jsem radost, že jsem se mohl ponořit do srdce svého Otce, abych mohl napravovat očisťovat se, abych mu mohl sloužit a chápat všechny lidi a odpouštět jim na základě jeho lásky a mé pokory.

Proto bych dnes na vás chtěl naléhat, že je nutné, abychom se všichni —vy i já— vzpamatovali a probudili se ze spánku slabosti, do kterého tak snadno upadáme, a abychom znovu procitli a uvědomili si hned teď, co to znamená, že jsme Boží děti.

Ježíšův příklad, Kristův konkrétní život v Orientě, to vše nám pomáhá nechat se prodchnout touto pravdou. Když přijímáme svědectví lidské, čteme v Epištole, tím větší má platnost svědectví Boží. A v čem spočívá svědectví Boží? Na to říká sv. Jan: Hleďte, jak velkou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme… Milovaní, už teď jsme Boží dětí.

Já sám jsem se po léta snažil opírat se o tuto radostnou skutečnost. Moje modlitba byla vždy stejná, jen mívala jiné zabarvení. Říkal jsem třeba: Pane, ty jsi mě poslal právě sem; ty jsi mi svěřil to či ono a já ti důvěřuji. Vím, že jsi můj Otec. Vždy jsem pozoroval, že malé děti si jsou naprosto jisti svými otci. Moje kněžská zkušenost mi potvrzuje, že odevzdat se do rukou Božích vede k pevné, hluboké a upřímné zbožnosti a odhodlání neustále pracovat na Božím díle.